Pohled Valerie

Z výrazných, blikajících titulků na obrazovce televize v univerzitní jídelně jsem zkameněla na místě.

Na obrazovce stála reportérka ve formálním černém oděvu a pevně svírala v ruce mikrofon. „Bylo potvrzeno, že generální ředitel společnosti Lowell’s Corporation a vládnoucí alfa smečky Bloodstone, alfa Garrett Lowell, podlehl vážným komplikacím po tragické autonehodě.“

Plastový kelímek s kávou mi vyklouzl z prstů a tmavá tekutina se rozlila po linoleu. Zbytek vysílání jsem už neslyšela. Reportérčin hlas přešel v tlumené, ozvěnou se vracející bzučení. V mysli se mi rozhostilo prázdno, pohlcené jedinou myšlenkou.

Corbin Lowell. Jediný syn alfy Garretta. Můj nejlepší kamarád z dětství. Kluk, do kterého jsem byla tajně zamilovaná odjakživa, co mi paměť sahala.

Třesoucíma se rukama jsem vytáhla telefon a vytočila číslo svého bratra, mého dvojčete. Původně mě napadlo zavolat Corbinovi, ale věděla jsem, že to nemá smysl. Kdykoli se něco pokazilo, Corbin se uzavřel před světem. Zamkl se a odmítal s kýmkoli mluvit.

Linka vyzváněla celou mučivou minutu, než cvaknutí ohlásilo spojení.

„Ahoj, Val!“ ozval se Victor.

Přitiskla jsem si studený telefon k tváři. „Victore, právě jsem viděla zprávy na kampusu. Proč mi nikdo neřekl, že náš alfa zemřel?“

Victor si do sluchátka zhluboka, těžce povzdechl. „Promiň. Máma mě prosila, abych ti to neříkal, dokud nedopíšeš závěrečné práce.“

Promnula jsem si třeštící čelo a snažila se tu noční můru vstřebat. „Alfa Garrett mi byl jako otec, Victore. Zajímal se o mě, vedl mě a doopravdy ve mě věřil. Jen díky němu dnes stojím tam, kde jsem.“

Victorův tón soucitně zjemněl. „Já vím, sestřičko. Byl to výjimečný muž. Ale dnes se musíš soustředit na zkoušku. Je to tvůj poslední test, pamatuješ? Alfa Garrett by chtěl, abys vešla do té auly a zvládla to na jedničku.“

Pomalu jsem přikývla, i když mě nemohl vidět. „Jsem zničená, ale udělám pro něj maximum.“

Victor zněl roztěkaně, jako by už spěchal zavěsit. „Opatruj se, ano?“

Zastavila jsem ho dřív, než stačil položit hovor. „Victore, počkej! Slyšel někdo o Corbinovi?“

Mezi námi se rozhostilo dlouhé ticho.

Victor si odkašlal. „Zatím ne. Před třemi dny se vrátil ze své cesty, ale od té doby nepromluvil ani s živou duší.“

Ukončila jsem hovor, strčila telefon do kapsy a rozběhla se ke své koleji.

Zkouška byla jen rozmazanou šmouhou inkoustu a papíru. Otázky jsem sotva vnímala a spoléhala jen na čistou svalovou paměť a adrenalin, abych esejistická témata dokončila. Vteřinu poté, co jsem zkušebnímu odevzdala sešit, jsem vyběhla ze sálu a mávla na taxík na letiště.

Každá drobná překážka bolela jako rána pěstí. Fronty na bezpečnostní kontrole byly nekonečné. Můj let do severní Kalifornie měl dvě mučivé hodiny zpoždění.

Seděla jsem na nepohodlné plastové židli u gatu, nervózně klepala nohou a zírala do telefonu. Otevřela jsem konverzaci s Corbinem a napsala zprávu:

„Corbine, je mi tak nesmírně líto tvé ztráty. Jsem na cestě do severní Kalifornie. Už se nemůžu dočkat, až tě uvidím.“

Stiskla jsem odeslat a sledovala, jak se objevuje malá fajfka. Žádná odpověď.

Letušky se na mě při nástupu do letadla vlídně usmívaly. Posadila jsem se k oknu a zírala na ranvej. Jakmile se letadlo vzneslo k nebi, mé myšlenky se ponořily do moře vzpomínek. Vybavil se mi vřelý úsměv alfy Garretta, jeho hlasitý, hromový smích a rozvážné rady, které mi vždy dával, když jsem si připadala nedostatečná. Byl pro mě ochranitelskou otcovskou postavou, po níž jsem vždy toužila.

Při pomyšlení na Corbinovu bolest mě fyzicky zabolelo u srdce.

Letadlo přistálo v severní Kalifornii ve chvíli, kdy slunce začínalo klesat k obzoru. Mávla jsem na další taxík a poslala řidiče přímo k Lowellovu sídlu – pro lidský svět rozlehlému firemnímu rekreačnímu středisku, ale pro nás srdci smečky Bloodstone.

Taxík projížděl známou, klikatou příjezdovou cestou. Majestátní duby lemující cestu vyvolaly záplavu vzpomínek – noční rozhovory s Corbinem, nekonečný smích, plížení se ven po večerce.

Řidič zastavil před velkolepým, impozantním vchodem do Alfova doupěte.

Zaplatila jsem jízdné, popadla svou cestovní tašku a vystoupila do svěžího večerního vzduchu.

Sebrala jsem odvahu, přitáhla si bundu těsněji k tělu a vykročila po širokých kamenných schodech gigantické stavby stojící uprostřed panství.

Než se mé klouby stačily vůbec dotknout těžkých dřevěných dveří, otevřely se.

Paní Lowellová, Corbinova matka, vyšla na verandu. Po obou stranách ji doprovázely dvě omegy, které v uctivém gestu držely hlavy skloněné.

Paní Lowellová ke mně natáhla ruce a krátce, chladně mě objala. „Valerie.“

Objala jsem ji také v naději, že truchlící vdově poskytnu alespoň kapku útěchy. „Jak je Corbinovi?“

Paní Lowellová ustoupila. Její výraz ztvrdl v ponurou, nečitelnou masku. „Není na tom dobře. Myslím, že bys ho prozatím měla nechat být.“

Hruď mi sevřela starost. Chápala jsem touhu po samotě, ale chtěla jsem být svému příteli oporou.

Uctivě jsem přikývla. „To je v pořádku. Chápu jeho bolest. Počkám a vrátím se za ním večer, abych ho zkontrolovala.“

Zbytek toho mučivého dne jsem strávila přecházením po svém starém dětském pokoji v domě mé matky. Každých pět minut jsem kontrolovala telefon. Corbin moji zprávu ani neotevřel.

Když se nad panstvím Bloodstone rozhostila tma, vydala jsem se zpátky do Alfova doupěte. V mohutném domě vládlo zlověstné ticho, zahalené těžkým závojem smutku.

Vešla jsem do velkého foyer zrovna ve chvíli, kdy kolem procházela mladá služebná se stříbrným podnosem. Z porcelánového šálku stoupala teplá, zemitá vůně.

Zastavila jsem se. „Levandulový čaj?“

Služebná se zarazila a zdvořile přikývla. „Ano, slečno. Mladý pán si o něj požádal.“

Pohlédla jsem směrem k točitému schodišti. „Mohla bych mu ho zanést já?“

Služebná na prchavý okamžik zaváhala, podívala se na podnos a pak zpátky na mě. „Jistě.“

Vzala jsem si od ní těžký stříbrný podnos a začala pomalu, nervózně stoupat po velkolepém schodišti.

Došla jsem do středu rozlehlé chodby v patře. Náhle mé smysly zasáhla sladká, omamná vůně. Byla to sytá, opojná směs deštěm nasáklé země a rozdrceného jehličí. Voněla lépe než cokoli, s čím jsem se za svých devatenáct let života setkala.

V mé mysli se rozeznělo hluboké, chvěivé zavrčení. Byla to Rhea, má vnitřní vlčice.

Zpomalila jsem krok. „Taky to cítíš?“

Rhea v mém nitru zavrtěla ocasem a její energie vystřelila v náhlém, horečném vzrušení. „Valerie, to je náš druh.“

V hrdle se mi zadrhl dech. Zůstala jsem stát uprostřed chodby jako přikovaná. „Cože? Ne, Rheo, to přece není možné.“

Rhea škrábala na stěny mé mysli a její hlas byl pevný a neoblomný. „Jsem si jistá, Valerie. Ta vůně je nezaměnitelná. Náš druh je blízko.“

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se rozehnat náhlou mlhu, která mi zastřela mozek. Přinutila jsem se jít dál a soustředila se výhradně na svůj úkol – utěšit truchlícího přítele.

Jenže jak jsem se přibližovala ke dveřím Corbinovy ložnice, sladká, zemitá vůně sílila. Ovinula se mi kolem plic a rozbušila tep v žebrech.

Rhea ze sebe vydala hluboké, spokojené zavrnění. „Vidíš, Valerie? Náš druh je přímo za těmi dveřmi.“

Corbin. Můj nejlepší přítel z dětství byl můj osudový druh. V hrudi mi vyšlehla jiskra děsivé naděje.

Vybalancovala jsem podnos v jedné ruce a dvakrát zaklepala na tmavé dubové dřevo. Zevnitř nepřišla žádná odpověď.

Hnána starostí i nepopiratelným vábením pouta druhů jsem dveře zatlačila a otevřela.

Výjev, který mě čekal uvnitř, způsobil, že se celý můj svět roztříštil na kusy.

Prsty mi znecitlivěly. Stříbrný podnos mi vyklouzl z rukou. Porcelánový šálek se s třesknutím rozbil o podlahu z tvrdého dřeva. Horký levandulový čaj mi vystříkl na boty, ale já necítila žádné pálení.

U paty masivní postele ležely pohozené tři prázdné lahve od levné whisky. Na drahém koberci se povalovala změť oblečení – průsvitná krajková podprsenka, odhozené tmavé džíny a hedvábná košilka.

Corbin ležel rozvalený na polštářích. Jeho široká, svalnatá hruď byla odhalená a kůže se leskla čerstvou vrstvou potu. Přikrývky měl shrnuté k pasu.

Vedle něj ležela schoulená jiná žena a prostěradlo jí sotva zakrývalo nahá ňadra.

Nebyla to jen nějaká náhodná členka smečky. Byla to Sloane. Ta jediná dívka ze smečky Bloodstone, která si z mého týrání udělala celoživotní poslání.

Mé srdce se roztříštilo na milion ostrých střepů.

Rhea v mé mysli vztekle a se zlomeným srdcem zavrčela. „Takhle to nemá být, Valerie. On je náš druh. Proč leží v posteli s ní?“

Zaplavila mě obrovská vlna nevolnosti. Chytila jsem se zárubně, aby se mi nepodlomila kolena.

Sloane se pohnula mezi polštáři. Její oči se zabodly do mých. Přes její zardělou tvář se rozlil škodolibý, vítězoslavný úšklebek.

Zírala jsem na chlapce, kterého jsem milovala. „Corbine.“ Hlas se mi třásl, v napjaté místnosti to byl sotva víc než šepot.

Corbin otočil hlavu. Na prchavý okamžik se jeho unavené oči střetly s mými. Pak jeho rysy zahalil temný, mrazivý chlad. Čelist se mu podrážděně zaťala.

Zíral na mě s naprostým odstupem. „Valerie. Co tady děláš?“

Stála jsem jako opařená nad kaluží střepů z porcelánu a celé tělo se mi třáslo.

Zírala jsem na jeho holou hruď a pak na Sloanin výsměšný úsměv. „Corbine, co se to děje?“

Jak to mohl udělat? Neznamenalo pro něj naše celoživotní přátelství vůbec nic?

Sloane se temně, sametově zasmála. „Přijď později, zlatíčko. Máme práci.“

Corbinovy oči se zúžily do ostrých štěrbin, když pohlédl na rozlitý čaj. „Podívej se, jak jsi zřídila podlahu. Už prostě vypadni.“

Přestala jsem dýchat. To bylo všechno? Žádné vysvětlení. Žádná omluva za ten nepořádek. Ani prostý pozdrav po čtyřech letech odloučení.

Po tvářích mi stékaly horké, oslepující slzy. Odvrátila jsem se od postele, zoufalá touhou uniknout dusivému pachu jejich intimity.

Zastavila jsem se ve dveřích a křečovitě sevřela dřevo rámu. „Corbine, nemůžeme si o tom promluvit, až budeš střízlivý?“

Corbin mě přerušil drsným, hromovým zavrčením. „Není o čem mluvit.“

Vymrštil se z postele, těžkými dveřmi přede mnou práskl a nechal mě zírat do prázdného dřeva.

Zůstala jsem stát sama v temné chodbě, zlomená a prázdná.

Přes silné dveře ke mně doléhal tlumený zvuk Sloanina krutého smíchu a Corbinův hluboký, dunivý hlas.

V hrudi se mi všechno zhroutilo. Čtyři roky odloučení a tohle bylo naše slavné shledání. Doopravdy jsem věřila, že mezi námi existuje výjimečné pouto. Myslela jsem, že pro něj něco znamenám. Ale očividně jsem byla jen naivní kamarádka z dětství. Nic víc.

Po dřevěné podlaze tiše zaklapaly kroky.

Ze stínů vystoupila paní Lowellová s rukama zkříženýma na prsou. „Je mi líto, Valerie, ale tebe a Corbina jsem si spolu nikdy nepředstavovala.“

Otřela jsem si mokré tváře a snažila se skrýt své ponížení.

Paní Lowellová přistoupila blíž a z jejího tónu odkapávala chladná krutost. „Nechápej mě špatně. Jsi dobrá kamarádka. Ale nejsi dost dobrá na to, abys byla jeho družkou.“

Roztřeseně jsem se nadechla a přinutila se narovnat. „Tohle si o mně opravdu myslíte?“

Suše, posměšně si odfrkla. „Garrett tvé nedostatky léta zametal pod koberec, protože tvoje matka slouží jako jeho beta. Všichni jsme tě tolerovali. Ale ti z nás, kdo tě doopravdy znají, vědí, jak se věci mají. Jsi jedna z nejslabších vlčic v této smečce.“

Křečovitě jsem zavřela oči. Měla pravdu. Celý život jsem utíkala před realitou své vlastní slabosti. Byla jsem malá, křehká a postrádala jsem dominantní instinkty vysoce postaveného vlka.

Hlas paní Lowellové byl neústupný a velitelský. „Teď, když je Garrett pryč, musí břemeno převzít Corbin. Aby mohl vládnout této smečce, potřebuje po svém boku silnou, dominantní a schopnou ženu jako svou Lunu. Tohle není žádná pubertální romance o tobě a Corbinovi. Jde o přežití smečky a sílu budoucích generací.“

Její slova se mi zařezávala do masa jako stříbrné čepele, ale věděla jsem, že mluví holou pravdu. Nebyla jsem dost silná, abych byla Corbinovou Lunou. Nebyla jsem hodna toho titulu.

Přes řasy mi přetekly další slzy, když jsem se otočila k odchodu.

Poslední slova paní Lowellové mě zasáhla do zad a zmrazila mi krev v žilách. „A Valerie, ani na vteřinu si nemysli, že Corbin o tvých citech neví. Nemysli si, že o tom vašem malém poutu druhů nemá tušení.“

Srdce mi vynechalo úder. Pomalu jsem se k ní otočila zpátky.

Zírala jsem do jejích chladných, vypočítavých očí. „Co tím myslíte?“

Paní Lowellová se temně, soucitně pousmála. „Corbin zjistil, že jsi jeho družka, dávno předtím, než jste se rozešli na vysoké školy. Jen byl příliš laskavý na to, aby zranil tvé city. Litoval tě. Takže si nenalhávej, že by to, kdybys mu o poutu řekla, cokoli změnilo.“

To odhalení zničilo i ty poslední střípky, které z mé duše ještě zbyly. Říct, že to bolelo, byl ubohý eufemismus. Cítila jsem se hluboce zrazena a nesmírně ponížena. Můj vlastní druh znal pravdu celé roky a raději mě litoval, než aby si mě nárokoval.

Pomalu jsem přikývla a hřbetem ruky si otřela obličej. Odmítala jsem jí dovolit, aby viděla, jak se hroutím ještě víc. „Rozumím. Už odejdu.“

Otočila jsem se k Alfovu doupěti zády a sešla po velkolepém schodišti. Do tváře mě udeřil studený noční vzduch, když jsem vyšla do temnoty panství.

Jak jsem odcházela z jediného domova, jaký jsem kdy poznala, má mysl se propadala do temné propasti. Říkala jsem si, zda si slabí vlci štěstí vůbec zaslouží. Přemítala jsem, kolik dalších bylo odvrženo a ponecháno napospas svými osudovými druhy jen proto, že postrádali fyzickou sílu.

Nikdy jsem nevěřila, že odmítnutí bude mým konečným osudem. Teď jsem se mohla jen obrnit proti tomu, jakou krutou cestu mi osud přichystá dál.