Žlutý taxík odjel od obrubníku a nechal mě stát u kované brány příjezdové cesty.

Když jsem kráčela po štěrkové cestě, dům se tyčil nad pěstěným trávníkem jako pevnost ze šedého kamene. Říkat tomuhle místu domov mi přišlo zvrácené. Střední škola byla dnes dostatečně dusivá, obklopená puberťáky, jejichž oči při sebemenším rozrušení žhnuly jantarem, ale překročit tenhle práh bylo vždycky ještě horší. Ve škole byli učitelé a pravidla. V tomhle domě jsem byla jediným tvorem se stálým, křehkým tepem. Vlastní auto jsem ještě neměla a nabídku nevlastního otce, že mi najme osobního řidiče, jsem odmítla, takže mi nezbývalo než denně jezdit sem a tam taxíky.

Proklouzla jsem vchodovými dveřmi, zula tenisky na rohožce a zatajila dech. V přízemí byl klid. Máma byla ještě v městské umělecké galerii a Vic trčel ve své firmě až do setmění. Takže zbýval Kaelen.

Kaelen byl poslední člověk na světě, na kterého jsem chtěla narazit.

Plížila jsem se po kobercem potaženém schodišti a našlapovala na samé okraje schodů, kde dřevo vrzalo nejméně. Byl to zbytečný zvyk. Upír dokázal slyšet krev proudící mými ušními bubínky přes tři místnosti, ale lidské instinkty se nevzdávaly snadno. Ještě než se mé prsty stačily dotknout mosazné kliky mého pokoje, dveře naproti se rozlétly dokořán.

V rámu stál Kaelen, do půl těla svlečený, jen v šedých teplácích. Tmavě hnědé vlasy mu v zacuchaných vlnách padaly do čela, jako by zrovna vylezl z postele, i když jsem věděla své. Upíři nespali. Kolem úst se mu táhl líný poloviční úsměv, který plně odhaloval ostré bílé hroty jeho špičáků. Měřil hodně přes metr osmdesát, byl ramenatý a šlachovitý, s medově hnědýma očima, které jako by vnímaly sebemenší záchvěv v mé tváři.

„Ahoj, mrně, jak bylo ve škole?“ zeptal se.

„Neříkej mi tak,“ vyjela jsem na něj.

„Někdo má dneska náladu pod psa. Stalo se něco v páté hodině?“

„Nemůžeš mi dát aspoň na pět minut pokoj?“

Zkřížil paže na hrudi a opřel se ramenem o zárubeň. „Tenhle přístup tvému zdraví zrovna neprospívá.“

„Hleď si svého, Kaelene.“ Otočila jsem se k němu zády a vrazila klíč do zámku.

Tenhle pokoj byl mou jedinou soukromou svatyní v celém tom obrovském sídle a nestála jsem o to, aby mi do něj strkal nos. Část mého já si přála mít odvahu pověsit přímo nad veřeje čerstvý cop česneku. Jenže tohle byl Vicův dům a Kaelen tu žil dávno předtím, než jim máma vůbec vstoupila do života. Podobný kousek by akorát vyvolal scénu a máma by nakonec probrečela večer nad tím, jak jsem nevděčná.

Zdálo se, že Kaelen z mého pachu vycítil trpkost, protože už dál netlačil. Ucouvl zpátky do pokoje a já vklouzla do svého a s pevným cvaknutím otočila zámkem.

Hodila jsem batoh na stůl a zamířila rovnou do koupelny. Horká voda příjemně uvolnila mé napjaté svaly a smyla ze mě přetrvávající pach křídového prachu, mastnoty ze školní jídelny a levného tělového spreje. Zítra byla sobota, což znamenalo, že můžu strávit celý den zamčená tady, dospávat a s nikým se nepotkat.

Po důkladné očistě jsem se osušila a natáhla na sebe měkké bavlněné šortky a obří šedé triko. Tričko bylo obrovské, sahala mi skoro ke kolenům, ale bylo mi to jedno. Neměla jsem energii skládat dohromady pořádné oblečení jen proto, abych seděla v pokoji.

Vzala jsem telefon a zhroutila se na matraci. Sotva jsem rozsvítila displej, v břiše mi dutě a vztekle zakručelo.

Z úst mi unikl těžký povzdech. Kromě půlky jablka o třetí hodině jsem celý den nevzala do pusy ani sousto. Tělo se dožadovalo pořádného jídla.

S námahou jsem se zvedla z postele, bosa sešla po schodech a vešla do kuchyně. Mramorové linky byly dokonale čisté a chladné. Otevřela jsem dvoukřídlou chladničku v naději, že tam máma nechala nějaké jídlo z restaurace nebo navařeno, ale skleněné police nabízely žalostný pohled. Byly tam dvě plechovky koly, vyschlá krabička s nudlemi stará tři dny a řada tmavých skleněných lahví chladících se v nejspodnější přihrádce.

Lahve měly na etiketách zlaté písmo, ale já dobře věděla, co je uvnitř. Krev. Zvířecí, syntetická nebo konzervovaná dárcovská plazma – na tom nesešlo. Už jen při pomyšlení na tu temnou, kovovou tekutinu ležící pár centimetrů od běžných potravin mi po pažích naskočila husí kůže. V krku se mi zvedla vlna nevolnosti.

„Máš hlad?“ ozval se za mnou hlas.

Trhla jsem sebou a ohlédla se přes rameno. Kaelen se nenuceně opíral o kuchyňský ostrůvek. Přetáhl přes sebe čisté černé tričko s kulatým výstřihem, i když vlasy měl stále okouzlujícím způsobem rozcuchané.

Těžce jsem polkla a přikývla. „Umírám hlady.“

„Pojď, vezmu tě někam na jídlo.“ Sebral z mramorové desky klíče od auta a zamířil ke dveřím do garáže.

Šourala jsem se za ním, přičemž má tvrdohlavá hrdost vzala za své pod náporem křečí v žaludku. Když jsme došli ke dveřím do zádveří, zarazil se jako přikovaný. Otočil se, pohledem sjel po mém obřím triku a holých nohách a obočí se mu stáhlo do prudkého zamračení.

„Takhle ven nemůžeš,“ prohlásil.

Podívala jsem se na sebe. „Proč ne?“

„Je to moc krátké. Běž nahoru a vezmi si džíny.“

„Lem mám pět centimetrů nad kolena. Všechno to zakrývá.“

„Vypadáš, jako bys na sobě měla noční košili po tátovi. Běž se převléknout.“

„Jestli půjdu znova po těch schodech nahoru, už vylezu až ráno. A jestli do té doby umřu hlady, vysvětlíš to mámě ty.“

Zavrčel, zamumlal si něco pod vousy a rozrazil těžké dveře do garáže. „Nasedni do auta, než si to rozmyslím.“

Vyšli jsme do chladného večerního vzduchu. Jeho stříbrné kupé stálo pod světly garáže, nablýskané a čisté. Když jsem vklouzla na kožené sedadlo spolujezdce, v kabině to slabě vonělo cedrem a čistým cukrem – tou nasládlou vůní, která se ho držela, ať dělal cokoli. Připoutala jsem se, zatímco nastartoval a plynule vycouval z příjezdové cesty.

Ťuknul do displeje a pustil tichý playlist nezávislé hudby. Byla jsem za tu kulisu vděčná. Při většině jízd bral Kaelen každou červenou na semaforu jako záminku k výslechu o mých známkách nebo společenském životě. To neustálé vyptávání bylo přesně tím důvodem, proč jsem ráno do školy raději jezdila taxíkem. Byl to nesnesitelný slídil, a k tomu ještě upír.

O deset minut později zabočil na parkoviště tichého steakhouse u řeky. Byla to restaurace, kam Vic brával rodinu každý víkend. Zdejší kuchaři připravovali fantastické steaky pro lidské hosty, ale diskrétně vycházeli vstříc i nadpřirozeným bytostem. Vic si tu kdysi objednával jelita s krví, dokud jsem se na záchodě nepozvracela poté, co jsem ho sledovala, jak krájí to tmavé rosolovité maso. Normální nevlastní otcové by se možná urazili, kdyby se jejich dospívající dceři zvedal kufr nad jejich večeří, ale Vic od té doby jednoduše přešel na pití tmavě červeného vína, abych se necítila nepříjemně.

Hosteska nás odvedla k našemu obvyklému koženému boxu v zadní části. Jídelna byla zaplněná jen z poloviny, většinou páry na večerním rande.

Kaelen vklouzl do boxu naproti mně. Jídelní lístek v kůži ani nevzal do ruky, a když se u nás zastavil číšník, neobjednal si pro sebe vůbec nic. Jen tam seděl s lokty opřenými o tmavé dřevo, bradu opřenou v dlaních, a medově hnědé oči upíral přímo na mě.

Tenhle jeho znepokojivý zvyk mě pokaždé vyváděl z míry. Prohlížel si mě se zvláštní, neutuchající touhou, která se mu vířila hluboko v pohledu. Bylo to těžké a intenzivní; jeho zrak sklouzl k tepu na mém krku a pak se zase vrátil k mým ústům. Strávila jsem celé měsíce snahou přijít na to, co se mu v těch chvílích honí hlavou. Možná slyšel krev proudící mou hrdelní žílou. Možná bojoval s nutkáním naklonit se přes stůl a roztrhnout ji.

Choulostivý mráz, který mi přeběhl po zádech, jsem zahnala tím, že jsem odvrátila zrak a zaměřila se na zbytek sálu.

O dva boxy dál seděl mladý pár těsně u sebe. Dívka byla nepopiratelně lidská, měla teplou červeň ve tvářích a nedbalý blonďatý drdol. Mladík vedle ní byl upír s bledou porcelánovou kůží a nepřirozeně nehybným držením těla. Byla opřená o jeho rameno, tvářila se jako zamilovaná bláznivka a smála se všemu, co jí šeptal do ucha. Působilo to bizarně. Proč by si obyčejný člověk dobrovolně vybral za partnera tvora, který by mu mohl zlomit vaz při zlém snu?

„Přijdou ti roztomilí?“ zeptal se Kaelen, když zachytil směr mého pohledu.

Sklopila jsem oči k papírovému ubrousku. „Myslím, že jim to nevydrží.“

„To je dost cynický pohled.“

„To je prostě selský rozum. Ona stárne každým dnem a on se nenadechl už celá desetiletí. Jedna špatná reakce, jedno zaváhání v sebeovládání a ona skončí v sanitce. Je to katastrofa na spadnutí.“

Výraz mu zchladl a slabé pobavení z očí vyprchalo. „Říkáš to, jako by bylo špatné milovat někoho, kdo není jako ty. Je to nefér, Brynn, ale lidé si nevybírají, do koho se zamilují.“

Zkoumavě jsem si prohlédla jeho zaťatou čelist. Na tváři se mi usadil vševědoucí úšklebek a naklonila jsem se přes stůl. „Zníš nějak defenzivně. Líbí se ti někdo, kdo není upír?“

„Dalo by se to tak říct.“ Ani se nepokusil to popřít.

V hrudi mi vzplála zvědavost. Kaelen dojížděl na soukromou univerzitu padesát kilometrů na sever a o svých přátelích mluvil zřídka. Rozhodně nikdy nepřivedl žádnou holku domů, aby ji představil Vicovi nebo mámě.

„Je to někdo z tvé školy?“ vyzvídala jsem.

„Ne.“

„Někdo z Vicovy firmy?“

„Brynn, nech toho.“

„Mně to říct můžeš. Před mámou neceknu.“

Zvedl ruku do uličky a jeho hlas přeťal mé otázky s ostrou konečností. „Pane vrchní! Účet, prosím.“

Po zbytek večera odmítl o té neznámé říct jediné slovo.

***

O několik hodin později se domem linula vůně pečeného česneku, drcených rajčat a sušeného oregana. Máma se rozhodla, že dneska uvaří večeři sama a vyzkouší pravý italský recept na těstoviny, který našla na internetu. I když jsem předtím jedla v restauraci s Kaelenem, stejně jsem jí pomohla prostřít stůl. Domácí jídlo jsem milovala a pomoc v kuchyni odváděla mé myšlenky od napětí, které jako by pod touto střechou neustále viselo ve vzduchu.

Vic a Kaelen už seděli u jídelního stolu.

Vic měl na sobě nažehlenou společenskou košili s rozepnutými manžetami. Vedle porcelánového talíře mu stála vysoká broušená sklenice na víno naplněná hustou, temně rudou tekutinou, která zřetelně páchla mědí. Kaelen seděl naproti mé židli a palci kmital po displeji telefonu. Vteřinu poté, co jsem odsunula židli a posadila se s miskou těstovin, vzhlédl.

Zase ten pohled. Ten těžký, pátravý pohled, který na mé tváři ulpíval pokaždé, když si myslel, že se nedívám.

„Brynn, zpomal,“ napomenula mě máma mírně, když se posadila vedle Vica. „Zadusíš se, když to do sebe budeš takhle házet.“

Vic položil svou teplou, bledou ruku na máminy prsty. „Nech ji, Nadine. Měla dlouhý den ve škole.“

Zamračila jsem se do těstovin. Nesnášela jsem způsob, jakým vyslovoval mé jméno – s tou aristokraticky uhlazenou intonací, jako by mluvil s přecitlivělým dítětem.

„Před dvěma hodinami snědla půlku burgeru,“ vložil se do toho Kaelen a věnoval mi poťouchlý úšklebek.

„Záleží na tom snad?“ vyjela jsem a s cinknutím odložila vidličku. „Nemůžete mě vy lidi nechat najíst v klidu?“

„Když se vztekáš, jsi roztomilá, mrně.“

„Neříkej mi tak, Kaelene.“

Vic si odkašlal, zvedl křišťálovou sklenici a pomalu, kultivovaně usrkl krve. Osušil si rty lněným ubrouskem a sepjal ruce na stole. „Když už tu všichni takhle sedíme pohromadě, drahá, tvá matka a já bychom rádi probrali tvou budoucnost.“

Chuť k jídlu byla ta tam. „Co je s ní?“

„Zbývá ti už jen jeden rok střední školy,“ řekl Vic klidně. „Přihlášky na vysokou se otevřou dřív, než se naděješ. Vřele ti doporučuji podat si přihlášku na Saint Jude, kam chodí Kaelen. Mají tam jeden z nejlepších studijních programů ve státě a tvé matce by se ulevilo, kdybys zůstala nablízku rodině.“

„Já tam nechci,“ řekla jsem suše.

Máma přestala nalévat vodu do sklenice a podívala se přes stůl s podrážděným povzdechem. „Brynn, ani ses nepodívala na studijní plán. Vic si udělal čas a přimluvil se za tebe u správní rady.“

„Není na co se dívat, mami. Po maturitě se stěhuju na Havaj.“

„Na Havaj?“ Máma práskla džbánem o stůl. „Když jsi to nakousla loni, myslela jsem, že je to jen hloupý vtip. Proč proboha by ses chtěla stěhovat přes celou zemi na Havaj?“

„Protože je tam teplo, čisté pláže a státní školy jsou v pohodě,“ odsekla jsem se zvednutou bradou.

Skutečný důvod visel v místnosti jako ostří gilotiny. Na Havaji byla nadpřirozená přítomnost prakticky nulová. Na ostrovech nebyly žádné sabaty. Žádní upíři popíjející u večeře krev ze sklenic na víno.

„Pro svou budoucnost můžeš naplánovat mnohem víc, Brynn,“ naléhala máma a na čele se jí prohloubily vrásky ze stresu. „Vic ti nabízí plně hrazené studium na elitní soukromé vysoké škole. Měla bys přijmout jeho pomoc a začít uvažovat rozumně.“

„Možná už o žádnou Vicovu pomoc nestojím!“ Ten výkřik mi vyletěl z hrdla dřív, než jsem ho stačila spolknout. „Nechci mu být ničím zavázaná!“

Vic se předklonil, jeho jantarové oči zůstávaly klidné a vyrovnané, když zvedl otevřenou dlaň. „Brynn, mně nejsi dlužná vůbec nic. Chci jen—„

„Poslouchej mě, Viku!“ Vyskočila jsem tak prudce, až židle zaskřípala o parkety. „Vážím si toho, co děláš pro mámu. Nejsem nevděčná. Ale nesnáším ten pocit, že jsem tvým dlužníkem! Jím tvoje jídlo, spím v tvém sídle a utrácím tvoje peníze, ale k smrti se tě bojím! Každý boží den tady sedím a čekám, kdy ztratíte kontrolu a zabijete nás! V tomhle domě se nedá dýchat! Tohle není život, jaký jsem chtěla!“

Máma vstala a z tváře se jí vytratila veškerá barva. „Brynn! To by stačilo! Okamžitě se omluv!“

„Ne, mami!“ Do očí mi vyhrkly horké slzy a rozmazaly místnost do šmouh jantaru a stínů. „Jak sis ho vůbec mohla vzít? Před pěti lety jsi ani nevěděla, že takové stvůry existují! A teď s nimi spíš v jedné posteli a předstíráš, že jsme v bezpečí! Co se stane, až jim rupne v bedně? Co se stane, až se Kaelen rozhodne, že dárcovská krev už mu nestačí?“

Kaelen se ani nepohnul. Všechno to uvolněné, škádlivé teplo z jeho výrazu zmizelo a zanechalo jeho tvář chladnou, bílou a naprosto strnulou. Čelist měl zaťatou tak pevně, až se mu pod kůží ostře napínal sval.

„Brynn, prosím tě,“ promluvil Vic, stále tiše, stále tím strašlivě trpělivým hlasem. „Nikdo v tomto domě na tebe nikdy nevztáhne ruku.“

„Já už tady nechci být!“

Otočila jsem se na patě a vyběhla z jídelny. Máma za mnou volala mé jméno, ale nevnímala jsem ji a brala schody po dvou, dokud jsem nedorazila do svého pokoje.

Práskla jsem těžkými dveřmi, otočila závoru a zhroutila se na postel.

Zabořila jsem obličej hluboko do polštáře a dusila se těžkými, trhavými vzlyky, které mi otřásaly celým tělem. Hruď se mi sevřela tak silně, že jsem sotva popadala dech. Vzduch voněl solí a vlhkou bavlnou.

Proč jsem ty věci říkala?

Drtivý pocit viny se dostavil okamžitě a projel mnou jako střepy skla. Vic na mě nikdy nezvýšil hlas. Koupil mi všechno, co jsem potřebovala, ochránil mámu před finančním krachem a dělal všechno pro to, aby své stravovací návyky přede mnou schovával, aby mi nebylo zle. A Kaelen – Kaelen mě vozil autem, dobíral si mě a dělal mi společnost, i když jsem se chovala jako rozmazlený spratek. Ani jeden z nich si nezasloužil, abych jim do očí vmetla, že jsou monstra.

Proč jsem nemohla být prostě normální? Proč jsem je nedokázala přijmout tak jako máma?

Ležela jsem nehybně v temnotě snad celé hodiny a naslouchala těžkému tichu v patře. Oči mě pálily, byly rozedrané a oteklé od pláče. Citové vyčerpání se mi zažralo hluboko do kostí a zanechalo mé údy otupělé a těžké. Neměla jsem odvahu ty dveře odemknout. Nedokázala bych se podívat do tichého zklamání ve Vicových očích ani na tu bolest, která se mihla v Kaelenově tváři, než jsem utekla.

Nakonec mě tíha celého dne stáhla pod hladinu. Dech se mi zpomalil, vlhké řasy se zachvěly a zavřely, jak jsem se poddala temnotě a propadla se do hlubokého spánku beze snů.

Ležela jsem na matraci naprosto nehybně a tiché cvaknutí zámku jsem vůbec nezaznamenala.

Pod rouškou noci se dveře ložnice neslyšně pootevřely. Přes práh vstoupila vysoká, tichá postava a za mého spánku bezhlesně vklouzla do pokoje.