Pohled Valerie

Srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Vlekla jsem nohy dlouhou, spoře osvětlenou chodbou. Cesta do zasedací síně připomínala pochod na popraviště. V uších mi znělo matčino varování a dlaně jsem měla lepkavé studeným potem. Co ode mě lychanský král může chtít? Co se mnou udělá? Zastavila jsem se před těžkými dvoukřídlými dveřmi, spolkla tvrdý knedlík hrůzy v hrdle a zvedla třesoucí se pěst k zaklepání.

„Vstup.“

To jediné slovo zadunělo skrze tlusté dřevo. Neslo v sobě nepřirozenou, děsivou tíhu. Otevřela jsem dveře.

V rozlehlé místnosti panovalo mrtvolné ticho. Alfa Corbin, starší Falkner, má matka a zbytek vedení smečky seděli kolem dlouhého dubového stolu. Vypadali jako vyděšená kořist lapená v kleci. V čele stolu seděl král Maverick. Jeho široká ramena vyplňovala celý prostor. Vteřinu poté, co jsem překročila práh, se do mě zabodly jeho pronikavé modré oči.

„Posaď se.“ Poklepal na kožené křeslo s vysokým opěradlem přímo vedle sebe.

Nespouštěla jsem oči z podlahy a přešla k němu. Chytila jsem se opěrky a pokusila se těžké křeslo odsunout o kousek dál, abych získala alespoň škvíru osobního prostoru. Zabořila jsem se do sedáku. Dřív než jsem se však stačila usadit, král Maverick popadl podstavec mé židle. Bez sebemenší námahy ji přitáhl po hustém koberci.

Dřevo hlasitě zaskřípalo. Lapla jsem po dechu a chytila se okraje stolu, když moje židle narazila těsně k té jeho. Z jeho mohutného těla sálalo spalující horko. Ostrá, omamná vůně jehličí a ryzí síly mi sevřela hrdlo jako skutečná ruka.

„Uvolni se, Valerie.“ Naklonil hlavu ke mně.

Jeho hluboký, hrozivý hlas se mi otřel o ucho. Jak jsem se mohla uvolnit? Jeho blízkost byla k udušení. Pouhá síla jeho lychanské aury činila vzduch v místnosti nebezpečně řídkým. Cítila jsem, jak mi jeho pronikavý pohled propaluje kůži.

Starší Falkner si odkašlal. Ten starý muž vypadal, že pod tím tlakem každou chvílí omdlí. „Vaše Veličenstvo, neměli bychom začít jednání?“

Král Maverick ze mě nespustil oči. Krátce přikývl. „Dobrá. Valerie, povolal jsem tě sem z jistého důvodu.“

Sevřela jsem vlhké ruce v klíně. „Z jakého důvodu?“

Král Maverick se opřel v křesle. Chladnýma, vypočítavýma očima zkoumal mou tvář. „Tvůj alfa a já jsme zrovna probírali tvou cenu.“

Škubla jsem pohledem ke Corbinovi. Můj alfa sebou trhl a sklopil zrak ke svým vyleštěným botám, vyhýbal se mému pohledu. Otočila jsem se zpět k lychanskému králi a hrudník se mi sevřel narůstající panikou. „Omlouvám se. Nerozumím.“

Král Maverick se předklonil. Zkrátil vzdálenost mezi námi, dokud jeho tvář nebyla pouhých pár centimetrů od mé. „Chci tě vlastnit. Co musím udělat, abych tě vlastnil?“

Místnost se se mnou začala točit. Moje plíce zapomněly, jak nasát vzduch. Zírala jsem do jeho planoucích modrých očí a hledala pointu zvráceného vtipu, který neexistoval.

„Vlastnit mě?“ zašeptala jsem ta slova do dusivého ticha.

Král Maverick držel můj pohled s neotřesitelnou jistotou. „Ano, Valerie. Řekni si svou cenu a já zařídím vše potřebné.“

Skrze strach mnou projela horká vlna pobouření. Přitiskla jsem se k opěradlu židle a snažila se uniknout jeho intenzivnímu pohledu. „Člověka nelze ocenit penězi.“

Na jeho pohledné tváři se rozlil děsivý, chladný úsměv. „Pěkně řečeno. Ale já cítím potřebu to udělat.“

Maska stoického krále zmizela. Monstrum pod povrchem vycenilo zuby. Vypočítával svou kořist.

„Koneckonců, té noci v uličce jsem ti mohl udělat cokoliv.“ Nechal svá slova viset ve vzduchu, hustá a hrozivá. „Mohl jsem tě označit. Mohl jsem si tě přivlastnit přímo tam a tehdy. Nikdo by se neodvážil mi odporovat. A přesto jsem tady a pokouším se vyjednávat.“

Zavrtěla jsem hlavou a zatnula čelist. „Tohle není žádné vyjednávání. Jsem si toho dobře vědoma. Protože ať už budu souhlasit, že s vámi půjdu, nebo ne, vzal byste si mě tak jako tak.“

Jeho úsměv pohasl. Na jeho výrazných rysech se usadil ledový chlad. „V tom nemáš nepravdu.“

Moje matka se na druhé straně stolu pohnula na židli. Hlas se jí silně třásl. „Vaše Veličenstvo, prosím. Neexistuje nic jiného, co by vás zajímalo?“

Král Maverick jí nevěnoval jediný pohled. „Bohužel ne.“

Obrátil svou plnou, drtivou pozornost zpět ke mně. „Dám ti na výběr, Valerie.“

Srdce mi zběsile bušilo o žebra. „Jaký výběr?“

Král Maverick spojil své velké prsty do stříšky. „Buď přijmeš mou nabídku a staneš se mou. Nebo tvá smečka ponese následky.“

V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Alfa Corbin trhl hlavou vzhůru, v očích ryzí zděšení.

Křečovitě jsem se chytila okraje stolu, až mi zbělely klouby. „Jaké následky?“

„Válku.“ Král Maverick pronesl to slovo jako konečný rozsudek. „Zkázu. Vyhlazení.“

Zadrhl se mi dech. Myslel to smrtelně vážně. Chladná ocel v jeho hlase nepřipouštěla žádné pochyby.

„Proč si myslíte, že za to stojím?“ vypravila jsem ze sebe přes knedlík hrůzy v hrdle.

Král Maverick přimhouřil oči. „Já rozhoduji o tom, kdo stojí za mé peníze a kdo ne.“

Alfa Corbin konečně sebral špetku odvahy. Předklonil se, tvář bledou a zoufalou. „Vaše Veličenstvo, v naší smečce jsou i jiné krásné dívky. Proč právě Valerie?“

Lychanský král trhl hlavou ke Corbinovi. Jeho pohled se stal vražedným. „Proč tě to znepokojuje? Je mezi vámi dvěma něco, o čem nevíme?“

Starší se na svých židlích ustrašeně přikrčili. Corbin těžce polkl a zmlkl.

Moje matka lomila rukama. „Vaše Veličenstvo, zapřísahám vás, zvažte to ještě.“

Král Maverick ji přerušil prudkým mávnutím ruky. „Ne.“

Otočil se zpět ke mně. Jeho modré oči se uzamkly do mých a přikovaly mě na místě. „Máš čtyřicet osm hodin na rozmyšlenou.“

Stěny zasedací síně jako by se na mě začaly hroutit.

„Vol moudře, Valerie.“ Vstal z křesla. „Odmítni a tvá smečka lehne popelem.“

Neprojevil žádnou emoci. Nenabídl špetku soucitu. Byl nepohnutelnou silou zkázy.

Cítila jsem se lapená a bezmocná. „Jakou mám záruku?“

Král Maverick na mě pohlédl shora. Koutek úst se mu zkroutil do zvráceného úšklebku. „Mé slovo. A nic víc nedostaneš.“

Ticho, které po jeho hrozbě zůstalo, bylo k zalknutí. Rozhlédla jsem se kolem stolu. Corbin na mě zíral prosebnýma očima. Matka si zakrývala ústa, tvář zbrázděnou obavami. Starší na mě hleděli s němým očekáváním.

„Nechám vás všechny přemýšlet o tom, za kolik jste ochotni se jí vzdát.“ Král Maverick si urovnal na míru šité sako. „Vím, že vaše smečka vězí v obrovských dluzích. Berte to jako vyslyšenou modlitbu.“

Otočil se na patě a rázným krokem opustil zasedací síň. Jeho mohutné stráže ho těsně následovaly.

Všechny pohledy v místnosti se upřely na mě. Viděla jsem jejich strach, jejich očekávání, jejich tiché žadonění.

„Do prdele s tímhle vším!“ Odsotila jsem židli s hlasitým rachotem.

Vyřítila jsem se ze zasedací síně. Nohy mi dopadaly na koberec v chodbě, jak jsem pronásledovala jeho tyčící se postavu.

„Proč to děláte?“ vykřikla jsem.

Král Maverick kráčel dál dlouhou chodbou. Ani se neobtěžoval ohlédnout. Jeho přezíravost jen přiživila plamenný vztek v mé hrudi.

„Chtěla jsem vám to vynahradit, ale vy jste odmítl! Před týdny jste mě poslal pryč!“ Běžela jsem ještě rychleji, zoufale lačná po odpovědi. „Tak proč to děláte teď?“

Jeden z jeho mohutných lychanských strážců vystoupil z formace. Pohnul se, aby mi zatarasil cestu, a položil těžkou ruku na svou zbraň.

Král Maverick zvedl jediný prst. „Ustoupit.“

Strážce se okamžitě stáhl stranou.

Král Maverick se zastavil. Pomalu se otočil. Udělal ke mně jeden rozvážný krok. Pak další. Zkracoval prostor mezi námi, dokud se špičky mých bot nedotkly jeho vyleštěných kožených polobotek.

Měřím metr šedesát pět. Musela jsem zaklonit hlavu hodně dozadu, jen abych se mu podívala do očí. Fyzické napětí mezi námi prudce vyletělo, husté a děsivé. Zaplavilo mě teplo jeho těla. Omamná vůně jeho surové moci mi zmatla myšlenky.

Hruď se mi zvedala, jak jsem lapala po dechu. Srdce mi naráželo do žeber. Být mu takhle blízko bylo až příliš důvěrné. Byla to brutální připomínka mokrých snů, které mě pronásledovaly ve spánku od té noci v uličce. Rychle jsem odvrátila pohled od jeho uhrančivých modrých očí. Nedokázala jsem ten souboj pohledů ustát.

Hleděl na mě shora. Vzduch neúnosně ztěžkl.

„Být tebou, začnu se loučit.“ Král Maverick ztišil hlas do nebezpečného, chraplavého šepotu. „Přestaň se pokoušet vyjednávat o osudu, o němž už bylo rozhodnuto.“

Obrátil se ke mně zády a pokračoval ve svém pevném, mocném kroku chodbou.

Zůstala jsem stát jako přimrazená uprostřed prázdné chodby. Plíce mě pálily. Drtivá vlna touhy a zoufalství se do mě opřela a propletla se s mým rozhořčením. Sledovala jsem, jak jeho široká záda mizí za rohem.

Jeho poslední slova se mi v tichu mysli přehrávala stále dokola.

O osudu, o němž už bylo rozhodnuto.

Byla jsem skutečně předurčena stát se jeho majetkem?