Roxie

Roxi

Zabouchla jsem těžké ocelové dveře svého Chevyho Silverado z roku devadesát osm a trhla sebou, když mi břitký vítr od jezera prořízl obnošenou bundu až na kůži. První sníh této sezóny už pokryl zemi třiceticentimetrovou vrstvou nadýchaného bílého prašanu a ani v nejmenším nevypadalo, že by hodlal polevit. Stála jsem na malém, chabě osvětleném parkovišti naproti bistru a zuby mi drkotaly, jak se mrazivý michiganský vzduch zakusoval do mé odhalené kůže.

„Tak tomuhle se prý říká mírné sněhové přeháňky,“ zamumlala jsem si pro sebe a zavrtěla hlavou, když se do mě opřel čerstvý poryv větru a málem mě vyvedl z rovnováhy.

Přitáhla jsem si límec kabátu blíž ke krku, ale proti té směšné uniformě, kterou jsem byla nucena nosit, to příliš nezmohlo. Kdokoli tenhle oděv navrhl, očividně ani v nejmenším nepočítal s brutálními zimami v Gwinnu. Byly to do očí bijící šaty s červenobílými pruhy, které sahaly sotva ke kolenům a v pase se rozšiřovaly způsobem, jenž zdůrazňoval každou křivku mých boků a zadku. Výstřih klesal nebezpečně nízko a odhaloval daleko víc dekoltu, než kolik mi kdy bylo příjemné. Když k tomu připočtete průsvitné červené punčocháče, sněhobílé boty a mé šarlatové vlasy stažené do vysokého culíku omotaného bílým šátkem, obrázek byl dokonalý. Vypadala jsem jako sto sedmdesát centimetrů vysoké lízátko, které se srazilo s číšnicí z padesátých let. Na svou postavu přesýpacích hodin jsem byla vždycky hrdá, ale v téhle uniformě jsem si připadala vystavená na odiv jak nepřízni počasí, tak hodnotícím pohledům cizích lidí.

Pevněji jsem si k hrudi přitiskla těžkou učebnici zoologie a vydala se na zrádnou pouť přes asfalt. Každý krok představoval vykalkulované riziko. Jelikož jsem pocházela z Floridy, měla jsem s pohybem na ledu nulové zkušenosti. Dvakrát mi uklouzly boty, což mi do srdce vyslalo záchvěv čisté paniky. Chytila jsem se popruhu batohu, klíče od auta vrazila hluboko do kapsy a soustředila se na to, abych kladla jednu nohu před druhou a neskončila natažená na zádech. Můj život v současnosti sestával z přežívání těchto mrazivých směn, udržování dobrých známek na univerzitě a návratů do prázdného patrového domu na okraji města. Bylo to prosté. Bylo to osamělé.

Zatlačila jsem do skleněných dveří bistra a zhluboka si oddechla úlevou, když mou zmrzlou tvář zalila vlna nádherného tepla. Bistro byl útulný podnik ve tvaru písmene L, uvězněný v dávno minulé éře. Podél vnějších stěn a předních oken se táhly zářivě červené vinylové boxy, které ostře kontrastovaly s černobílou šachovnicovou dlažbou na podlaze. Uprostřed místnosti stály řady stříbrných stolků pro dva s červenou umakartovou deskou, jež ladily s polstrovanými stříbrnými židlemi. Stěny pokrývaly staré vinylové desky a vybledlé retro plakáty, což celému místu dodávalo autentickou atmosféru starých časů. Vpředu se táhl dlouhý pult, opírající se o stěnu kuchyně, v níž bylo otevřené velké obdélníkové výdejní okénko.

„Ahoj, maličká.“

Zvedla jsem oči a uviděla Mabel stojící za pultem s čerstvou konvicí kávy v rukou. Mabel byla drobná žena po šedesátce, která v dobrých dnech měřila možná tak metr šedesát. Světle hnědé vlasy nosila sepnuté do přísného, utaženého drdolu, ale na její povaze nic přísného nebylo. Její tvář se rozzářila vřelým, vrásčitým úsměvem. Byla srdcem tohoto podniku a její neustále dobrá nálada byla tím jediným, co tyto směny činilo snesitelnými.

„Jak se ti líbí první sníh?“ zeptala se Mabel a postavila skleněnou konvici na plotýnku.

Otřela jsem si nohy o rohožku a setřásla mokré vločky z vlasů a bundy. „Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. Hrozně mrznu. Se skutečným sněhem jsem nikdy předtím neměla co do činění, Mabel. Vůbec netuším, jak v takovém počasí fungovat. Proboha, vždyť jsem z Floridy.“

Mabel se tiše zasmála a opřela se o pult. „Neboj se. Vím, že to zvládneš. Jen nezapomeň na to, co jsem ti říkala o vrstvení oblečení. A teď sem pohni zadkem a pomoz mi s přípravou.“

Hodila jsem těžký batoh do šatny na konci chodby, minula kancelář i toalety a pospíchala zpátky dopředu. Bistro bylo prázdné, jediným zvukem v pozadí bylo tiché hučení lednic.

„Kde mám začít?“ zeptala jsem se a vyhrnula si rukávy.

Mabel posunula po pultu keramický hrnek. Z tmavě jantarové tekutiny stoupala pára. „Tady. Popíjej to, zatímco budeš chystat příbory. Mělo by tě to zahřát.“

Ovinula jsem zkřehlé prsty kolem horkého hrnku a sladká vůně čaje s medem mě okamžitě uklidnila. Posadila jsem se na vzdálený konec pultu, přitáhla k sobě masivní plastový box s umytými příbory a vzala stoh papírových ubrousků. Balení lžic, vidliček a nožů byla bezmyšlenkovitá práce, ale poskytla mi chvilku na rozmrznutí. Mabel popadla krabici se solí a hromádku skleněných slánek a přisunula si stoličku hned vedle mě. V bistru bylo hrobové ticho, což znamenalo jediné. Nastal čas pro to, čemu Mabel říkala dámská chvilka. Ve skutečnosti to byla jen její chabě zastřená záminka, jak vyzvídat o mém osobním životě. Dělala to už od chvíle, kdy jsem se do města přistěhovala.

„Jak to jde ve škole? Jak se ti líbí předměty?“ zeptala se Mabel a odšroubovala kovové víčko.

„Jde to dobře. Profesoři ujdou. Úkolů je mnohem víc, než jsem čekala, takže se musím učit při každé sebemenší příležitosti, jen abych si udržela známky.“ Nespouštěla jsem oči z vidličky, kterou jsem právě těsně balila do ubrousku.

Mabel přestala sypat sůl a významně se na mě podívala. „Roxi, drahoušku, nemůžeš prožít život zahrabaná v knihách. Vím, že ten titul je pro tebe důležitý, ale co kamarádi? Našla sis už nějaké? Vím s naprostou jistotou, že jsi nebyla na žádném večírku ani na rande.“

Zakuckala jsem se čajem. Horká tekutina mě spálila v krku a vyvolala záchvat kašle. Byla jsem se do hrudi a lapala po dechu, zatímco mi tváře zrudly jako pivoňky.

„Mabel, jsem v pohodě. Vážně. Párkrát mě zvali do studijních skupin. Večírky nejsou nic pro mě. A co se týče randění, na to prostě nemám čas. Jsem ráda, když můžu trávit čas s tebou a se svými knihami o zoologii.“ Zvládla jsem ze sebe ta slova vysípat a křečovitě se chytila okraje pultu.

Byla to polopravda. Většinou jsem byla se svým stereotypem spokojená. Ale téma randění bylo citlivé. Nerandila jsem. Nikdy. V průběhu let mě kluci zvali ven. Dokonce i od chvíle, kdy jsem se přestěhovala do Michiganu, jsem dostala několik nabídek. Vždycky jsem odmítla. Nebylo to tím, že by mi chyběl zájem nebo touha. Chtěla jsem zažít romantiku. Chtěla jsem chodit na rande. Ale pokaždé, když ke mně nějaký kluk přistoupil, něco hluboko v mých útrobách na mě křičelo, abych řekla ne.

Byl to zvláštní, mocný instinkt, který mi sevřel hruď a vynutil si to slovo z mých úst dřív, než jsem tu situaci stihla vůbec zpracovat. Moje máma tomu říkávala vnitřní hlas. Vždycky mi kladla na srdce, abych mu věnovala pozornost a bez otázek mu důvěřovala. Takže jsem poslouchala. Čekala jsem. Neměla jsem ponětí, na co nebo na koho čekám, ale ten pocit byl nepopiratelný. Připadalo mi to jako fyzické pouto, hyperpřesný kompas, který řídil mé kroky a držel mě v izolaci, dokud nenastane ta správná chvíle.

Mabel si těžce povzdechla a zavrtěla hlavou. „Ach, Roxi...“

Zvonek nad vchodovými dveřmi ji přerušil. Dovnitř se vpotácel starší manželský pár a oprašoval si sníh z těžkých zimních kabátů.

„Zpátky do práce, ale tenhle rozhovor ještě neskončil.“ Mabel zašeptala svou hrozbu, sklouzla ze stoličky a nasadila zářivý úsměv pro zákazníky.

Pokud šlo o můj společenský život, Mabel byla jako pes, který se zakousl do kosti. Věděla jsem, že to myslí dobře. Věděla jsem, že jí na mně záleží jako matce. Ale nesnášela jsem debaty o svém neexistujícím milostném životě, zvlášť když jsem ten důvod nedokázala vysvětlit ani sama sobě. Jak můžete normálnímu člověku říct, že o vašich milostných rozhodnutích rozhoduje neviditelná, velitelská přítomnost ve vaší mysli?

Počasí venku se naštěstí muselo změnit, protože dveřmi začal proudit stálý zástup místních. Tichou atmosféru vystřídal cinkot nádobí, vůně smažené slaniny a hlasitý hovor hladových hostů. Pevně jsem si uvázala zástěru a vrhla se do nastalého chaosu. Byla jsem za to rozptýlení vděčná. Díky rušné směně hodiny rychle utíkaly, neustále jsem pendlovala mezi kuchyňským oknem a stoly, balancovala s tácy plnými burgerů a dolévala nekonečné šálky kávy. Mabel to zaměstnalo natolik, že už neměla čas zahnat mě znovu do kouta.

Než opadla večeřová špička, bouře venku ještě zesílila. Vítr vyl do velkých předních oken a husté sněžení snížilo viditelnost venku na nulu. Stejně rychle, jako dav dorazil, všichni zaplatili své účty a zase zmizeli do zimní noci.

Mabel a já jsme procházely uličkami, odnášely poslední špinavé talíře a společně s kuchařem otíraly červené umakartové stoly.

„Pomoz mi dodělat tuhle část a pak si můžeš jít sednout do zadního boxu a chvíli se učit,“ nařídila Mabel a hodila vlhký hadr do plastové přepravky na nádobí.

Otevřela jsem pusu, abych namítla, že jí chci pomoct vytřít podlahu, ale ona zvedla ruku, aby mě zastavila.

„Kdyby byl nával, přijdu pro tebe. Venku padá dost hustě, takže pochybuju, že dneska ještě někdo přijde. Jestli vůbec někdo.“ Mabel přísně ukázala prstem k boxům.

„Dobře. Ale já zamknu předek a ty projednou půjdeš domů dřív. Nech mě udělat závěrečný úklid.“ Vzala jsem stoh upatlaných jídelních lístků.

Mabel se rozzářila a kolem očí se jí vytvořily vějířky vrásek. „Platí, maličká, to beru.“

Mabel měla ohledně počasí pravdu. Zatímco jsme dokončovali poslední úklidové práce, bistro zůstávalo prázdné. Šla jsem do šatny, vzala svůj těžký batoh a odnesla ho do úplně posledního boxu v zadním rohu restaurace. Bylo to dokonalé místo, kde jsem nikomu nepřekážela, kdyby se nějaký noční opozdilec přece jen odvážil vzdorovat vánici.

Vklouzla jsem do červeného vinylového sedadla a rozepnula batoh. Během několika minut pokryly hladký stůl tlusté učebnice zoologie, zvýrazňovače a linkované sešity. Složitá schémata buněčných struktur a hutné odstavce o vzorcích chování zvířat vyžadovaly veškeré mé soustředění. Hrbila jsem se nad svými poznámkami a tužka zběsile škrábala o papír, jak jsem se snažila vštípit si látku na nadcházející zkoušku.

Byla jsem do učebnice tak hluboce zabraná, že jsem leknutím poskočila, když mi na rameno jemně dopadla ruka.

Vedle boxu stála Mabel a pokládala vedle mého sešitu čerstvý, kouřící hrnek čaje.

„Tady, napij se. Jak to jde s učením?“ zeptala se tiše.

Povzdychla jsem si, opřela se o opěradlo a protáhla si ztuhlý krk. „Ujde to. Myslím, že už skoro končím. A nejlepší na tom je, že většině z toho asi i doopravdy rozumím.“

Mabel se jasně zasmála. „Jsem si jistá, že toho chápeš mnohem víc, než si myslíš. Vím, jak jsi chytrá, i když si to odmítáš přiznat. Vím přece, že jsi odmaturovala s vyznamenáním, Roxi.“

„Střední byla hračka. Ale tohle? Ani náhodou,“ oponovala jsem a ukázala na masivní učebnici.

Mabel natáhla ruku a pevně, povzbudivě mi stiskla rameno. „Nechám tě pracovat.“

Sledovala jsem, jak se otáčí a míří zpátky k přednímu pultu. Vylezla na svou oblíbenou stoličku, zpod pokladny vytáhla ošoupaný brožovaný román a otevřela ho na záložce. Měkké světlo stropní závěsné lampy ozařovalo stránky, zatímco se uvelebovala, a tvář se jí rozlila čistou, uvolněnou spokojeností.

Dlouhou chvíli jsem na ni zírala. V hrudi mě bodl ostrý, nepříjemný záchvěv závisti. Podívala jsem se dolů na svůj stůl, zaskládaný odbornými texty a přísnými studijními plány. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy vzala do ruky knihu jen tak pro radost. Už jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy dělala cokoli jen pro pouhé potěšení. Mezi vyčerpávajícími přednáškami, mrazivými směnami v bistru a osamělými nocemi v mém prázdném domě byl můj život neúprosným koloběhem přežívání. Toužila jsem po takovém normálním životě. Toužila jsem po tom tichém spojení se světem a přemítala jsem, zda mě můj vnitřní hlas někdy přestane držet zpátky na tak dlouho, aby mi dovolil to zažít.