Roxi

Topení v mém náklaďáku sice celou cestu běželo na plný výkon, ale vlezlý mráz Horního poloostrova se mi stejně zažral hluboko do morku kostí. Zařadila jsem parkování, popadla batoh a vyrazila ke vchodovým dveřím. Ledový vítr mi vmetl vlasy do obličeje a bez milosti pronikal tenkou bundou.

Můj domov je obyčejný patrový dům, ale pro mě představuje útočiště. Odemkla jsem, vklouzla dovnitř a zhluboka vydechla, když mě obklopilo nahromaděné teplo. V přízemí se nachází obývací pokoj s dřevěnými podlahami a mou vůbec nejoblíbenější částí domu: cihlovým krbem. Nábytku tu mám pomálu. Prostor zabírá jen malá dvousedačka, křeslo a drobný psací stůl. Žiju tu sama, takže toho k životu moc nepotřebuju. Za obývákem leží kuchyně a prázdná jídelna. Jídelní stůl zatím ani nemám, takže je celá místnost úplně holá.

Hodila jsem batoh na dvousedačku a kabát pověsila na věšák. Po dvou schodech jsem vyběhla do patra, kde mám tři ložnice a jednu koupelnu. Spolubydlícího nemám. Vím, že místa by tu bylo dost nejmíň pro jednoho dalšího člověka, ale tenhle dům se mi podařilo získat za tak neuvěřitelně výhodných podmínek, že příspěvek na nájem nepotřebuju.

Zamířila jsem rovnou do koupelny a otočila kohoutek ve sprše na nejvyšší možnou teplotu. Do vzduchu začala stoupat hustá pára a během několika vteřin zamlžila zrcadlo. Třesoucíma se rukama jsem ze sebe co nejrychleji strhala servírkovskou uniformu z bistra a vlezla pod proud vody.

Na kůži mi dopadla vařící voda. Připadala mi jako tekutý oheň, ale přesně takhle extrémní žár jsem potřebovala. Voda začala rozehřívat mé ztuhlé svaly a konejšit hlubokou bolest v kloubech. Konečně mi přestaly cvakat zuby. Důkladně jsem se vydrhla a smyla ze sebe přetrvávající pach smaženého jídla a zvětralého kafe z celodenní směny.

Vypnula jsem vodu, vystoupila ven a zabalila se do osušky. Přes ramena jsem si pevně přitáhla huňatý župan. Přešla jsem do ložnice, vlhký ručník hodila do koše na prádlo a převlékla se do vytahaných tepláků a starého měkkého trička. Termostat jsem zvedla už před odchodem do práce, takže v domě bylo příjemně teplo.

Došla jsem ke své dřevěné posteli s nebesy. Odtáhla jsem tlustou peřinu a vklouzla pod prostěradlo. Hlavní nevýhoda toho, že člověk vyroste na jihu a pak se přestěhuje sem, spočívá v tom, že tělo takovýhle chlad prostě nechápe. Trvá mi hodiny, než se zahřeju na normální teplotu. Vzala jsem ještě flísovou deku složenou u nohou postele a přitáhla si ji až k bradě.

Střelila jsem pohledem k digitálním hodinám na nočním stolku. Červené číslice ukazovaly víc než jednu v noci. Byla to hodně dlouhá a hodně zvláštní noc. Natáhla jsem se, zhasla lampičku a zavřela oči. Potřebovala jsem, aby si mě vzal spánek.

Můj vyčerpaný mozek se samozřejmě odmítal vypnout.

Moje hlava usoudila, že právě teď nastala ideální chvíle přehrát si události celého dne. Vzpomínky se za zavřenými víčky odvíjely jako zpomalený film. Chaotický nával v bistru. Kousavý mráz. Pak se obraz stočil na temné parkoviště. Znovu jsem viděla toho mohutného šedého vlka stojícího u linie stromů.

Jenže u zvířete se mé myšlenky nezdržely. Hlava od vlka prudce ucukla a narazila do cihlové zdi jménem Holden.

Snažila jsem se vyhnat jeho tvář z hlavy, ale nad vlastními myšlenkami jsem neměla pražádnou kontrolu. Proč to ten můj mozek dělal? Neměla jsem tušení. Byl přitažlivý. Byl milý. Věděla jsem, že bych se do jeho očí dokázala bez mrknutí dívat celé hodiny. Jenže v tomhle vězelo víc než jen to, že mi nějaký kluk připadá hezký. Poutala mě k němu jakási syrová, nepřirozená síla. Působila jako gravitace. Magnetická přitažlivost, kterou jsem nedokázala pojmenovat ani vysvětlit.

Přetočila jsem se na bok a pevně semkla víčka. Pokusila jsem se mysl od těch vlezlých myšlenek očistit. V životě toho mám až nad hlavu na to, abych blouznila o chlapovi, kterého sotva znám. Musím se soustředit na studium a placení účtů. Jenže logika byla bezbranná. Úplně posledním obrazem, který se mi vypálil do mysli, než mě spánek konečně stáhl pod hladinu, byl pronikavý, spalující pohled Holdenových očí.

Poklidná temnota však netrvala dlouho.

Házela jsem sebou ze strany na stranu a nohy se mi zamotávaly do těžkých přikrývek. Mého podvědomí se zmocnil podivný sen, který se rychle zvrhl v surovou, dusivou noční můru.

Stála jsem v naprosté tmě. Ze stínů se zhmotnily dvě zářící, ledově modré oči. Patřily obrovskému černému vlkovi. Ta bestie byla kolosální a sálala z ní temná, děsivá moc. Vzduchem se neslo hluboké, dunivé zavrčení, až se mi pod nohama chvěla zem. Vlk vycenil tesáky a zlověstně zavrčel s ryzí, nefalšovanou agresí.

Viděla jsem, jak jen pár centimetrů od mého obličeje cvakají zuby ostré jako břitva. Pokusila jsem se utéct, ale nohy jsem měla jako přikované k podlaze. Zvíře zvedlo mohutnou tlapu. Ve tmě se zableskly drápy velikosti skutečných pařátů.

Vlk máchl po mé levé paži.

Drápy mi rozervaly kůži. Ten pocit trhání masa byl až děsivě skutečný. Cítila jsem horko vlastní krve. Cítila jsem mučivou, pálivou bolest z rány zařezávající se hluboko do svalu.

Prudce jsem se posadila na posteli a křičela z plných plic.

Hrudník se mi divoce zvedal, jak jsem lapala po dechu. Byla jsem promočená studeným potem. Přikrývky ležely skopané na podlaze. Hrdlo mi svírala panika. Popadla jsem svou levou paži a trnula hrůzou z té zkázy, kterou na ní najdu.

V šeru pronikajícím oknem jsem zírala na kůži. Nic tam nebylo. Roztřeseně jsem se nadechla a pokusila se zorientovat. Seděla jsem ve své posteli. Byla jsem v bezpečí svého pokoje. Vlk byl pryč.

Znovu jsem se podívala na ruku. Otočila jsem ji a zkontrolovala z každého úhlu. Žádné škrábance. Žádná krev. Žádné roztrhané oblečení ani zející stopy po drápech.

Ale ta bolest zůstávala.

Z přesně toho místa, kde mě vlk ve snu sekl, sálalo hluboké, surové tepání. Byla to palčivá fantomová bolest, která pulzovala v rytmu mého splašeného srdce. Instinktivně jsem to místo přikryla pravou dlaní a začala bolavý sval masírovat.

Opřela jsem se o čelo postele a celou minutu zhluboka dýchala, abych se uklidnila. Musela jsem přijít na to, co ta noční můra znamenala. Byl to ten nejzvláštnější a nejděsivější sen, jaký jsem kdy zažila. Cítila jsem každičký detail. Břitkou ostrost drápů. Hrubou strukturu tmavé srsti. Horký, kovový pach jeho dechu vanoucí na mou kůži. Nikdy se mi nezdálo nic, co by takhle překročilo hranici do fyzické reality.

Když se mi tep konečně srovnal, přinutila jsem se k racionálnímu uvažování. Pořád dokola jsem si opakovala, že to byla jen noční můra. Nic z toho se nestalo. Jsem v bezpečí zamčeného domu. Jsem úplně v pořádku. Nervózně jsem se uchechtla a vysmála se sama sobě za to, že mě takhle vykolejil pitomý sen.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo už deset dopoledne. Zaspala jsem, ale v kostech jsem pořád cítila tíživou únavu. Musela jsem vstát a začít fungovat. Před odpolední směnou jsem ještě potřebovala zařídit pár věcí.

Odhrnula jsem peřinu a přešla ke komodě. Vytáhla jsem své oblíbené silné černé džíny, extra teplé ponožky, obyčejné tílko a hřejivý levandulový svetr. Rychle jsem se oblékla; spolehla jsem se na důvěrně známou rutinu, abych z hlavy vytěsnila přetrvávající děs z noční můry. Z rohu jsem vzala koš na prádlo a sešla dolů.

Prádelnu mám hned za kuchyní. Naházela jsem do pračky špinavé uniformy z bistra, nalila prací gel a zapnula ji.

Vrátila jsem se do kuchyně a otevřela lednici. Police zely prázdnotou. Nutně jsem potřebovala nakoupit. Zírala jsem na ten ubohý obsah: pár zbloudilých plechovek limonády, půlka plata vajec, kapka pomerančového džusu a balíček uzeniny, který byl tři dny po záruce. Většinou jím za běhu mezi přednáškami na univerzitě a směnami v bistru, ale nějaké základní jídlo doma mít prostě musím.

Zavřela jsem lednici. Sedla jsem si na lavici u vchodu a zašněrovala zimní boty. Ze věšáku jsem vzala teplou bundu, klíče a kabelku. Vyšla jsem ven, zabouchla dveře a zkontrolovala, že zámek cvakl.

Venku bylo dnes o maličko tepleji, ale teplota se pořád držela hluboko pod nulou. Sešla jsem čtyři dřevěné schůdky vedoucí k příjezdové cestě a pevně se držela zábradlí, abych neuklouzla na ledu. V duchu jsem si poznamenala, že musím v železářství koupit pytel posypové soli.

Nasedla jsem za volant svého náklaďáku. Hlasitě jsem si oddechla, když motor naskočil na první pokus. Pro jistotu jsem si musela koupit ještě drátěný kartáč a jedlou sodu, abych očistila nánosy koroze na kontaktech baterie. Nechala jsem auto běžet na volnoběh a čekala, až začne topení foukat teplý vzduch, než vyrazím na cestu.

Městečko Gwinn je maličké, ale já na něm miluju každičký kousek. Uspořádání je prosté. Uprostřed se kříží dvě hlavní silnice, ze kterých odbočuje několik menších postranních uliček. Nejvíc na životě tady oceňuju místní obchůdky. Město je plné malých rodinných podniků. Žádné obří komerční řetězce, které by hyzdily okolí. Bydlím kousek od hlavního náměstí, autem je to od mé příjezdové cesty sotva deset minut.

Pravda je, že v tomhle městě člověk dojede kamkoliv za deset minut. Vždycky pro mě bylo snazší zaparkovat na jednom centrálním místě a oběhat si pochůzky pěšky, než přejíždět autem od krámu ke krámu ve sněhu.

Zajela jsem na veřejné parkoviště přímo naproti bistru. Bylo už z poloviny plné. Zaparkovala jsem, vzala kabelku a zamkla auto.

Přešla jsem přes uježděný sníh na silnici a nahlédla velkými skleněnými okny do bistra. Uvnitř bylo narváno. Neděle tu bývají chaotické, většinou plné hladových lidí, co se vrací z kostela. Zahlédla jsem ranní servírku, jak spěchá kolem pultu s konvicí kávy. Rychle jsem jí zamávala, zabořila ruce hluboko do kapes bundy a pokračovala v chůzi směrem do centra.

Většina obchodů se soustředí podél tohoto úseku ulice. Věděla jsem, že bych mohla snadno zajet na sever do Marquette, mnohem většího města u jezera. V Marquette mají obří obchody s nepřebernými zásobami a nekonečným výběrem. Jenže pro to, proč jsem se rozhodla zapustit kořeny právě v Gwinnu, existoval velmi konkrétní důvod.

Většinu dětství jsem prožila ve velkoměstě a ten neustálý hluk mojí duši nikdy nesvědčil. Když jsem se rozhodovala, kam jít na vysokou, toužila jsem po radikální změně. Chtěla jsem něco menšího. Něco klidného. Toho rozhodnutí jsem nikdy ani na vteřinu nezalitovala.

Když jsem kráčela touto ulicí, obklopená tyčícími se borovicemi a starými cihlovými budovami, cítila jsem hluboké, nepopiratelné spojení se zemí pod svými botami. V tomhle zapadlém městečku se cítím víc doma než na jakémkoliv jiném místě, kam jsem kdy vstoupila. V okamžiku, kdy jsem se sem přistěhovala, zaplavil celé mé tělo hluboký, ukotvující klid. Bylo to nadpřirozené pouto, které mě připoutalo k této půdě. A ten pocit mě nikdy neopustil.

Jako by právě tohle konkrétní místo na mapě bylo tím, kam jsem odjakživa patřila.