Pohled: Roxi.

Zahnula jsem doprava na Hlavní třídu a pomalu vydechla. Ostrý zimní vítr se mi okamžitě zakousl do odhalených tváří a štípal mě do kůže příslibem hustšího sněžení. Vychutnávala jsem si poklidnou procházku kolem známých malebných výloh lemujících ulici. Tyto malé rodinné obchůdky mi pomohly sžít se s novým životem a ukotvily mě v tomto městě. Jenže neúprosný chlad už začínal pronikat mými tenkými vrstvami oblečení. Zoufale jsem potřebovala pořádnou zimní výbavu, pokud jsem chtěla tuhle sezónu přežít. Zatlačila jsem do těžkých dřevěných dveří a zamířila na svou první zastávku – do Dámské konfekce u Nory.

Nad hlavou mi zacinkal mosazný zvonek. Vlna suchého, teplého vzduchu mi okamžitě začala rozehřívat ztuhlý obličej a ovinula se kolem mě jako těžká přikrývka. V obchodě to slabě vonělo po levanduli a čisté látce. Prodavačka vzhlédla od aranžování stříbrných prstenů ve skleněné šperkovnici. Obešla pult s vřelým úsměvem na tváři.

„Vypadáte napůl zmrzlá. Dovolte, abych vás zavedla rovnou k našim teplým zimním kabátům.“ Vedla mě k dlouhému stojanu se silnými oděvy lemujícímu zadní stěnu. „Hlavně si nechte trochu vůli. Až přijdou vánice, budete pod něj chtít obléct víc vrstev.“

„Děkuji, vážím si vaší rady.“ Vděčně jsem na ni kývla a pustila se do pečlivého probírání ramínek.

Prsty jsem přejížděla po hrubém plátně, hladkém nylonu i těžkém flísu. Vytáhla jsem několik kousků, než jsem se rozhodla pro nákup silné tmavě modré bundy. Měla teplou vlněnou podšívku a působila dost bytelně na to, aby odolala teplotám hluboko pod nulou. Dál jsem procházela okolní stojany a v útulném obchodě nespěchala. Vybrala jsem si měkký azurově modrý svetr, který mi padl do oka, a z rohového koše vytáhla dokonale ladící tmavě modrou šálu.

Zaplatila jsem, nákup si nechala zabalit do velké tašky a vykročila zpátky do kousavého mrazu. Zdálo se, že teplota klesla o dalších pět stupňů. Než budu pokračovat v bezcílném bloumání, potřebovala jsem pořádnou dávku kofeinu, aby mě zahřála zevnitř. Spěchala jsem po chodníku a vzápětí vzala za kliku nedaleké místní kavárny.

„Jedno velké, horké vanilkové latté s sebou, prosím.“ Podala jsem baristovi hotovost.

Čekala jsem u kávovaru a nasávala bohatou vůni pražených zrn a sladkého vanilkového sirupu. Barista mi podal tlustý papírový kelímek. Vstoupila jsem zpátky do mrazivého vzduchu a sevřela horký nápoj v rukavicích. Kelímek vyzařoval do mých dlaní konejšivé teplo. Začala jsem se loudat ulicí. Neměla jsem žádný konkrétní cíl, jen jsem pomalu usrkávala sladkou kávu.

Uprostřed náměstí sváděla skupinka místních dětí rozpustilou koulovačku. Jejich zvonivý smích se odrážel od cihlových fasád. Sledovala jsem, jak se zbloudilá koule rozprskla o železnou lucernu, což děti přimělo k radostnému jekotu. Pak můj pohled sklouzl dál po chodníku. Viděla jsem šťastné páry kráčející těsně vedle sebe, držící se za ruce, aby sdílely teplo. Všimla jsem si hloučků lidí, kteří se před bistrem smáli společným vtipům.

V hrudi mě náhle bodl ostrý osten hluboké melancholie. Ta idylická scéna jen zdůraznila mou naprostou osamělost a proměnila malebný zimní den v kruté zrcadlo. V krku se mi usadila tíživá knedla. Na celém světě jsem zůstala sama od té doby, co mi zemřela milovaná babička. Byla mou jedinou kotvou, jedinou rodinou, která mi doopravdy rozuměla. Když jsem stála ve sněhu a dívala se na rodiny a zamilované dvojice, zármutek byl najednou čerstvý a syrový.

Přinutila jsem se ty temné, skličující myšlenky zaplašit. Pevněji jsem sevřela kelímek s latté a pokračovala v chůzi po zledovatělé ulici. Zběžně jsem nahlížela do různých výloh a využívala barevná aranžmá starožitností a figuríny s oblečením k tomu, abych odvedla pozornost od těžkého žalu, který mi svíral srdce.

Byla jsem tak hluboce ponořená do vlastních roztěkaných myšlenek, že jsem vůbec nesledovala cestu. Slepě jsem vykročila kupředu, očima přilepená na vystavených ručně malovaných hrncích, a vší silou narazila přímo do masivní, neústupné zdi z čistých svalů.

Náraz mi roztřásl zuby a vyrazil dech z plic. Papírový kelímek mi vyklouzl z ruky. Horká káva se rozstříkla po zamrzlé dlažbě a vytvořila na ušlapaném ledu tmavou, kouřící louži. Vykíkla jsem a padla na kolena ve zběsilé snaze posbírat tu spoušť dřív, než někomu nateče do bot.

„Moc se omlouvám. Mám dávat větší pozor, kam šlapu,“ lála jsem si nahlas s tvářemi hořícími studem, zatímco jsem sbírala zmuchlaný kelímek a plastové víčko.

„To je v pořádku. To se stane.“

Hluboké, povědomé zabarvení toho hlasu mi projelo páteří jako vzrušující elektrický výboj. Zastavil se mi dech. Ten drsný, mužný tón jsem bezpečně poznala. Byl to Holden.

Zvedla jsem se na nohy, kolena se mi lehce třásla. Tep mi v hrdle nekontrolovatelně vystřelil a tloukl o kůži jako polapený pták.

„Ahoj, Roxi.“ Shlížel na mě a jeho široká ramena opanovala celý úzký chodník.

Upřeně jsem civěla na zmuchlaný, prázdný kelímek v dlaních. Cítila jsem se neskutečně trapně. Zoufale jsem se snažila skrýt své prudce rudnoucí tváře před jeho pronikavým pohledem. Oči jsem držela přilepené k vlhkému kartonu a odmítala vzhlédnout.

„Nepolila jsem tě tou horkou kávou?“ zeptala jsem se nervózně a v duchu se modlila, abych mu svou nešikovností nezničila bundu nebo džíny.

Holden se odzbrojujícím způsobem zářivě usmál. V duchu jsem si pomyslela, že při takovém úsměvu by roztála i jeptiška přímo na místě. Proměnil jeho drsné rysy a zjemnil tvrdé linie čelisti.

„Jsem úplně čistý. Všechno to schytala zem. Dovol, abych ti koupil novou.“ Kývl směrem ke kavárně, kterou jsme oba zrovna minuli.

Zavrtěla jsem hlavou a udělala nepatrný krok vzad, abych mezi nás vložila prostor. Má mysl si živě vybavila jeho bizarní chování z předešlé noci. Včera tak viditelně spěchal, aby se dostal z mé přítomnosti, a to hned poté, co mi v mrazivé tmě ochotně pomohl nahodit náklaďák přes kabely. V duchu jsem si zopakovala, že musím respektovat jeho jasně vytyčené fyzické hranice. Jeho odmítnutí se mě vnitřně hluboce dotýkalo, ale odmítala jsem se chovat jako zoufalá, vlezlá hlupačka.

„Ne, děkuju. Už jsem ji skoro měla dopitou. Narazila jsem do tebe já, takže mi nic nedlužíš.“ Pevněji jsem sevřela nákupní tašku a odhodlaně vykročila, abych obešla jeho mohutnou postavu.

„Ještě jednou se omlouvám, že jsem do tebe vrazila. Slibuju, že si příště dám mnohem větší pozor.“ Utrousila jsem ještě jednu zdvořilou omluvu, když jsem míjela jeho rameno, a hlas jsem držela v přísně neutrální rovině.

Na zlomek vteřiny se výraz jeho tváře změnil. Ta sebejistá aura praskla. Vypadal upřímně, hluboce nešťastně. Skoro jako by se ho můj zdvořilý odstup hluboce dotkl a zanechal v jeho hrdosti krvácející šrám. Zranitelný výraz z jeho drsné tváře zmizel dřív, než jsem se vůbec stihla pokusit analyzovat jeho význam, a nahradila ho netečná maska.

„Tak se měj.“ Prohodil to ležérní rozloučení, aniž by se mi podíval do očí.

„Třeba,“ odpověděla jsem s nezúčastněným pokrčením ramen a pokračovala v pochodu po zasněženém chodníku.

Pokud to bude na mně, tak sotva, zapřísahala jsem se v duchu a pevně zaťala čelist.

Ohlédla jsem se přes rameno, abych zkontrolovala vzdálenost. Prakticky běžel ulicí opačným směrem. Ztuhlost jeho těla doslova křičela, že přede mnou nedokáže utéct dost rychle. Při pohledu na jeho zoufalý ústup mě v hrudi fyzicky zabolelo ostrým, tíživým pocitem odmítnutí.

Zaťala jsem zuby proti bodavému větru. Z té jeho vyhýbavé reakce se mi chtělo přímo tam na Hlavní třídě brečet. V tu chvíli jsem se k smrti nenáviděla. Nesnášela jsem se za to, že dovolím téměř cizímu člověku, aby ve mně vyvolal takový pocit zranitelnosti a odvržení. Spolkla jsem těžký knedlík, který se mi tvořil v hrdle, a zrychlila krok; boty mi hlasitě křupaly v udusaném sněhu.

Pevně jsem se zařekla, že se od nynějška budu držet od jeho přítomnosti tak daleko, jak to jen bude fyzicky možné. Během chůze jsem se celou situaci snažila racionálně odůvodnit a nechala logiku utišit své pošramocené ego. Žila jsem v tomhle městečku celé měsíce a den co den chodila přesně po těchhle ulicích. Přitom jsem s ním poprvé promluvila teprve včera večer. Úspěšně se Holdenovi vyhýbat by měla být hračka. Očividně jsme se pohybovali v úplně jiných kruzích. Sevřela jsem nákupní tašky a nechala mrazivý vítr ochlazovat své rozpálené tváře. Pevně jsem doufala, že když si udržím striktní odstup, tohle bizarní, bolestivé citové pouto nakonec vyprchá a nechá mě na pokoji.