Pohled Corbina

Vyhrnul jsem si tmavé šortky do pasu a zhruba zapnul knoflík. Zvětralý pach alkoholu a těžký, sladký parfém Sloane visely ve stojatém vzduchu mé ložnice a svíraly mi žaludek do těsného, odporného uzlu. Zvedl jsem ze země pomačkanou košili a přehodil si ji přes ramena, aniž bych se obtěžoval prostrčit ruce rukávy.

Sloane se pohnula v posteli. „Kam jdeš?“

Zastavil jsem se a otočil se k ní. V útrobách se mi zvedl čistý hnus, jak tam ležela zamotaná v mém drahém povlečení a tvářila se až příliš spokojeně. „Dávám ti soukromí, ses oblékla a vypadla.“

Sloane se tiše, pobaveně zasmála a posadila se, přičemž nechala hedvábné prostěradlo sklouznout k pasu. „Nemyslím si, že potřebuju soukromí. Tedy po tom, co jsme právě dělali.“

Zaťal jsem čelist a potlačil hořkou žluč stoupající mi do krku. Odmítal jsem jí dovolit, aby z toho dělala něco smysluplného. „Možná jsem byl opilý, ale nejsem hloupý. Obleč se a vypadni. A co se týče tvé odměny, zajdi za mou matkou. Koneckonců to byl její velkolepý nápad.“

Otočil jsem mosaznou klikou, vyšel na chodbu a těžké dveře za sebou zabouchl. Na chodbě bylo k zalknutí. Potřeboval jsem čerstvý vzduch, abych ze sebe smyl zápach svých vlastních strašných rozhodnutí. Vydal jsem se na široký kamenný balkon s výhledem na pozemky smečky.

Z této výšky jsem viděl téměř všechno, co se na území Bloodstone dělo. Tréninková pole byla prázdná, strážní hlídky se pohybovaly v tichých dvojicích, ale můj pohled to všechno minul a spočinul v dálce na sídle bety. Na Valeriině domě.

Z úst mi unikl těžký, trhaný povzdech, který se srazil v chladném nočním vzduchu.

V mysli se mi neodbytně a ostře promítaly vzpomínky na její tvář z dnešního večera. Znal jsem Valerii od plínek. Pro mého otce byla prakticky dcerou a mně se jejich pouto líbilo natolik, že jsem se jí přirozeně vnutil do života a stal se jejím stínem. Ale ten zdrcený výraz v její tváři, když opouštěla matčinu pracovnu, byla ta nejhlubší bolest, jakou jsem ji kdy viděl snášet. V tu chvíli jsem věděl, že dnešek znamenal tragický konec všeho, co jsme vybudovali. Po tom, co jsem jí provedl, jsem pochyboval, že se jí ještě někdy dokážu podívat do očí.

Pouto druhů se mi v hrudi chvělo a přenášelo tupou, nesnesitelnou bolest pramenící z jejího žalu. Měl jsem si s ní prostě sednout a celou tu politickou špínu jí vysvětlit z očí do očí. Zlomit jí srdce v tichosti bylo čisté zbabělství.

Po tváři mi stekla zbloudilá slza, horká a hanlivá v chladném větru.

Má starší sestra Bridget vyšla na balkon a její ostré podpatky agresivně klapaly o kamennou dlažbu. „Tady jsi. Hledala jsem tě všude.“

Zarazila se a naklonila hlavu, když měsíční světlo zachytilo mou tvář. „Počkej. To jsou slzy?“

Rychle jsem si hřbetem ruky přetřel vlhké oči a vykročil ke skleněným dveřím s úmyslem vrátit se dovnitř a vyhnout se přesně tomuto výslechu.

Bridget úkrokem rázně zablokovala mou cestu. „Táta, nebo Valerie? Pro koho ty slzy jsou?“

Hlas jsem udržel nebezpečně monotónní. „Co chceš, Bridget?“

Bridget si založila ruce na prsou. „Corbine, neříkej mi, že ses přes tu holku pořád ještě nepřenesl.“

Varoval jsem ji a do slov nechal proniknout těžký náznak svého alfího tónu. „O Valerii se s tebou bavit nebudu.“

Bridget neustoupila. Její výraz ztvrdl v ledovou masku. „Corbine, jsi budoucí alfa této smečky. Nemůžeš si dovolit být sentimentální nebo slabý. Matka mi všechno vysvětlila. Dohoda se Sloane je pro vojenské spojenectví naší smečky klíčová.“

Sevřel jsem ruce v pěst. Nehty se mi zaryly do dlaní tak hluboko, až hrozilo, že poteče krev. Bojoval jsem s divokým nutkáním rozbít kamenné zábradlí na prach. „Matka nemá žádné právo plést se mi do osobního života. Bylo ode mě hloupé, že jsem se od ní do téhle sračky nechal vůbec uvrtat.“

Bridget si drsně, povýšeně odfrkla. „Matka chce pro tuto smečku jen to nejlepší, Corbine. A Valerie to není. Je slabá. Nemá ani vlka, do kterého by se mohla proměnit. Sloane má naproti tomu mocnou pokrevní linii a životně důležité konexe, které k přežití potřebujeme.“

V žilách se mi vařil vztek, žhavý a spalující, a tlačil mého vlka blíž k povrchu. „Vůbec ničemu nerozumíš! Valerie možná není nejsilnější bojovnice, ale má dobré srdce. Zaslouží si mnohem víc než tuhle politickou hru.“

Bridget přimhouřila oči. Její pohled ztvrdl v neúprosný chlad. „Pořád na ní visíš, viď? Corbine, prober se! Valerie je jen kamarádka z dětství. Musíš myslet na budoucnost smečky a na své vladařské povinnosti.“

Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechl a sváděl předem prohraný boj o udržení svého vlka pod kontrolou. „Nech mě na pokoji, Bridget. Potřebuji čas na přemýšlení.“

Bridget na těžký, dusivý okamžik zaváhala a očima přejela můj napjatý postoj se zjevným zklamáním. „Corbine, neudělej hloupou chybu, která nás bude stát všechno.“

Prudce se otočila a odešla zpět do chodby. Rytmický klapot jejích podpatků utichl a nechal mě o samotě s drtivou, kolosální vahou mých povinností. Pouto druha s Valerií mi pulzovalo v hrudi jako neustálý, rytmický tep bubnu připomínající mou dokonalou zradu. Hleděl jsem na temný, rozlehlý obzor a říkal si, zda mezi námi ještě někdy dokážu dát věci do pořádku, nebo zda je škoda již trvalá a nenapravitelná.

V kapse mi zavibroval telefon a prořízl ticho. Vytáhl jsem ho a zadíval se na zářící displej. Zpráva od mé matky.

*Corbine, musíme probrat ujednání s alfou Mercerem. Přijď za mnou do pracovny.*

V žaludku se mi zvedla hrůza. Alfa Mercer byl Sloanin brutální otec. Osud starobylé pokrevní linie, bezpečí smečky i mé vlastní vyrvané srdce visely na jemných, křehkých vahách. Jaká bude konečná cena mé povinnosti?

Ve smečce Bloodstone tradice vyžadovala formální jmenování nového alfy přesně měsíc po skonu předchozího. Do tohoto korunovačního obřadu drželo otěže absolutní moci pět starších a Luna. Ale dříve než mi starší vložili korunu alfy na hlavu, musel jsem naplnit chmurnou dohodu. Musel jsem před celou smečkou odmítnout svou skutečnou osudovou družku, Valerii. A pak formálně označit Sloane jako svou vyvolenou družku.

Následující večer přišel mnohem rychleji, než jsem si přál. Táhlé, žalostné vytí obecního vyvolávače se rozléhalo po rozlehlém teritoriu a odráželo se od husté linie borovic. Bylo to oficiální svolání. Členové smečky zanechali svých každodenních povinností, opustili trénink a spěchali se shromáždit na centrálním náměstí. Nad sílícím davem těžce visela atmosféra intenzivní zvědavosti a morbidního očekávání. Šepot a šelest mi bzučely v uších jako roj rozzuřených sršňů.

Starší Whitman, moudrý a letitý pilíř naší komunity, vystoupil na vyvýšené dřevěné pódium. Zvedl své vrásčité ruce a dožadoval se okamžitého ticha. „Bratři a sestry, shromáždili jsme se zde dnes, abychom byli svědky posvátného aktu. Přetnutí pouta.“

V davu propukl nový, šokovaný šum. Veřejné odmítnutí bylo neuvěřitelně vzácné a skandální.

Starší Whitman zvedl ruce podruhé a na zaplněném náměstí se rozhostilo napjaté ticho. „Corbine Lowelle, synu zesnulého alfy Garretta, předstup.“

Vystoupil jsem ze stínů tribuny a společná váha tisíce odsuzujících očí mi dolehla na ramena. Každý krok připomínal brodění bot v hustém, táhnoucím se bahně.

„Valerie Hayesová, dcero bety Camilly, předstup.“

Hluboko v nejtemnějším, nejsobečtějším koutě své mysli jsem se modlil, aby se Valerie svolání starších vzepřela. Přál jsem si, aby utekla, jen pro dnešní noc, abych nemusel tuhle noční můru vykonat. Neklidný dav se však rozestoupil a Valerie vstoupila do plápolajícího světla pochodní. Oči měla oteklé a zarudlé od pláče a její tvář byla smrtelně bledá. Těsně za ní stál Victor s mohutnýma rukama zkříženýma na prsou. Z jeho ztuhlého postoje vyzařovala čistá, vražedná zuřivost. Z jeho tváře jsem četl bezbřehé zklamání i vztek. Valerie byla zřítelnicí jeho oka a nenáviděl pohled na její utrpení. Věděl jsem bez stínu pochybností, že kdybych nenesl titul budoucího alfy, Victor by mě odvlekl do temného lesa a zmlátil by mě do krve.

Starší Whitman obrátil svůj přísný, nekompromisní pohled ke mně. „Prones ta slova, synu.“

Polkl jsem obrovský knedlík, který se mi tvořil v hrdle. Hlas mi bolestně přeskočil, když jsem tu zatracující větu vytlačil přes chvějící se rty: „Já, Corbin Lowell ze smečky Bloodstone, tě odmítám, Valerie Hayesová ze smečky Bloodstone, jako svou družku.“

Mezi stovkami přihlížejících se prohnalo prudké, společné zalapání po dechu. Valeriina křehká ramena se zachvěla. Svedla divoký, tichý boj, aby si zachovala tvář, ale zpod řas jí vytryskly čerstvé slzy a stékaly po rozpálených lících. Sáhla do kapsy, vytáhla malý kapesník a jemně si z tváře otřela vlhkost. Pak zvedla bradu a pohlédla mi přímo do očí. Její pohled pronikl mým alfím štítem a mířil přímo do mé obnažené, provinilé duše.

Čirá agonie, která z ní vyzařovala, mě zasáhla jako rána pěstí do hrudní kosti. Prastaré pouto druhů zesílilo její zkázu a vlévalo ji přímo do mých žil. Chtěl jsem se otočit a utéct. Chtěl jsem se zamknout ve svém temném pokoji a utopit svou ubohou existenci v nekonečných lahvích levné whisky.

Dav tajil dech a čekal v ohlušujícím tichu.

Starší Whitman se otočil k Valerii. Vážně na ni kývl a vybídl ji, aby krutý rituál dokončila. „Já, Valerie Hayesová ze smečky Bloodstone...“

Zarazila se. Slova jako by jí uvízla v suchém krku jako střepy skla. Zavřela uplakané oči, zhluboka se roztřeseně nadechla a nechala poslední zbloudilou slzu sklouznout po čelisti. Když oči znovu otevřela, zranitelnost byla pryč, nahrazena dutou, děsivou prázdnotou.

Starší Whitman ji pobídl. „Pokračuj.“

Valeriin hlas zněl dutě. „Přijímám tvé odmítnutí.“

Ta slova zasáhla mou hruď jako stříbrná kulka. Neviditelné pouto spojující naše duše se přetrhlo. Hluboce zakořeněný pocit vlastnictví, pradávné, řvoucí nutkání chránit ji a nárokovat si ji, zmizely jako dým. Zůstala jen studená, mrazivá prázdnota. Mrtvá bolest v jejích očích mě přiměla uvědomit si, jak moc nenávidím stvůru, v niž jsem se kvůli koruně proměnil.

Starší Whitman předstoupil, aby pronesl závěrečná slova: „Dnešního dne jsme svědky odloučení Corbina Lowella a Valerie Hayesové. Již nebudou vnímáni ani oslovováni jako druhové. Půjdou oddělenými osudy a zachovávají si právo zvolit si družku či druha podle své vůle, bude-li si to kterákoli strana přát.“

Druhý den ráno ostré sluneční světlo proniklo škvírami v mých těžkých závěsech a bodlo mě do podlitých očí. Probudil jsem se s krutou, pulzující bolestí hlavy. Celou noc jsem strávil obracením jedné lahve whisky za druhou v zoufalé snaze vymazat tu strašidelnou vzpomínku na Valeriin prázdný pohled. Zaúpěl jsem, vytáhl své ztěžklé tělo z postele a dovrávoral do koupelny.

Opřel jsem se rukama o mramorové umyvadlo a zíral na svůj ubohý odraz v rozbitém zrcadle. Roztříštěné sklo se pavučinovitě sbíhalo přes mou tvář a deformovalo mé rysy. Podíval jsem se na svou těžce ovázanou pravou ruku, která pulzovala bolestí od chvíle, kdy jsem před několika hodinami zrcadlo rozbil na kusy. Fyzická bolest nebyla ničím ve srovnání s mukami, které jsem způsobil Valerii.

Otočil jsem kohoutkem se studenou vodou, opláchl si obličej a oblékl si čisté oblečení. Musel jsem začít budovat prázdný život bez své pravé družky.

Žaludek se mi bouřil při pouhé myšlence na jídlo, a tak jsem vynechal snídani a prošel panstvím směrem k pracovně mého zesnulého otce, Alfovu doupěti.

Když jsem se blížil k hlavnímu vchodu, dolehla ke mně směsice napjatých, známých hlasů. Zvědavý a mírně na trní jsem zrychlil krok. Beta Camilla stála u těžkých dvoukřídlých dveří, obklopena Victorem a dvěma ozbrojenými strážci smečky.

Beta Camilla sklonila hlavu a její tvář byla zbrázděna hlubokými vráskami horečnatých obav. „Dobré ráno, Vaše Výsosti.“

Přelétl jsem pohledem jejich napjaté, vyděšené tváře. „Co se tady děje?“

Victor předstoupil s pěstmi pevně zaťatými po bocích. „Valerie se ztratila.“

Z plic mi vyprchal veškerý vzduch. „Cože?“

Beta Camilla si mnula spánky a v hlase jí stoupala panika. „Mysleli jsme, že se možná vrátila do Kanady na promoci, která se koná za tři dny. Jenže její telefon i zavazadla jsou stále v jejím pokoji. Bez nich by odjet nemohla. Prohledali jsme na území každé místo, které nás napadlo, ale nikde tam není.“

Srdce mi vynechalo úder a pak divoce narazilo do žeber. Na zátylku mi vyrazil studený, děsivý pot.

Mou mysl ovládl temný, plíživý neklid. „Valerie by neodešla jen tak bez jediného slova.“

Byla to moje vina. Všechno. Pokud se jí tam venku v divočině něco stane, nikdy si to neodpustím.

Beta Camilla přistoupila blíž a v očích jí planulo čiré zoufalství. „Nechci vás tím obtěžovat. Vše, co potřebuji, je povolení k nasazení stopařského týmu.“

Odhodil jsem veškeré předstírání alfovského odstupu. „Cokoli, co se týká Valerie, mě nikdy nemůže obtěžovat. Možná to teď mezi námi dvěma neklape, ale pořád je klíčovou součástí této smečky.“

Než jsem stihl vydat formální rozkaz k pátrání, mou lebku proťala náhlá, oslepující bolest. Sykl jsem mezi zuby a zapotácel se do strany, zatímco mi ruce vyletěly ke spánkům. Tvář se mi zkřivila do grimasy čirých muk. Připadalo mi to, jako by mi mozkem projížděl rozžhavený železný hrot.

Beta Camilla přispěchala blíž a ruce se jí vylekaně chvěly ve vzduchu. „Co se děje, Vaše Výsosti?“

Přesně jsem věděl, co to je. Byl to fantomový dozvuk našeho přervaného pouta druhů, který zoufale křičel v tísni. Odmítal jsem však přilévat olej do ohně jejich rostoucí paniky.

Přinutil jsem se narovnat a zamaskoval tu nesnesitelnou bolest. „Řekněte pátracímu týmu, co má dělat. Za chvíli se k vám připojím.“

Victor a stráže se otočili, aby následovali Camillu.

O několik kroků jsem ustoupil, těžce se opřel o studenou kamennou zeď a zavřel oči. Vyslal jsem své vědomí ven a zoufale se snažil posbírat polámané zbytky našeho telepatického spojení. Natahoval jsem se po Valerii. Spojení bylo neuvěřitelně slabé a protékalo mi mezi prsty jako suchý písek. Ostrá bolest v hlavě zesílila, jak se její přítomnost vzdalovala do dálky. Pohybovala se pryč, rychle, nebo byla ve vážném nebezpečí. Magické vlákno bylo tenčí a slabší, dokud prázdnotu nezaplnilo děsivé ticho.

Pouto se přetrhlo. Ztratil jsem spojení.

Prudce jsem se odrazil od kamenné zdi. „Do prdele!“

Vyrazil jsem dolů po kamenných schodech a hruď se mi zvedala zběsilou, neovladatelnou panikou. Prohnal jsem se kolem zmatených stráží a mé těžké boty rvaly pěstěný trávník panství.

Zkřikl jsem do ranního vzduchu: „Valerie, prosím tě, zůstaň se mnou!“

Běžel jsem k husté hranici lesa jako šílenec a pronásledoval přízrak, který jsem právě sám odsoudil k temnotě.