Pohled Valerie

„Do prdele!“ zařvala jsem.

Popadla jsem okraj svého dubového nočního stolku a mrštila jím přes celou místnost. Keramická váza, která na něm stála, se roztříštila o protější stěnu a po dřevěné podlaze se rozlétly ostré střepy.

Do otevřených dveří vrazil Victor. Skočil po mně zezadu a sevřel mě mohutnýma rukama kolem trupu, čímž mi přišpendlil paže k bokům. Vzpírala jsem se proti jeho hrudi, zoufalá touhou rozmlátit zbytek své ložnice. Zapřel se nohama a držel mě na místě, dokud ze mě nevyprchala veškerá síla k boji.

Victor zesílil sevření, aby mě ukotvil. „Valerie, musíš přestat. Rozbíjením věcí nezměníš tu krutou realitu, které čelíme.“

Nohy mi vypověděly službu. Svezla jsem se po stěně ložnice k zemi a stáhla Victora s sebou na podlahu. Přitáhla jsem kolena k hrudníku a zabořila třesoucí se ruce do zacuchaných vlasů. Hněv vyhořel a zanechal za sebou jen prázdnou, bezbřehou hrůzu. Z hrdla se mi vydral trhavý vzlyk.

„Proč mě osud neustále mučí?“ vyhrkla jsem mezi těžkými slzami. „Kdyby mě neoznačili za slabou, můj pravý druh by mě nikdy neodmítl. Nemusela bych zaprodávat svůj život démonickému lychanskému králi, jen abych zachránila náš lid. Za tohle všechno můžu já.“

Victor se otočil tváří ke mně. Objal mě kolem ramen a sevřel mě v drtivém objetí. Vtiskl mi teplý polibek na čelo a pevně mě držel, zatímco jsem mu smáčela košili slzami.

„Tohle už nikdy neříkej. Jsi ta nejsilnější žena, jakou znám, Val, hned po mámě.“ Victor mě vzal za bradu a přinutil mě podívat se mu do očí. „Kdybych se měl nabídnout jako přídavek, abych tě ochránil, udělám to. Nikdy si tenhle zlý sen nedávej za vinu.“

Tuto něžnou chvíli přerušilo pomalé, trýznivé zavrzání pantů dveří mé ložnice.

Ze stínů chodby vystoupila má matka. Byla bledá a ve tváři měla hluboce vepsanou unavenou, drtivou rezignaci. Ramena se jí hroutila pod tíhou neviditelného břemene, které naši rodinu sráželo k zemi. Hleděla jsem na ni a modlila se k Měsíční bohyni alespoň za střípek dobré zprávy, ale chmurné sevření jejích úst prozradilo pravdu dřív, než vůbec promluvila.

„Starší smečky už učinili oficiální rozhodnutí. Přijmou peníze lychanského krále.“ Matka vynesla zdrcující verdikt tichým, definitivním tónem.

Poslední zbytek mé naděje se rozplynul ve vzduchu. Po tvářích mi stekly čerstvé, horké slzy. Můj osud byl zpečetěn. Král si mě koupil a má smečka mě bez váhání prodala.

Matka klesla na kolena k nám na podlahu. Vtáhla Victora i mě do vřelého, zoufalého objetí. Schoulili jsme se k sobě v troskách mé ložnice a tiskli se jeden k druhému, jakmile na nás dopadla ta krutá skutečnost. Zbytek večera jsme strávili v tomto těsném kruhu a vzpomínali na staré, šťastné chvíle z dětství, abychom přehlušili blížící se děs. Snažila jsem se vtisknout do paměti každý detail jejich tváří a hlasů, s vědomím, že tyto vzpomínky budu potřebovat k přežití samoty, která mě čekala v mém novém vězení. Byla to má předposlední noc svobody.

„Zítra si sbalím věci. Půjdu s tebou do Lychanského království.“ Victor prolomil ticho a v jeho hlase nebyl prostor pro námitky.

Odtáhla jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne. Ty zůstaneš tady. Nedovolím, abys zničil svou vlastní budoucnost tím, že mě budeš následovat do doupěte nestvůry.“

Otevřel ústa, aby protestoval, ale já zvedla ruku. V duchu jsem se smířila s tím, že tato noční můra je můj vlastní kříž. Musela jsem se jí postavit čelem, sama.

Noc se vlekla v dlouhé, trýznivé mlze. Nehybně jsem ležela v posteli a s ubíhajícími hodinami tupě zírala do tmavého stropu. Ticho v ložnici mě dusilo. S každou uběhlou minutou se mi v žaludku usazoval těžký děs a odpočítával příchod zítřka. Zítřek znamenal konec mé osmačtyřicetihodinové lhůty. Zítra opustím svou rodinu, své přátele i každou špetku svobody, kterou jsem kdy měla, abych se stala trvalým majetkem arogantní, bezcitné bestie.

Tiché, vytrvalé zaklepání prořízlo klid pokoje.

Otočila jsem hlavu k oknu.

„Valerie, prosím, pusť mě dovnitř. Musíme si promluvit.“ Corbinův tlumený hlas pronikl tenkou okenní tabulkou, prosycený hlubokým zoufalstvím.

Hrudník se mi sevřel. Do mysli mi s plnou silou narazila niterná bolest z jeho nedávného odmítnutí a obraz jeho těla v posteli se Sloane. Vykopala jsem se z postele a těžkým krokem došla k oknu. Popadla jsem závěsy a prudce je zatáhla, abych zakryla jeho prosebnou tvář.

Naklonila jsem se těsně ke sklu. „Odejdi, Corbine.“

Nehodlal ustoupit. Klepání zesílilo a změnilo se ve zběsilé, rytmické bušení, které otřásalo dřevěným rámem okna. Jeho zoufalé prosby se nesly nocí a drásaly mé už tak napjaté nervy. Můj vřící vztek konečně přetekl. Popadla jsem z postele ozdobný polštář a mrštila jím přes pokoj.

Rozhrnula jsem závěsy a prudkým trhnutím vysunula okno nahoru.

„Co ode mě chceš?“ vyprskla jsem a sjela ho zlostným pohledem.

Místo aby odpověděl na mou otázku nebo couvl, Corbin se chytil okenního parapetu. Nerespektoval mé hranice, vytáhl se nahoru a vlezl otevřeným oknem přímo do mé ložnice. Spadla mi čelist. Dřív než jsem stačila vstřebat nehoráznou drzost jeho vniknutí, vrhl se ke mně.

Corbin mi sevřel pas jako do svěráku. Přitiskl mé tělo těsně na svou hruď a přitiskl své rty na mé. Ten polibek byl divoký, naléhavý a pohlcující. Líbal mě jako vyhladovělý muž, který se snaží vnést všechny své chaotické omluvy a výčitky přímo do mých úst. Jazykem tlačil na mé rty a dožadoval se vstupu. Přetrvávající trauma z jeho zrady mi křičelo v hlavě, ale mé tělo mě na zrádný zlomek vteřiny zradilo. V podbřišku mi vzplála horká, nechtěná jiskra přitažlivosti, přiživená naším starým poutem druha a družky.

Uvědomila jsem si smrtelné nebezpečí své chvilkové slabosti. Žilami mi projela panika. Zapřela jsem se oběma rukama o jeho širokou hruď a prudce ho odstrčila.

Corbin zavrávoral a jeho sevření z mého pasu sklouzlo. Stála jsem tam, lapala po dechu a hřbetem ruky si otírala pohmožděné rty.

Udělala jsem krok vpřed a ubalila mu na levé tvář hlasitý, krutý políček. Ostré plácnutí kůže o kůži se v tichém pokoji rozlehlo jako výstřel. Dlaň mě pálila od prudkého nárazu a přinesla mi obrovskou fyzickou úlevu od hněvu, který jsem v sobě dusila od chvíle, kdy jsem ho přistihla obtočeného kolem Sloanina nahého těla.

„Vypadni!“ sykla jsem na něj a z očí mi šlehal čistý vztek.

Corbin pomalu zvedl ruku k obličeji a prsty se dotkl jasně červeného otisku, který se rýsoval na jeho pálící tváři. V rysech se mu zračila hluboká lítost, přesto však zůstával pevně stát na podlaze mého pokoje. Místo aby ustoupil k oknu, udělal ke mně rozvážný, promyšlený krok. Zneklidňující intenzita žhnoucí v jeho tmavých očích mi naháněla husí kůži.

„Nikam nepůjdu, Val. Chci s tebou jen strávit noc, abych se mohl řádně rozloučit,“ prohlásil Corbin a hlas mu klesl o oktávu níž.

V tom přesném, vypjatém okamžiku se z chodby ozvalo hlasité kovové cvaknutí.

Zámek na dveřích mé ložnice povolil. Mosazná klika se otočila a těžké dřevěné dveře se otevřely dovnitř. Přes práh vstoupila mohutná, impozantní postava a okamžitě ztuhla na místě, když nás přistihla v této kompromitující situaci.

Krev mi ztuhla v žilách. Zírala jsem na děsivý, nečekaný zjev tyčící se ve dveřích.

„Do prdele!“ zaklela jsem.