Vytlačila jsem to slovo přes sevřené hrdlo: „Kaelene?“

Zvuk mého hlasu prořízl těžký vzduch v kuchyni. Okamžitě se od sebe odtrhli. Tmavovlasá dívka trhla hlavou mým směrem. Tváře jí zrudly hlubokým, rozpačitým ruměncem. Zoufale se snažila stáhnout vyhrnutou sukni dolů po stehnech a vypadala jako laň lapená v záři reflektorů.

Kaelen ani nemrkl. Nevypadal rozpačitě ani zaskočeně mým náhlým vtrhnutím. Prostě jen otočil hlavu a podíval se na mě, přičemž jeho velké ruce dál ledabyle spočívaly na dívčině pase.

Zadívala jsem se mu do očí a zoufale hledala povědomou útěchu, kterou jsem v nich obvykle nacházela. Nenašla jsem nic. V jeho pohledu chyběla ta vřelá, medově hnědá náklonnost, kterou si vždycky šetřil pro mě. Oči měl chladné, odtažité a jako z ledu. Ta skutečnost mě zasáhla jako rána pěstí. Pořád ještě zuřil kvůli těm hrozným věcem, co jsem na něj včera večer nakřičela.

„Běž napřed nahoru, Tesso. Hned jsem tam.“ Kaelen pronesl ta slova hladce, hlasem zcela prostým jakéhokoli zabarvení.

Tessa spěšně přikývla. Sklouzla z žulové desky a protáhla se kolem mě do chodby. Hladu držela sklopenou a střelila po mně jen letmým, zvědavým pohledem. Neřekla ani ahoj. Nepředstavila se, pravděpodobně proto, že ji Kaelen varoval, ať se neobtěžuje. Stála jsem jako přimrazená u lítaček a poslouchala, jak její kroky mizí po dřevěných schodech nahoru.

„Kaelene, kdo to byl?“ zeptala jsem se a snažila se maskovat to iracionální, palčivé píchnutí v hrudi hranou zvědavostí.

„Holka, se kterou se vídám.“ Jeho tón byl k vzteku lhostejný.

„Vážně? A jak to, že jsi ji sem nikdy předtím nepřivedl? Ví o tom tvůj táta?“

„Nechtěl jsem.“ Založil si ruce na prsou a opřel se zády o linku na místě, kde ještě před chvílí seděla Tessa.

„Kaelene...“ Hlas mi ztichl, frustrovaný jeho úsečnými, odmítavými odpověďmi.

„Nechápu, proč jsi najednou tak zvědavá, Brynlee.“

Použil mé celé jméno. V žilách mi vzplála jiskra ryzího vzteku. Věděl, jak to jméno nesnáším. Dělal to schválně, brnkal mi na nervy a snažil se vyprovokovat reakci, aby mě potrestal za včerejšek. Protočila jsem panenky a přešla po dlažbě až k němu, zastavujíc se krok před ním. Zpražila jsem pohledem neuklizenou linku a v duchu si poznamenala, že ji musím vydrhnout, než se na ní kdokoli další pokusí připravovat jídlo.

„Líbali jste se přímo v naší kuchyni, Kaelene. To si snad zaslouží aspoň nějaké vysvětlení, ne?“ Založila jsem si paže stejně jako on a dožadovala se jeho pozornosti.

„Je to moje kuchyň. Nemám povinnost ti skládat účty z toho, co se v ní rozhodnu dělat.“ Přimhouřil oči a čelist se mu sevřela sotva kroceným podrážděním.

Odpoutal se od linky a vykročil ke mně se zjevným záměrem chladně mě minout a jít za Tessou nahoru. Nevyvinul velkou sílu, ale jeho tělo bylo pevné a neústupné. Nenucený náraz jeho ramene do mého mě poslal o krok dozadu. Získala jsem rovnováhu a mé tělo zaplavila směs rozhořčení a čirého zoufalství. Otočila jsem se a vrhla se za ním.

„Kaelene!“ Chytila jsem ho za ruku a pevně obemkla prsty jeho studené, tvrdé zápěstí.

Můj stisk byl k ničemu. Kdyby chtěl jít dál, jeho nadpřirozená síla by mě bez sebemenšího zaváhání vlekla po podlaze za ním. Jenže on se zastavil. Stál naprosto nehybně uprostřed kuchyně, zády ke mně.

„Zlobíš se na mě, viď? Kvůli tomu, co jsem řekla? Nemyslela jsem to tak. Nevím, co to do mě vjelo. Byla jsem moc rozrušená a—„ Chrlila jsem ze sebe ta slova v horečném, zoufalém spěchu v naději, že omluva zacelí tu obrovskou propast mezi námi.

„Poznám lež, Brynn. Nejsem idiot.“ Vytrhl ruku z mého sevření a prudce se ke mně otočil.

Vzduch v místnosti jako by ochladl o deset stupňů. Vypískla jsem a ucouvla o další krok. Jeho oči už nebyly hnědé. Zorničky mu ozařoval nebezpečný, predátorský, hladový rudý žár. Tenhle děsivý odstín jsem viděla jen jednou v životě – v den, kdy byl příliš dlouho bez krmení. Byla to zamlžená vzpomínka pohřbená pod vrstvami urputného popírání, ale živočišná panika, kterou vyvolala, byla čerstvá a okamžitá. Vypadal jako hladovějící šelma připravená skočit.

Udělal ke mně pomalý, rozvážný krok. Z hloubi hrdla se mu vydralo nízké, vibrující zavrčení.

„Jak dlouho už spolu žijeme? Naši rodiče jsou svoji, Brynn. Ty si vážně myslíš, že bych ti dokázal ublížit?“ Postupoval kupředu a nutil mě ustupovat, dokud má páteř nenarazila do tvrdé plochy chladničky.

„Ne, ne, to samozřejmě ne...“ vykoktala jsem a srdce mi bušilo do žeber jako uvězněný pták.

„To je další lež. Proč nedokážeš být aspoň jednou v životě upřímná? Bojíš se, že tě zabiju?“ Zarazil ruce do plechu spotřebiče po obou stranách mé hlavy a uvěznil mě na místě.

„Kaelene...“ zalkla jsem se jeho jménem, příliš ochromená ryzí hrůzou, která z něj sálala, než abych dokázala zformulovat souvislou myšlenku.

„Odpověz mi, sakra!“ Jeho vzteklý výkřik se odrazil od kuchyňských kachliček a ostře mi zazvonil v uších.

„Tak jo, ano!“ zaječela jsem a ta ohavná pravda mi vytryskla z hrdla dřív, než jsem ji stihla zarazit. „Bojím se nejen tebe – bojím se všech nadpřirozených bytostí! Ale nemůžeš mi to dávat za vinu, nebo snad jo? Před pěti lety jsem ani nevěděla, že vůbec existujete, a máma se zničehonic rozhodne vzít si posraného upíra!“

Na kuchyň padlo hrobové ticho. Hruď se mi dmula v trhavých, mělkých nádeších. Křečovitě jsem zavřela oči a připravila se na nejhorší. Čekala jsem, že začne křičet. Čekala jsem, že vycení tesáky. Čekala jsem, že to děsivé monstrum, ze kterého jsem ho zrovna obvinila, konečně ukáže svou pravou tvář a roztrhne mi hrdlo.

Nestalo se nic.

Pootevřela jsem jedno oko. Kaelenův zuřivý výraz s rudýma očima byl pryč; vystřídala ho znepokojivá, strašidelná prázdnota. Agresivní, dravé napětí z jeho širokých ramen vyprchalo. Pomalu spustil ruce z chladničky a odstoupil, aby mi nechal prostor. Přitiskla jsem se zády k plechu a zírala na své bosé nohy, příliš vyděšená na to, abych se mu podívala do tváře.

Mé kůže se dotkly chladné, jemné prsty. Natáhl se a nadzvedl mi bradu, čímž mě donutil zvednout hlavu.

Pohled neupíral do mých očí. Hleděl do prázdného bodu ve vzduchu těsně nad mým levým ramenem. Děsivý rudý žár byl pryč. Oči mu pomalu vybledly zpátky do jejich známé, teplé medově hnědé barvy. Ten propastný kontrast mezi jeho dřívějším vztekem a touto náhlou, tichou melancholií mi způsobil závrať.

„Víš, Brynn, já tě znal ještě předtím, než se naši vzali. Než byli upíři nebo jakékoli jiné nadpřirozené bytosti něčím víc než jen smyšlenou pohádkou.“ Jeho hlas byl tichý, dutý šepot.

„Znal?“ Počáteční hrůzu spláchla čirá nevíra.

Můj mozek horečně pracoval, listoval každou dětskou vzpomínkou, každou tváří, kterou jsem kdy viděla ve škole nebo v naší čtvrti. Měla jsem skvělou paměť. Na někoho, jako byl Kaelen, bych nezapomněla. Jeho výrazné rysy a intenzivní, magnetickou přítomnost nebylo možné z lidské mysli jen tak vymazat.

„Ta malá holčička, co se bála příšer pod postelí, co měla hrůzu ze stínů a duchů z matčiných historek, i když je ve skutečnosti dokázala vidět. Ty jsi věci nikdy nepřijímala snadno, viď, Brynn?“ Usmál se na mě, ale ten úsměv k jeho očím nedoputoval.

Po zádech mi přeběhl mrazivý chlad. Dech se mi zadrhl v hrdle. Stála jsem jako opařená a hlavou mi probíhaly zkraty, jak ty důvěrné detaily jeden po druhém vyjmenovával.

„Neměl jsem si dělat takové naděje.“ Zašeptal ta slova do tiché místnosti a otočil se ke mně zády.

Vykročil z kuchyně. Lítačky za ním zaklaply a ten tichý úder mě uvěznil v mých vlastních chaotických myšlenkách. Chytila jsem se hrany žulové desky, aby se mi pod nohama nepodlomila kolena.

Jak to proboha mohl vědět? Můj strach z příšer pod postelí, má hrůza z temných stínů tančících po stěnách dětského pokoje – to byla hluboko střežená tajemství. O těch dlouhých, strašidelných nocích věděla jen máma. Jen ona věděla o těch pokroucených historkách, které mi vyprávěla, a o skutečných přízracích, o nichž jsem tvrdila, že je vidím ve tmě.

Řekla mu to máma? Ne. Nikdy by nesdílela něco tak intimního, a už vůbec ne se svým novým nadpřirozeným nevlastním synem. Strávila dospělý život tím, že před těmito podivnými vzpomínkami utíkala. Nevytáhla by je jen tak u večeře.

Byli snad upíři telepaté? Dokázali číst lidské myšlenky nebo vytahovat hluboko pohřbené vzpomínky pouhým dotykem kůže?

Zoufale jsem na tohle odhalení potřebovala odpovědi. Nemohla jsem tu stát v temné kuchyni a nechat se tou děsivou záhadou pohltit zaživa.

Rozrazila jsem dveře chladničky, popadla studenou plastovou lahev vody a vyrazila z kuchyně. Brala jsem schody po dvou a bosé nohy mi těžce dopadaly na dřevo. Pospíchala jsem dlouhou chodbou a palčivě si uvědomovala zavřené dveře do Kaelenova pokoje. Modlila jsem se, aby ty tlusté zdi byly zvukotěsné. Nechtěla jsem odtamtud zaslechnout jediný zvuk. Nechtěla jsem myslet na to, co tam dělá s Tessou, zatímco se můj svět rozpadá na kusy.

Vklouzla jsem do své ložnice a otočila těžkou závoru. Ostré cvaknutí zámku mi poskytlo aspoň drobnou záruku bezpečí před neznámem.

Přešla jsem k posteli a klesla na kolena na koberec. Otevřela jsem spodní zásuvku nočního stolku a odsunula hromadu starých sešitů. Prsty mi zavadily o tlustý, těžký hřbet. Popadla jsem tu masivní knihu a vytáhla si ji do klína.

Hnědá kožená vazba byla ošoupaná a zaprášená. Byla to vyčerpávající encyklopedie upírského původu a nadpřirozených tradic. Vic tenhle těžký svazek původně věnoval mámě jako dárek k nastěhování. Myslel si, že to bude vtipný a užitečný průvodce pro lidskou ženu, která se chystá žít pod jednou střechou se dvěma upíry. Myslel si, že si ji přečte a naučí se pravidla jeho skrytého světa.

Vic mou matku vůbec nechápal. Máma měla panickou hrůzu z paranormálních jevů a čehokoli byť jen vzdáleně náboženského. Odmítla knihu otevřít. Odmítala uznat ty temnější, magické stránky světa. V den stěhování mi ji vrazila do rukou a řekla mi, ať ji schovám někam, kde ji už v životě neuvidí.

Byla to ironie vzhledem k tomu, jak mě bavila, když jsem byla malá. Nikdy mi nečetla normální pohádky na dobrou noc z obyčejných, barevných leporel. Vymýšlela si děsivé příběhy z hlavy. Připadalo jí zábavné k smrti mě vyděsit, než zhasla světlo a nechala mě samotnou ve tmě.

Tahle krutá dynamika se trvale změnila v den, kdy jsem se rozhodla jí to vrátit. Mezi řečí jsem jí pověděla o Tobym. Toby byl duch malého chlapce, který zemřel při tragické autonehodě na ulici přímo naproti našemu starému domu. Popsala jsem jí, jak bezcílně bloumá sousedovým obývacím pokojem a stále hledá rodinu, která tam dříve bydlela. Popsala jsem zablácené oblečení, které měl na sobě, i ten smutný, nepřítomný výraz v jeho průsvitné tváři.

Máma po tomhle odhalení nespala celé týdny sama. Už mi nikdy žádnou hororovou historku nevyprávěla. Sdílely jsme stejný hluboko zakořeněný děs z neznáma. Přesně proto mě její náhlé zasnoubení s mocným upírem jménem Vic šokovalo až do morku kostí. Našla způsob, jak svůj celoživotní strach překonat kvůli lásce. Dokonce i máma našla odvahu. Proč já ne?

Vytáhla jsem těžkou knihu na matraci, vylezla nahoru a posadila se s nohama do tureckého sedu opřená o polštáře. Otevřela jsem lahev s vodou a pořádně se napila, abych spláchla tu přetrvávající kovovou pachuť strachu z úst.

Zhluboka a roztřeseně jsem si povzdychla a otočila hlavu k oknu ložnice.

Ponuré panské sídlo přes ulici se rýsovalo v dálce. Architektura byla podobná té naší – samé ostré úhly a impozantní kámen. Byla to dálka, ale zrak jsem měla odjakživa výjimečně ostrý.

Za průsvitnou záclonou v okně v prvním patře tiše stála temná postava.

Postava zvedla bledou ruku a věnovala mi drobné, povědomé zamávání.

Přetrvávající napětí v hrudi o kousek polevilo. Zvedla jsem ruku a zamávala nazpátek a na rtech mi pohasle zaškobrtl vřelý úsměv. Toby byl hodný. Byl tichý, tragický a neškodný. Když jsem se na něj dívala, necítila jsem ani špetku strachu.

Svěsila jsem ruku a zahleděla se do prázdného prostoru vlastního pokoje. Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jestli je Kaelen taky neškodný. Může být jako Toby? Nebo to byl ten děsivý predátor, ze kterého jsem ho dole obvinila?

Vtom mě zasáhla náhlá myšlenka a puls mi splašeně poskočil v hrdle. Vidí upíři duchy taky? Věděl Kaelen právě proto, že je dokážu vidět? Pokud Tobyho viděl, možná mě léta sledoval, jak mávám do prázdných oken. Třeba to byl logický zdroj jeho tajemných vědomostí, a ne nějaká invazivní telepatická moc.

Prudce jsem zavrtěla hlavou a snažila se zahnat ty chaotické, vířící myšlenky z unaveného mozku. Dohady mě nikam nedostanou. Potřebovala jsem hmatatelná fakta.

Upřela jsem soustředěný pohled zpátky na těžkou koženou knihu v dlaních. Přejela jsem prsty po vyraženém názvu a vnímala hrubou texturu staré vazby. Přelistovala jsem prázdné úvodní stránky, otevřela knihu na samém začátku a začala číst.