Roxie

Zavřela jsem tlustou učebnici zoologie a promnula si pálící oči. Složitá schémata buněčných struktur se mi pomalu vytratila ze zorného pole. V bistru kolem mě byl stále klid. Za velkými skleněnými okny dál hustě padal sníh a pokrýval temné parkoviště bílou peřinou. Posbírala jsem rozházené papíry. Zabalila jsem poznámky i neonové zvýrazňovače do těžkého batohu a odsunula ho na vzdálenější stranu boxu. Zoufale jsem toužila po normálním vysokoškolském životě, ale v téhle chvíli jsem prostě jen potřebovala přežít konec této mrazivé směny.

Hlasitý zvonek nad vchodovými dveřmi zacinkal. Do vyhřátého bistra vnikl ostrý závan zimního vzduchu. Dovnitř vešli čtyři lidé. Tři vysocí, mohutně osvalení kluci a jedna štíhlá dívka. Otřeli si boty o vstupní rohožku a oprášili mokrý sníh ze svých tlustých bund. Poznala jsem jejich tváře. Byli to štamgasti. Chodili skoro každý týden, ale sedávali výhradně v Mabelině rajónu u předku podniku. Až do dnešního večera jsem s nimi nikdy nepřišla do kontaktu. Mabel na ně zamávala ze své oblíbené stoličky u hlavního pultu.

„Klidně se posaďte, kam chcete, Holdene,“ zavolala Mabel přes prázdnou místnost.

Otočila hlavu a podívala se k mému boxu. „Proč je neobsloužíš ty? Příšerně mě bolí nohy a chci si ještě chvíli posedět.“

Zírala jsem na ni v naprostém zmatení. „Jsou v tvém rajónu, Mabel. Vždycky sedí u tebe. Nemůžu ti brát stálé zákazníky.“

Mabel sklouzla ze stoličky s tichým zasténáním. Přešla ke mně, vzala mě za paži a popotáhla mě ke stolu té party.

„Dobrý večer.“ Mabel se na ně všechny čtyři usmála. „Vadilo by vám, kdyby vás dneska obsloužila Roxie?“

Dívka ve skupině sklonila bradu a zúžila na mě oči. Vypadala otráveně a nesouhlasně. Jeden z kluků sedících naproti ní se usmál.

„Jasně, Mabel. Za nás úplně v pohodě,“ řekl.

Změřil si mě pohledem od hlavy k patě. V jeho očích byl těžký, neskrývaný zájem. Mabel mě poplácala po rameni a odkráčela zpátky ke svému pultu. Neunikl mi šibalský záblesk v jejích očích. Měla jsem pocit, jako by na mě něco šila, ale vůbec jsem netušila co. Zahnala jsem tu myšlenku a obrátila pozornost zpátky ke stolu. Z kapsy zástěry jsem vytáhla zelený objednávkový blok a plastové pero.

„Takže, co vám mohu dnes večer nabídnout?“ zeptala jsem se.

Cítila jsem na své tváři upřené pohledy všech čtyř párů očí. Tři kluci se na mě dívali s jasným zájmem nebo nefalšovanou zvědavostí. Dívka na mě však zírala s ryzím odporem. Z jejího těla se ve vlnách valilo drsné, těžké napětí. Vůbec jsem nechápala, co má za problém. Ignorovala jsem její nepřátelský pohled a soustředila se na svou práci.

„Jen kafe,“ vyštěkla ta dívka.

Přelil se přese mě podivný, zneklidňující pocit. Z téhle konkrétní skupiny jsem chytala zvláštní, protichůdné vibrace. Nedokázala jsem zcela přesně určit zdroj té energie. Ta holka mi naháněla těžkou hrůzu. Po kůži mi přeběhl mrazivý děs. Ucítila jsem náhlou, naléhavou fyzickou potřebu okamžitě od ní ustoupit. Ale v ten samý okamžik vyzařovala z jednoho z těch kluků konejšivá, uklidňující aura. Protože seděli v těsném boxu tak blízko u sebe, nedokázala jsem rozeznat, od koho ta dobrá vibrace pochází. Tyto smíšené emocionální signály mátly můj mozek. Žaludek se mi stáhl do pevných uzlů.

„Jistě. Ještě něco dalšího?“ zeptala jsem se.

Snažila jsem se ze všech sil zachovat klidnou tvář a pevný hlas. Mé tělo posílalo mozku nejrůznější chaotické varovné signály. Nedokázala jsem oddělit dobré pocity od těch špatných a vůbec se mi to nelíbilo.

„Ne, jen kafe. A ať je to rychle,“ vyštěkla ta holka znovu.

V duchu jsem se zamračila. Co to s ní sakra bylo? Věděla jsem s naprostou jistotou, že jsem jí nikdy ničím neublížila. Tohle bylo poprvé, co jsem s kýmkoli z nich promluvila jediné slovo.

„Slečno, já bych si prosil ještě kousek jablečného koláče,“ požádal kluk sedící po mé pravici.

Bezhlesně jsem si oddechla čistou úlevou. Zoufale jsem toužila od tohoto boxu uniknout. Věnovala jsem mu křečovitý úsměv.

„Jistě. Hned vám to přinesu,“ řekla jsem.

Otočila jsem se na patě a rychle zamířila do bezpečí hlavního pultu. Zoufale jsem potřebovala setřást ten divný, tíživý pocit, který se mi plazil po kůži.

Holden

Sledoval jsem hezkou lidskou servírku, jak odchází. Otočil jsem hlavu a zpražil Vanessu pohledem, abych zjistil, co to s ní je. Takhle se nikdy nechovala. Nikdy neštěkala na náhodný personál.

„Co to s tebou sakra je, Vanesso?“ zašeptal jsem.

Věděl jsem, že mě přes tichý ruch bistra dokonale slyší. Víte, moc obyčejných lidí to neví, ale my jsme vlci. Tím myslím, že se dokážeme proměnit v obrovské čtyřnohé vlky. Používá se pro nás několik různých označení. Vlkodlaci a kožoměnci jsou nejčastější výrazy, které se kolem nás točí, ale já dávám přednost označení měňavci. Smečkovou dynamiku vysvětlím podrobněji později. V téhle chvíli jsem chtěl vědět, kde pramení Vanessino odporné chování.

Vanessa se na mě podívala. V jejích tmavých očích vířil hluboký zmatek.

„Já nevím. Nechtěla jsem na ni vyjet. Ale je na ní něco divného.“ Vanessa rychle zavrtěla hlavou. Vypadala, jako by se usilovně snažila uspořádat si roztříštěné myšlenky. „Ne, ne divného. Jiného. Cítím v ní něco, ale nevím, co to je. Moje vlčice Sienna cítí, že ji musí chránit. Ale moje lidská stránka mi říká, abych ji odehnala. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem zpanikařila a vyjela.“

Cítil jsem zvláštní přitažlivost také, ale přesně jak řekla Vanessa, nevěděl jsem, jak to pojmenovat. Pohlédl jsem přes stůl na Wyatta a Coltona, abych zjistil, zda zachytili stejný pach.

„Taky jsem něco cítil. Bastian říká, ať ji držíme blízko. Takže ho poslouchám,“ konstatoval suše Wyatt.

Všichni jsme se už před lety naučili věřit jeho vlku Bastianovi. Jako by měl na tyhle složité věci nadpřirozený šestý smysl. Colton se předklonil a opřel si těžká předloktí o stůl.

„Něco jsem cítil, ale jak říká Vanessa, nevím, co to je. Připadalo mi to skoro, jako bych v ní cítil kousek vlka. Aspoň nějaké skryté rysy. Zane říká, že má pocit, že je důležitá. Neví jakým způsobem. Ale souhlasí s Bastianem a Siennou, že ji musíme udržet v bezpečí,“ vysvětlil Colton tichým šepotem.

Opřel jsem se zády o vinylový box. Přenesl jsem své vědomí dovnitř, abych si krátce promluvil s vlastním vlkem. Stryker v mé mysli neklidně přecházel v kruzích. Už od chvíle, kdy Roxie přistoupila k našemu stolu, se zuřivě snažil získat mou pozornost.

„Strykere, co si myslíš?“ zeptal jsem se prostřednictvím našeho soukromého mentálního spojení.

„Něco na ní je. Cítím vlka, ale ne moc. Zatím je to převážně člověk,“ odpověděl Stryker. Jeho hluboký, chraplavý hlas mi zaduněl v hlavě.

„Jak to myslíš, zatím?“ naléhal jsem.

„Nejsem si jistý. Ale cítím, že ji musíme udržet blízko a v bezpečí. Je velmi důležitá a mám pocit, že to sama nejspíš ještě neví. Cítím, že v tom má prsty Bohyně. A cítím, že je důležitá pro tebe i pro mě,“ prohlásil Stryker.

„Dobře, Strykere,“ souhlasil jsem.

Stryker měl skvělé, nepopiratelné instinkty, pokud šlo o Měsíční bohyni. Její božskou přítomnost necítil už celá léta, takže tohle byla velká věc. Vrátil jsem pozornost do fyzického světa a podíval se na své přátele.

„Musíme si o tom promluvit se staršími, ale taky o ní musíme zjistit víc. Všichni naši vlci se shodují, že je důležitá. Musíme je poslouchat. Stryker říká, že v tom má prsty Bohyně, ale odpovědi zatím nemá. Říká, že Roxie možná neví, co to je nebo co je zač. Nemůžeme nic říct, dokud nebudeme vědět víc,“ nařídil jsem tiše.

Všichni mlčky přikývli. Vykouzlil jsem se z boxu. Potřeboval jsem jít k pultu a pokusit se s Roxie promluvit, nebo přinejmenším lépe navnímat její energii.

Když jsem došel k pultu, Roxie stála zády ke mně.

„Promiňte, slečno,“ oslovil jsem ji.

Otočila se a věnovala mi jemný úsměv. Ten prostý výraz mě tvrdě zasáhl do hrudi. Měl jsem díky němu pocit, že v tomto zkaženém světě je všechno v naprostém pořádku. Její přítomnost vyzařovala konejšivý, dokonalý klid, přestože jsem původně nebyl ve stresu.

„Ano? Mohu pro vás ještě něco udělat?“ zeptala se Roxie.

Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív? Její hlas zněl mým uším jako čistá hudba. Zněl skoro jako sbor zpívajících andělů se sladkým nádechem jižanského přízvuku. Využil jsem celou minutu k tomu, abych si ji pořádně prohlédl. Přejel jsem pohledem od temene její hlavy až dolů k botám. Mým bystrým očím neunikl jediný centimetr jejího těla. Sakra, ta měla ale velkolepé tělo. Prsa měla těžká a plná. Přísahal bych, že to byly minimálně pětky s dvojitým céčkem. Netoužil jsem po ničem jiném než mezi ně zabořit obličej. Měla krásné, široké boky, které byly prakticky stvořené k tomu, aby se jich muž držel. Úplně jsem viděl své velké ruce, jak je pevně svírají. Bylo vidět, že má trošku měkčí bříško. Nebylo velké, ale nebylo ani vyrýsované. A její zadek byl naprostá dokonalost. Dvě oblé, plné polokoule, které představovaly víc než jen plné hrsti. Bylo to přesně tak, jak jsem to měl rád. Roxie byla bez jediného stínu pochybnosti ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Měla dokonalé, křivkami obdařené tělo.

Vytáhl jsem oči zpátky k její tváři. Ztuhl jsem. Její oči mě okamžitě uvěznily. Měly jasnou, úchvatnou akvamarínově zelenou barvu. Byla to sice velmi neobvyklá barva, ano, ale to nebylo to jediné, co si žádalo pozornost. Skálopevně jsem věřil, že její zelené duhovky září. Uvědomil jsem si, že civím až příliš dlouho, když Roxie sebou začala neklidně šít. Přenášela váhu z nohy na nohu, jako by jí můj intenzivní pohled byl nepříjemný.

„Promiňte. Ne, nic nepotřebujeme. Jen jsem se chtěl omluvit za to, jak se chovala moje sestra. Nemyslí to zle. Jen to tak někdy vyzní,“ řekl jsem jí.

Roxie pomalu přikývla. „To je v pořádku. Vážně. Nemusíte se omlouvat. Je zvyklá na Mabel.“

„To stejně není omluva pro hrubost,“ trval jsem na svém.

Vzala skleněnou konvici s kávou a začala nalévat. „Jestli si chcete jít zase sednout, přinesu vám to kafe ke stolu.“

Měl jsem pocit, jako by se mě snažila zbavit. Ale ještě jsem nechtěl opustit její blízkost. Cítil jsem zvláštní magnetickou přitažlivost, která držela mé boty přikované k podlaze. Cítil jsem, že nemůžu odejít. Dokonce i Stryker na mě křičel, abych ji udržel v hovoru. Dožadoval se, abych zůstal blízko ní. Ten mohutný vlk mi poskakoval v hlavě jako zatracené hyperaktivní štěně.

„Strykere, co to do tebe vjelo?“ obořil jsem se na něj v duchu.

„Musím být blíž. Musím se jí dotknout,“ zavrčel Stryker. Jeho hlas vibroval syrovou, nefiltrovanou potřebou.

„Musíš se uklidnit, jinak ji vyděsíš,“ sekl jsem po něm.

Stryker frustrovaně odfoukl. Stáhl se do zadní části mé mysli, aby trucoval ve stínech.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Roxie.

Její hlas strhl mou pozornost zpátky k pultu. Odkašlal jsem si a narovnal se.

„Ano, jsem v pohodě. Proč se ptáte?“ řekl jsem.

Roxie zavrtěla hlavou. „Jen tak. Jen vám na chvilku změnily barvu oči, to je všechno.“

Do prdele. Ztratil jsem kontrolu. Nikdy jsem neměl v úmyslu dovolit člověku spatřit, jak se jasné zlato mého vlka vpíjí do mých lidských duhovek.

„Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil. Jen jsem nad něčím přemýšlel,“ zalhal jsem, abych zametl stopy.

Roxie se tiše, upřímně zasmála. „Vypadal jste hodně hluboce zamyšlený. Ale nebála jsem se. Mně se to s očima stává pořád.“

Tato informace se ukázala být neuvěřitelně zajímavou. Jediní lidé, o kterých jsem věděl, že mění barvu očí na povel, byli vlci.

„Vážně?“ zeptal jsem se. Zoufale jsem o tom potřeboval vědět víc.

Roxie vzala malý talířek s Wyattovým jablečným koláčem. Opatrně ho položila na barový pult a chystala se všechno odnést k našemu stolu.

„Jo. Když se mi to stalo poprvé, hrozně mě to vyděsilo. Za ty roky jsem si na to zvykla. Moje babička jim říkala náladové oči.“ Roxie zavrtěla hlavou a povzdychla si. „A tohle všechno jste určitě vědět nechtěl. Promiňte.“

Ve skutečnosti jsem to vědět chtěl. Chtěl jsem vědět každý sebemenší detail o její osobě. Ale to jsem jí nahlas neřekl.

„Jdu k vašemu stolu, pokud se chcete vrátit ke svým přátelům,“ řekla Roxie.

Přikývl jsem. Otočil jsem se k odchodu. Ale něco neviditelného a těžkého mě trhlo zpátky k ní. Prudce jsem se otočil a napřáhl pravou ruku přes pult.

„Jsem Holden,“ řekl jsem.

„Roxie, jak už víte. Ráda vás poznávám.“

Roxie natáhla ruku. Její drobné, teplé prsty sevřely mou dlaň ke stisku. Vteřinu, doslova vteřinu poté, co se naše kůže dotkly, udeřil do mé paže masivní, neviditelný blesk. Divoký elektrický šok mi projel celým tělem. Zmocnil se mého nervového systému.

„Družka. Družka,“ skandoval mi Stryker v hlavě.

Opakoval to znovu a znovu. Odmítal přestat. Přesně v tu chvíli mi do nosu narazila těžká vůně. Čerstvé pomeranče smíchané se slaným příbojem širého oceánu. Linula se přímo z Roxiiny kůže. Jak jsem proboha mohl tu lahodnou vůni předtím necítit?

„Vezmi si družku. Potřebuju družku,“ křičel Stryker ze všech svých mentálních sil. Zuřivě drásal zábrany v mé mysli.

Ne. Ne. Tohle se mi nemůže dít. Čekal jsem dva trýznivé roky, abych našel svou osudovou družku pro tento konkrétní okamžik. Většina vlků najde svou drahou polovičku vteřinu poté, co dosáhnou osmnácti. Já ne. Já čekal. Teď jsem ji konečně našel, ale já nepotřeboval lidskou družku. Potřeboval jsem vlčici. Potřeboval jsem někoho, kdo vládne skutečnou silou. Potřeboval jsem divokou samici, která by mi pomohla vést mou smečku. Tohle musel být nějaký vesmírný omyl. Přesně za rok jsem měl oficiálně převzít vedení jako alfa. Nemohl jsem svému teritoriu představit slabou lidskou Lunu. Moje smečka by ji jako svou vůdkyni nikdy nepřijala.

„Neopovažuj se mou družku odmítnout. Donutím tě litovat. Varuju tě,“ zavrčel Stryker divoce. Jeho vztek se mi vařil v žilách.

„Uklidni se. Víš, že ji nemůžeme mít. Ale nemusím ji odmítnout. Ušetřím tě bolesti z rituálu odmítnutí. Ale nepřijmu ji. Je to člověk. Nebude vědět, co to pouto znamená. Najdeme pro nás silnou vlčici,“ oponoval jsem. Panika mi zmrazila hruď. Potřeboval jsem logiku. Potřeboval jsem nad touto situací pevnou kontrolu.

„Nikdy nepřijmu nikoho jiného než naši družku. V tomhle si se mnou nezahrávej. Je důležitá. Je výjimečná. Potřebuju ji a jenom ji. Ublížíš jí, ublížím tobě,“ zařval Stryker.

V mé hlavě se s třesknutím zřítila masivní, neproniknutelná cihlová zeď. Stryker náhle přerušil naše spojení. Zablokoval mě. Ani jsem nevěděl, že duch vlka má moc zablokovat svou lidskou polovinu. Volal jsem na něj. Křičel jsem jeho jméno do temné prázdnoty své mysli, ale nedostal jsem zpět nic než němou zeď. S jeho tvrdohlavým vztekem se vypořádám později. Věděl jsem přesně, co dělám. Bude prostě muset v tomto věřit mému úsudku. Přinutil jsem své ztuhlé prsty, aby povolily. Pustil jsem Roxiinu ruku a svěsil paži. Otočil jsem se k ní zády a prkenně odkráčel rovnou ke svému stolu, pevně odhodlaný ignorovat každičkou věc, která se právě stala.