Hlukem školní jídelny pronikl vysoký, chraptivý vřískot.

Tácy zarachotily o laminátové stoly. Plastové vidličky ustrnuly ve vzduchu. Každý pár očí v přeplněné místnosti se stočil k prostřední uličce, odkud už Piper prchala k dvoukřídlým dveřím a po zflekatělém obličeji se jí řinuly slzy.

Její světle žlutý propínací svetr byl zničený. Z hrudi jí stékala tmavá, hustá karmínová skvrna, vsakovala se do pletené bavlny a kapala na džíny. Za ní stál u převráceného tácu Declan Vance a v ruce svíral prázdný infuzní vak lékařské kvality.

Nevypadal, že by ho to mrzelo. Koutkem úst mu zacukal chladný, nepatrný úšklebek, když plastový obal ledabyle odhodil na stůl.

Klouby mi zbělely, jak jsem zaťala prsty do hrany lavice. Už potřetí tento měsíc. Declan rád předstíral, že šlo o nehodu – nešikovný loket, kluzký obal, vysmeknutí ze zápěstí. Jenže upíři neměli nešikovné ruce. Vládli reflexy útočící zmije. Declan polil Piper krví, protože věděl, že už jen při pohledu na ni začne hyperventilovat. Udělal to proto, že před dvěma měsíci odhalila jeho malé tajemství a jejich dvouletý vztah na místě ukončila. Byl zahořklý, pomstychtivý a znuděný.

Před pěti lety se lidstvo dozvědělo, že na vrcholu potravního řetězce nestojí samo. Velké odhalení rozlousklo svět jako puklé vejce. Ze stínů přes noc vystoupily stvůry z dětských nočních můr a dožadovaly se řidičských průkazů, daňových pásem a volebního práva. Vlkodlaci zformovali legální smečky. Ghúlové založili odbory v márnicích a asanačních službách. Upíři zaregistrovali své dodavatelské řetězce s krví u ministerstva zdravotnictví.

Společnost nasadila statečnou tvář. Politici tvrdili, že integrace je pokrok. Loni v listopadu si stát dokonce zvolil za guvernéra vlkodlaka a jeho usměvavou tvář s tesáky vylepili na každý billboard podél dálnice 95. Lidští moderátoři ve zprávách opěvovali úsvit éry rovnoprávnosti.

Byla to lež. Pod zdvořilými úsměvy žili obyčejní lidé v tichém, dusivém děsu. Dělili jsme se o třídy s predátory, kteří by nám dokázali zlomit vaz mezi zvoněními, a očekávalo se od nás, že hlesneme „pardon“, když do nás vrazí na chodbě.

Pro většinu studentů z Crestwoodské střední ta hrůza končila s posledním zazvoněním, kdy odcházeli domů k lidským rodinám.

Já takový luxus neměla.

Má noční můra měla ložnici na stejné chodbě jako já. Před šesti měsíci se matka zamilovala do upíra jménem Julian. Spolkla celou tu temně romantickou fantazii i s navijákem, slepá k ostrým hranám pod jeho vybraným chováním a drahými obleky. Když se vzali, Julian si s sebou přivedl osmnáctiletého syna Kaelena.

Od té doby byla každá noc tichou válkou o přežití. Dveře do pokoje jsem zamykala na závoru, kterou jsem sama namontovala, když byla máma v práci. Srolované dvacetidolarovky a zmačkané padesátidolarovky jsem schovávala pod uvolněné prkno v podlaze pod toaletním stolkem. Do téhle skrýše putoval každý dolar z mých brigád v knihovně. Jednoho dne budu mít dost na to, abych sbalila kufry, vytáhla matku z toho prázdného panského sídla a koupila dvě letenky do zámořského útočiště, kde byly tesáky zakázané zákonem.

Z myšlenek mě vytrhlo mokré, odporné křupnutí.

Ohlédla jsem se přes rameno. Dvě lavice za mnou se vlkodlačí druhák zakusoval do tlustého plátku syrového, nekořeněného hovězího. Mezi prsty mu prosakovala krev a mazala se mu po kloubech, zatímco zuby rval šlachu. S každým soustem spokojeně hrdelně zavrčel a v mase zůstávaly zřetelné otisky jeho chrupu.

Zvedl se mi žaludek. Odsunula jsem nedojedený sendvič, popadla jablko a hodila si batoh přes rameno.

Protlačila jsem se lítačkami z jídelny a zamířila západní chodbou k dívčím toaletám. Dlaždičky páchly savem a mědí.

Piper stála nad prostředním porcelánovým umyvadlem. Kohoutek byl otočený naplno a ledová voda stříkala všude kolem. Zoufale drhla svetr chuchvalcem hnědých papírových utěrek, ale krev se už vpila do pleteniny a změnila se v tmavou, rezavou skvrnu.

Dýchala trhaně a sípavě. Oči měla zarudlé a opuchlé.

„Piper.“ Přešla jsem po dlažbě a položila jí ruku na chvějící se rameno. „Hej. Nedrhni to. Jenom tu skvrnu ještě víc zapereš.“

Pustila rozmočený papír do umyvadla a zabořila obličej do mokrých dlaní. Ramena se jí třásla tichým, zoufalým vzlykotem.

„Já už to nezvládnu, Brynn,“ zašeptala s hlasem tlumeným v dlaních. „Věděl, co to se mnou dělá. Ví, že se na to nemůžu ani podívat, aniž bych měla pocit, že se udusím. Sedl si přímo naproti mně, podíval se mi do očí a mačkal ten vak, dokud nepovolil svár.“

Vytáhla jsem ze zásobníku suchou papírovou utěrku a vložila jí ji do třesoucích se prstů.

„Je to ubohý zbabělec, který z tebe chce jenom vymámit reakci,“ řekla jsem. „Podívej se na mě, Pip. Zbývá nám deset měsíců. Deset měsíců do maturity. Vteřinu poté, co převezmeme diplomy, sedneme na letadlo na Oahu. Žádní noční tvorové, žádné proměňující se smečky, žádné sáčky s krví v automatech v jídelně. Jenom slunce, slaná voda a normální lidé.“

Piper spustila ruce, hlasitě popotáhla a otřela si mokré tváře. Spodní ret se jí chvěl.

„A co když už žádné bezpečné místo neexistuje?“ zašeptala. „Teď už jsou všude. Vedou rady. Vlastní banky. Co když utečeme až na ostrov a zjistíme, že tam na nás čekají na letišti?“

„Tak poběžíme dál,“ odpověděla jsem neoblomně. „Budeme se přesouvat tak dlouho, dokud nenajdeme místo, kde se nás nesmějí dotknout. Ale nesmíš dovolit, aby Vance viděl, jak se hroutíš. Přesně to chce. Chce tě vidět žadonit, aby tě nechal na pokoji.“

Piper se opřela zády o umyvadlovou desku a její pohled sklouzl k narudlé vodě vířící v odtoku. Výraz jí zjemněl, ostré hrany paniky roztály v něco mnohem nebezpečnějšího: ve stesk.

„Nenávidím se za to, že si pořád pamatuju, jaký býval,“ zamumlala. „Než se změnily zákony. Než odhodil masku a vycenil na mě tesáky. Býval ke mně tak milý, Brynn. Vyrůstali jsme ve stejné ulici. Stavěli jsme spolu domky na stromě.“

Natáhla jsem se a jemně ji šťouchla do paže.

„Deset let ti lhal do očí, zatímco čekal, až zákon povolí tě děsit,“ připomněla jsem jí tiše. „To není láska.“

„Já vím,“ vzdychla Piper a projela si mokrými prsty ofinu. „Vím, že máš pravdu. Jenže... mně se stýská po tom klukovi, na kterého si hrál. Ale ta krev... Bože, z toho pachu se mi zvedá žaludek. Nemůžu ten pach vystát.“

„Už ho cítit nemusíš,“ řekla jsem a rozepnula batoh. Vytáhla jsem z něj vytahanou šedou mikinu s kapucí, kterou jsem nosila do studených učeben, a podala jí ji. „Obleč si tohle. To žluté triko hoď do koše. Vrátím se do jídelny a vezmu ti před pátou hodinou sešit.“

Piper mikinu převzala a přitiskla si ji k hrudi jako záchranné lano. Na rtech jí pohasle zaškobrtl slabý úsměv.

„Jsi na mě až moc hodná, Brynn.“

„Běž si umýt obličej,“ řekla jsem jí a otočila se ke dveřím. „Já se postarám o tu spoušť po Vanceovi.“

Když jsem vyšla ven, chodba byla tichá. Do konce oběda zbývalo deset minut, takže skříňky mlčely pod bledým bzukotem zářivek.

Pak se zpoza rohu ozval těžký dupot sportovních tenisek a výbuch arogantního smíchu.

V páteři mi ztuhlo. Na křižovatce chodeb se objevili čtyři kluci, kráčeli bok po boku a zabírali chodbu v celé její šíři.

Na Crestwoodské jim říkali Zlatí chlapci. Studenti se k nim chovali jako ke šlechtě – byla to směs uctívání a slepé hrůzy.

Nalevo šel Jace, inkubus, jehož kůže měla nepřirozený, jakoby vyretušovaný lesk, kvůli němuž lidské holky na chodbách zakopávaly o vlastní nohy. Vedle něj kráčel Brody, ghúl stavěný jako cihlová zeď, který si s tupým, dutým lupáním lámal klouby na prstech. Hayes, vlkodlačí kapitán atletického týmu, se držel kousek za nimi a jeho zlatavé oči těkaly kolem s hyperaktivním soustředěním.

A přímo uprostřed byl Declan Vance.

Tmavé vlasy mu ve volných vlnách padaly do bledého čela. V bledě modrých očích mu jiskřilo samolibé uspokojení a ruce měl ledabyle vražené do kapes značkového bomberu. Působil uhlazeně, nebezpečně a naprosto nedotknutelně.

Většina lidských studentů by sklopila hlavu, přitiskla se ke skříňkám a nechala dravce projít bez jediného očního kontaktu.

Já se postavila přesně doprostřed chodby a zapřela se botami do podlahy.

Smích utichl a celá čtveřice zpomalila. Jace povytáhl obočí a po pohledné tváři se mu rozlil líný úšklebek. Brody si zkřížil mohutné paže na prsou.

Na ně jsem se nedívala. Zrak jsem upírala výhradně na Declana.

„Declane,“ oslovila jsem ho a můj hlas se odrazil od kovových skříněk.

Declan se zastavil tři kroky ode mě. Naklonil hlavu a vycenil úsměv, který odhalil špičaté konce horních špičáků.

„Ale ale. Není to snad naše tělesná strážkyně?“ ušklíbl se Declan. „Copak pro tebe můžu udělat, Brynn? Poslala tě Piper, abys jí donesla úkoly, nebo tě poslala, aby ses vyplakala za ni?“

„Minulý týden jsem ti řekla, co se stane, když vedle ní ještě jednou rozliješ pití,“ řekla jsem zcela klidným, vyrovnaným tónem.

Declan protočil panenky a s odmítavým mávnutím ruky se otočil k Hayesovi.

„Ta holka se leká vlastního stínu,“ odfrkl si Declan. „Upadl mi oběd. Byla to nehoda. Piper je křehká chudinka, která by si měla zvyknout na skutečný svět.“

Vykročila jsem kupředu, až jsem stála jen pár centimetrů od jeho hrudi. Zvedla jsem ruku mezi naše tváře a roztáhla tři prsty přímo před jeho bledýma očima.

„To bylo potřetí,“ řekla jsem. „Třikrát jsi zakopl, třikrát ti to uklouzlo, třikrát jsi jí zničil oblečení darovanou krví. Jestli to uděláš počtvrté, Declane, nepůjdu za ředitelem. Vezmu dřevěný kříž zpod své matrace a zarazím ti ho přímo do hrudní kosti. Uvidíme, jak rychle se tvoje mrtvé srdce zahojí kolem bílého dubu.“

Declanův úšklebek zmizel.

Vzduch mezi námi ochladl. Jeho světlé zorničky se stáhly do drobných, jehlovitých bodů a čelist zaťal tak pevně, až mu ve tváři škubl sval. Věděl, že nevypouštím plané hrozby. Upíři slyšeli tlukot srdce. To mé teď slyšel dokonale – tlouklo rychle, pevně a bez sebemenšího náznaku kapitulace.

Brody za ním udělal krok vpřed a v hrdle mu temně zavrčelo, ale Declan ho prudkým gestem ruky zarazil.

Declan se na mě podíval shora a v očích se mu zaleskl čistý jed. Neřekl ani slovo. Uhnul stranou, s okázalou silou do mě vrazil ramenem a zamířil chodbou k tělocvičně. Jeho tři poskoci vyrazili za ním, přičemž Hayes po mně přes rameno střelil ostražitým, zvířecím pohledem, než všichni zmizeli za rohem.

Vypustila jsem dech, který jsem celou dobu zadržovala. Ruce se mi třásly, ale donutila jsem prsty sevřít v pevné pěsti a vrazila je do kapes.

Nelhala jsem mu.

Ten kříž byl skutečný. Měřil dvacet centimetrů, byl vyřezaný z tvrdého dubu se zúženým hrotem, který jsem tři týdny brousila smirkovým papírem ve svém pokoji. Každou noc odpočíval pod mým polštářem, přímo vedle mého ucha.

Můj nevlastní otec Julian ucítil pach toho dřeva hned první týden, co si k nám nastěhoval věci. U večeře se usmál tím svým klidným, prázdným úsměvem a řekl mé matce, že mám zřejmě roztomilý zájem o starožitné dřevořezby. Máma se zasmála, naprosto slepá k varování, které Julian přes stůl vysílal.

Julian byl trpělivý. Choval se jako aristokrat, který své prapůvodní instinkty zkrotil už před celými staletími.

Byl to jeho syn, kdo mi v noci nedal spát.

Kaelen se ani neobtěžoval nasazovat přívětivou masku. Už od té noci, kdy je máma přivedla domů, mě sledoval jako orel sledující hraboše ve vysoké trávě.

Při rodinných večeřích moc nemluvil. Sedával naproti mně, dlouhé bledé prsty opřené o sklenici s vodou, a medově hnědé oči upíral výhradně na mé hrdlo. Ne na můj obličej. Ne do mých očí. Vždycky jen na tep, který se mi chvěl na kořeni krku.

Proležela jsem celé hodiny potmě, naslouchala vrzání podlahových prken za dveřmi své ložnice a přemýšlela, co se Kaelenovi honí hlavou, když na mě tak civí. Počítá tlak potřebný k roztržení tepny? Přemýšlí, jestli lidská krev chutná jinak, když je její dárce ochromený panikou? Nebo jen čeká na den, kdy se máma otočí zády na dost dlouho, aby se mohl nakrmit?

Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem tu tichou, predátorskou ladnost jeho chůze. Nenáviděla jsem způsob, jakým se usmál pokaždé, když mě přistihl, jak sebou cuknu při nečekaném zvuku.

Jeden rok.

Otočila jsem se zpátky ke dveřím jídelny, abych vyzvedla Piperinu tašku.

Musím prostě dál dýchat, dál šetřit a držet hlavu dole ještě jeden jediný rok. Až odmaturuju, bude mi osmnáct. Vezmu mámu, vezmu Piper a necháme tohle krví nasáklé město navždycky za sebou.

Do té doby musím vedle Kaelena jenom přežít.