Posunula jsem papírový kelímek po pultu z imitace dřeva a zkroutila koutky úst do křečovitého, nepřirozeného úsměvu. „Tady je vaše káva. Přijďte zas.“

Žena ve středních letech popadla pití bez jediného slova díků a spěšně vyrazila ze skleněných dveří.

Bože, jak já to tu nenáviděla. Obsluhovat přehnaně bodré zákazníky šest hodin v kuse s pouhou patnáctiminutovou pauzou bylo samo o sobě mučení. A snášet slizkého šéfa Brada dělalo ze směn naprosté peklo. Ty peníze jsem přitom vůbec nepotřebovala. Vic měl peněz víc než dost. Oba rodiče štvalo, že tu dělám. Jenže já prahla po nezávislosti. Potřebovala jsem aspoň střípek normality v životě, který se převrátil vzhůru nohama.

Dnes mi ta nucená veselost kavárny lezla na nervy víc než kdy jindy. Ten včerejší obrovský výstup se mi v hlavě přehrával ve smyčce. Stála jsem v jídelně a řvala na svou novou nevlastní rodinu. Vmetla jsem jim do tváře jejich pití krve. Vykřičela jsem, jak se bojím, že ztratí kontrolu a zabijí nás. Vina mi hlodala v hrudi, těžká a dusivá.

Ráno jsem se pokusila omluvit, ale Vic mě předběhl. Proč se omlouval on? Byla jsem to já, kdo ztropil hysterickou scénu. Máma na mě jen soucitně koukala a jednala se mnou jako s křehkou porcelánovou panenkou, která se každou chvíli roztříští.

A Kaelen. Když jsem se probudila, nebyl doma. Vic tvrdil, že šel brzy ráno ke kamarádovi. Já ale věděla své. Kaelen se mi vyhýbal. Zuřil a měl na to plné právo. Podívala jsem se mu do očí a nazvala ho monstrem. Byla jsem taková kráva. Musela jsem to napravit. Omluvím se mu ve vteřině, kdy ho uvidím. Co záleží na tom, že pijí zvířecí krev? Vic se snažil ze všech sil své krmení přede mnou tajit. Kaelen mě vozil do školy, dobíral si mě, aby mě v těžkých dnech rozesmál, a dělal mi společnost. A já mu to všechno omlátila o hlavu. Při té vzpomínce se mi žaludek stáhl do uzlu.

Z divokého toku myšlenek mě vytrhlo tiché cinknutí zvonku nad dveřmi. Zvedla jsem oči, abych pozdravila dalšího zákazníka.

V krku se mi zasekl dech.

Do podniku vstoupil kluk v mém věku. Měl medově blonďaté vlasy spadající do neposedné ofiny. Kůži měl bledou a dokonalou a jeho tmavě modré oči přelétly místnost, než se vpily do mě. Už pouhý pohled na něj mi vyslal elektrický šok přímo do páteře. Bezděčně jsem stiskla stehna k sobě.

Jeho vůně mě zasáhla o vteřinu později. Sbíhaly se po ní sliny – byla to sytá směs pižma a čehosi sladkého, co obešlo můj mozek a udeřilo přímo do krve.

Zavrtěla jsem hlavou a prudce zamrkala, abych se z toho náhlého omámení probrala. Protočila jsem panenky nad vlastní biologickou reakcí. Ten kluk měl nápis „inkubus“ vytetovaný prakticky na čele. Jeho nepřirozená přitažlivost z něj sálala v neviditelných vlnách. Inkubové se živili lidskou touhou. Byli pověstní svou neodbytností, setřást je bylo mnohem těžší než upíry.

Kavárna byla naštěstí poloprázdná, až na pár starších štamgastů čtoucích ranní noviny. Neměla jsem náladu řešit podnik plný ječících náctiletých holek, které by se na něj vrhaly.

Přistoupil k pultu. Zblízka vypadal rozrušeně. Na čele se mu perlil pot a hruď se mu dmula, jako by zrovna uběhl kilometr.

„Dobrý den, co si dáte?“ Položila jsem dlaně naplocho na pult. Věděla jsem, že pro latté si nepřišel, ale pravidla obsluhy platila dál.

„Ahoj, ehm... poskytuješ svoje služby?“

Jeho hlas byl sametový, vléval se mi pod kůži jako horký med. Napadlo mě, jestli je ten svůdný hlas biologickým rysem, stejně jako ta omamná vůně.

„Samozřejmě. Dělám kávu.“

Zavrtěl hlavou a přejel si jazykem po suchém spodním rtu. „Ne... to ne. Myslím... no, víš, jak to myslím.“

„Chcete kávu?“ Stáhla jsem obočí.

Frustrovaně si povzdechl a naklonil se blíž k pokladně. „Ne. Myslím tím, jestli poskytuješ své služby... sexuálně?“

Nejprve mě ochromil šok, po kterém okamžitě následovala bublající zlost. Zírala jsem na něj, uražená do morku kostí.

„Tohle je kavárna, pane! Tohle tady neděláme.“ Držela jsem hlas tiše, ačkoli mě stálo veškeré sebeovládání ta slova nevykřičet. Jak se opovažuje nakráčet do podniku a žádat po mně, abych dělala šlapku?

Prohrábl si blonďaté vlasy a zatvářil se rozpačitě. „Jasně že ne. Sakra, to muselo vyznít strašně úchylně. Hele, nekončí ti brzo směna? Možná bychom mohli...“

„Mohl bys prostě kurva vypadnout? Snažím se tu pracovat.“ Zpražila jsem ho pohledem a založila si ruce na prsou. Chápala jsem, že inkubové potřebují sexuální energii k přežití, ale nakráčet k náhodným holkám a loudit sex bylo obtěžování.

Ucouvl a tváře mu lehce zrůžověly. „Jasně.“

Otočil se na patě a vyběhl ze skleněných dveří, přičemž zvonek za ním vesele zacinkal na rozloučenou.

Prudce jsem vydechla a snažila se uklidnit splašený tep.

Dveře do zadní kanceláře zaskřípaly. Vynořil se z nich můj šéf Brad a utíral si mastné ruce do špinavé zástěry. Jeho prasečí očka sklouzla k přední výloze.

„O co tam šlo, Brynlee?“

„Jsem Brynn. A dobře vím, žes slyšel každé slovo.“

Brad po mně střelil letmým pohledem a ve tváři se mu usadil slizký, zádumčivý výraz. Promnul si bradu. „Myslíš, že by vyneslo víc peněz, kdybychom na menu přidali sexuální služby?“

V krku se mi zvedla žluč. Zírala jsem na něj s čirým odporem.

„Tohle je posraná kavárna, Brade! Takže ne, nemyslím si, že by bylo moudré přidávat to na menu.“

Zatvářil se temně. „Víš, za to tvoje chování mám plné právo tě vyrazit.“

„Hodně štěstí při hledání někoho jiného, kdo pro tebe bude dělat za takovou almužnu.“ Přetáhla jsem si zástěru přes hlavu a mrštila s ní o kávovar. Vpochodovala jsem do zázemí, popadla ze skříňky kabelku a zamířila rovnou ke dveřím.

„Kam jdeš?! Ještě ti neskončila směna!“ řval Brad zpoza pultu.

„Je mi to fuk. Pro dnešek končím.“ Rozrazila jsem skleněné dveře, ignorovala jeho proud nadávek a vyšla do skomírajícího odpoledního světla.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a nechala chladný vánek vyhnat z plic zatuchlý pach pražených zrn a zkyslého mléka. Ani jsem se neobtěžovala převléknout z uniformy. Prostě jsem musela z té dusivé budovy vypadnout.

Slunce klesalo k obzoru a barvilo mraky do odstínů temně fialové a ohnivě oranžové. Přikrádal se večer. Zkontrolovala jsem hodinky. Domů se mi nechtělo. Děsila jsem se setkání s nevlastní rodinou. Při vzpomínce na Kaelenovu strnulou, chladnou tvář z minulé noci se mi znovu sevřel žaludek.

Přes ulici byl tichý sousedský park. Přeběhla jsem asfalt a našla dřevěnou lavičku schovanou pod košatými větvemi mohutného dubu. Posadila jsem se a odložila kabelku vedle sebe na dřevěné laťky.

Otupěle jsem zírala na sytě zelené trávníky a úhledné řady keřů. Z tohohle pohledu by byl pěkný obraz. Zaplavila mě hořká vlna nostalgie. Kdysi, když ještě táta žil, jsme o víkendech chodívali přesně do tohoto parku. Máma rozprostřela kostkovanou deku a předčítala nahlas z brožovaných románů. Táta si postavil stojan a snažil se zachytit krajinu vodovkami. Ty obrazy byly většinou mazanice a stály za starou bačkoru, ale smáli jsme se, až nás bolela žebra. To byly klidné časy. Prosté časy.

Nepřála jsem si nic víc než vrátit čas a žít v těch chvílích navždy.

Jenže táta byl pryč. Máma šla dál. Vzala si Vica, upíra. Měla jsem novou, nadpřirozenou nevlastní rodinu. Byly to dva roky a mně se pořád zoufale nedařilo si zvyknout.

„Ahoj.“

Leknutím jsem vyjekla a škubla rameny. Skouzla jsem z hrany lavičky a připravovala se na tvrdý dopad do hlíny.

Silná ruka bleskově vystřelila, pevně mě chytila za zápěstí a vytáhla zpátky nahoru.

„Promiň.“

Vytrhla jsem se mu a zlostně pohlédla na vetřelce. „Zase ty! To nechápeš nápovědu? Řekla jsem ti, abys šel pryč.“

Inkubus tam stál a tvářil se provinile. Zapadající slunce mu zachycovalo zlaté prameny vlasů. „Technicky vzato jsi mi řekla, ať vypadnu z kavárny. Navíc jsem se chtěl omluvit za ten dřívějšek. Nechtěl jsem tě uvést do rozpaků.“

„Do rozpaků? Nakráčel jsi do mé práce a v podstatě ses zeptal, jestli jsem děvka. To bylo sexuální obtěžování.“ Odfrkla jsem si, jak ve mně zlost znovu vzplála.

„Já vím.“ Vzdychl a svěsil ramena. „Byl jsem tam úplně zoufalý. Omlouvám se. Co takhle začít znovu, co říkáš?“

Vyloudil okouzlující, křivý úsměv. I přes přetrvávající hněv se mi znovu zatajil dech. Jeho nadpřirozený vzhled byl zbraň a mé tělo na něj reagovalo na základě čistého instinktu. Ovládej se, Brynn.

„Nemám zájem.“ Popadla jsem kabelku a chtěla vstát.

Zastoupil mi cestu. Zpražila jsem ho divokým pohledem. „Nesahej na mě.“

„Dobře, dobře, promiň. Ale mohla bys mě prosím vyslechnout?“ Zvedl ruce v gestu kapitulace a udělal velký krok vzad.

„Co bys mi tak mohl říct?“ Sevřela jsem popruh kabelky a postoj držela napjatý.

„Jen nechci, abys o mně měla špatné mínění. Vždyť se ještě ani neznáme.“ Strčil ruce do kapes džínů. „Spletl jsem si váš podnik s jedním místem, co mi doporučil kamarád. Věř nebo ne, ale normálně nechodím a neptám se hezkých holek, jestli si nechtějí vrznout.“

„Tomu se těžko věří.“ Povytáhla jsem obočí.

„Já vím. Nestihl jsem se před odchodem z domova nakrmit. Trochu mi z toho hrabalo. Přísahám, bylo to jen obrovské nedorozumění.“ Krátce se zasmál a ten zvuk byl hluboký a hřejivý.

Zkoumala jsem jeho tvář. Vypadal upřímně. Ten zoufalý, zpocený výraz z kavárny byl pryč, nahradilo ho uvolněné, bezstarostné vystupování.

„Fajn.“

„Nevěříš mi, co?“

„Neznám tě.“

Otočil hlavu a zahleděl se k linii stromů. Sledovala jsem jeho pohled k malému zlatému retrívrovi, který zvedal nohu u nedalekého keře.

„No, jmenuju se Lex. Můžu se aspoň dozvědět tvoje jméno?“ Otočil se zpátky ke mně a modré oči mu jasně zářily.

„Nadine.“ Založila jsem si ruce na prsou.

„Poznám, že lžeš.“ Ušklíbl se a lehce se opřel o kmen dubu.

„Jak to můžeš vědět?“ Moje obranná ulita praskla.

„Když lžeš, tvoje emoce se změní. Cítím tu změnu. Zaváhání v tepu, náhlé vyletění úzkosti. Chutná to ve vzduchu trpce.“

„Tohle dokážou všichni inkubové?“ Spustila jsem ruce, skutečně zaujatá. Podráždění začalo tát, vystřídala ho rostoucí zvědavost.

Lex pomalu přikývl a pak pokrčil rameny. „Nemyslím si, že se na to všichni dokážou dostatečně soustředit. Chce to úsilí.“

„Jasně. Protože pořád myslíte jenom tím dole.“ Suše jsem se uchechtla.

„Tenhle předsudek platí jen pro mě, nebo se takhle chováš ke všem inkubům, které potkáš?“ Lex po mně střelil pohledem koutkem oka a ve tváři se mu rozhořela pobavená jiskra.

„Nemám předsudky. Možná trošku. Ale to jen proto, že každý inkubus, kterého potkám, se mnou chce buď spát, nebo... se mnou chce spát.“ Věnoval mi všeříkající pohled. Z tohoto úhlu způsobovaly stíny z listoví, že jeho modré oči vypadaly o odstín tmavší. Byl nádherný. Říkala jsem si, jestli si vůbec uvědomuje, jak smrtící jeho tvář je.

„Nechci tě nutit k sexu. Tedy, neznamená to, že bych tě odmítl, kdybys chtěla ty. Chceš se vyspat?“ Lex propukl v hromový smích.

„Lexi!“ Moji špatnou náladu konečně prolomil upřímný úsměv. Vedle něj se prostě nedala udržet vážná tvář.

Usmál se na mě a ukázal řadu dokonalých, zářivě bílých zubů. Inkubové neměli jehlicovité tesáky upírů ani ostré špičáky vlkodlaků, ale byli nebezpeční jinak. Vábili vás.

Jeho vůně mě znovu zaplavila, silná a mámivá. Voněl jako teplý jantar a déšť. Sbíhaly se mi sliny. Bojovala jsem s náhlým, pudovým nutkáním udělat krok vpřed, zabořit obličej do prohlubně jeho krku a jenom se nadechnout.

Odkašlala jsem si a pod sukní pevně stiskla stehna k sobě. Lexův pohled na zlomek vteřiny sklouzl dolů a zachytil ten nepatrný pohyb. V koutku úst mu zacukal vědoucí úšklebek, ale byl natolik taktní, že mě na to neupozornil.

Seděli jsme spolu na lavičce v příjemném, uvolněném tichu. Zběsilá energie dne vyprchala. Povídat si s nadpřirozenou bytostí, která nebyla upírem, bylo překvapivě uklidňující. Nevytahoval mou nevlastní rodinu. Nabídl jen lehké škádlení a vítané rozptýlení.

Vzhlédla jsem k obloze. Slunce definitivně zapadlo za obzor a zanechalo za sebou temně modrou klenbu posetou hvězdami. Pouliční lampy zablikaly a rozsvítily se, vrhajíce dlouhé stíny přes trávník. Vážně jsem musela vyrazit domů.

„Měla bych jít. Tady je moje číslo.“ Sáhla jsem do kabelky, vytáhla telefon a podala mu ho.

„Chceš, abych ti zavolal?“ Lex zamrkal a vypadal tím gestem upřímně překvapený. Vzal telefon z mé ruky a jeho prsty se letmo otřely o mé. Paží mi projel záblesk elektřiny.

„Nedávala bych ti číslo, kdybych nechtěla, abys mi zavolal, Lexi.“

„Jasně. Tak já ti zavolám...“ Naťukal své číslo, poslal si rychlou zprávu a podal mi telefon zpátky. Zarazil se a čekal.

„Brynn.“

„Brynn. To je hezké jméno.“ Úsměv mu zjemněl.

„Díky. Tak se někdy uvidíme, hádám.“

„Určitě.“

Otočila jsem se a odcházela, potlačujíc široký úsměv. Těžký děs, který mi celý den ležel na hrudi, byl pryč. Špatná nálada se výrazně zlepšila, a to všechno díky Lexovi.

Dům byl temný a tichý, když jsem odemkla vchodové dveře. Máma s Vicem bývali v tuhle hodinu obvykle pryč, řešili obchody nebo se účastnili nějaké sešlosti pro smetánku. Elegantní černý sedan zaparkovaný na příjezdové cestě však patřil Kaelenovi.

Zalila mě vlna čiré úlevy.

Byl doma. Nevyhýbal se mi. Můj mozek celý den pracoval na plné obrátky a přesvědčoval mě, že mě z duše nenávidí a utekl z domu, aby se mi vyhnul. Teď jsem konečně měla šanci si sednout a omluvit se za ta strašná slova, co jsem včera řekla.

Zula jsem boty, nechala je úhledně u vchodových dveří a chystala se zamířit po schodech nahoru do našich pokojů.

Vtom ze zadní části domu zazněla hlasitá rána.

Zarazila jsem se s nohou visící nad prvním schodem. Ten zvuk přišel z kuchyně. Na tváři se mi usadil lehký úsměv. Kaelen tam pravděpodobně byl a neobratně se snažil ukuchtit pozdní oběd nebo sehnat nějaké lidské jídlo pro zachování zdání normálnosti. Ve vaření byl naprosto nemožný, obvykle při tom převrhnul půlku hrnců a pánví.

V hrudi mi zapulzovalo nadšení. Byla to dokonalá záminka k prolomení ledů. Mohla jsem vejít, rýpnout si do jeho kuchařského neumětelství a pak plynule přejít k omluvě.

Otočila jsem se od schodů a vydala se tiše chodbou dozadu.

„Kaelene?“ zavolala jsem tiše, když jsem rozrazila lítačky do kuchyně.

Ztuhla jsem ve dveřích a slova mi odumřela v hrdle.

Nějaká cizí holka s dlouhými tmavými vlasy seděla přímo na kraji naší kuchyňské linky. Nohy měla doširoka roztažené, obemknuté kolem povědomého pasu. Sukni měla vyhrnutou až k bokům. Kaelen stál důvěrně mezi jejíma roztaženýma nohama a velké dlaně jí tiskl do boků drtivou silou. Měl nakloněnou hlavu a vášnivě ji líbal, ústy se dravě pohyboval po jejích rtech.

Dívčiny ruce byly vpletené do jeho tmavých vlasů, přitahovaly si ho blíž a z hrdla jí unikl tichý sten.

Z plic se mi vytratil veškerý vzduch. Celá kuchyně se se mnou zatočila.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ve mně pohled na tento intimní, žhavý výjev nevyvolal potřebu ze slušnosti odvrátit zrak. Místo toho do mě narazila nečekaná, drtivá vlna emocí.

Srdce se mi v hrudi bolestivě sevřelo. Do těla mi vystřelila ostrá, pálivá bolest a vysála z mé krve veškeré teplo. Prsty se mi po stranách těla sevřely v pevné pěsti. V žilách mi horkým plamenem vzplála hluboká, matoucí žárlivost, která se mísila s odporným pocitem, jako by se pode mnou propadla zem.