Prudký nádech jí roztrhl plíce.

V temnotě prudce otevřela oči dokořán. Aniž by promarnila jediný dech, vyskočila na nohy a vběhla do hustého lesa; pěsti křečovitě svíraly těžkou látku šatů, aby nezakopla. Oslnivý stříbrný svit měsíce pronikal korunami stromů a ozařoval jí cestu, jak běžela jako princezna na útěku.

Její smysly zaplavila omamná vůně. Byla to podmanivá směs drceného jehličí, zimního mrazu a temného pižma. Ta vůně obešla veškeré racionální uvažování a zcela ovládla její mysl i tělo. Nečekala, že svého osudového druha najde tak brzy, ale onomu prvotnímu vábení nešlo odolat.

Zaslechla, jak Enzo odněkud z dálky volá její jméno. Ignorovala ho. Musela se dostat ke zdroji té vůně. Lákala ji hlouběji do stínů a táhla její duši jako neviditelný řetěz. Nohy se jí pohybovaly samy od sebe. I kdyby v sobě našla dost vůle se zastavit, její vlčice odmítala poslechnout. Prostě tam musela dorazit.

Vysoké stromy ustoupily malé, měsícem zalité mýtině. Celeste se prudce zastavila, hruď se jí divoce zvedala, jak lapala po dechu. Vytřeštěnýma očima utkvěla na mohutných zádech muže stojícího uprostřed mýtiny. Měl široká, svalnatá ramena zahalená v těžkém kožešinovém plášti. Žilami jí proudil adrenalin a v uších jí hučelo jako v dravé řece.

Nejistě udělala krok vpřed; suché listí pod jejími střevíčky zapraštělo.

Ten obrovitý muž se pomalu otočil.

V hrdle se jí zadrhl dech. Její pohled narazil do nejtemnějšího odstínu onyxu, jaký kdy spatřila. Tyčil se nad ní, měřil hodně přes metr osmdesát a sálala z něj aura smrtící síly. Když na něj dopadl měsíční svit, všimla si propracované, děsivé dračí hlavy vytetované přes jeho silný krk. Žaludek se jí sevřel a propadl až k lesní zemi. V mysli se jí rozblikalo nebezpečné varování, přesto nedokázala zastavit záplavu elektrického mravenčení, jež jí propuklo po kůži.

„Druh,“ uniklo to křehké slovo z jejích chvějících se rtů v tichém zašeptání.

Muž to slyšel. Sotva znatelná změna v jeho impozantním postoji dokazovala, že pouto cítí také. Pomalým, zastrašujícím pohybem naklonil hlavu, sotva o ni zavadil pohledem a jeho temné oči se stočily k linii stromů za ní.

O zem zaduněly těžké kroky. Z houští vyrazili Jaxon, Soren a Enzo a smykem zabrzdili přímo za ní.

„Alfa Vander!“ procedil Jaxon s jedovatou záští.

Celeste zkameněla. Z tváře jí vyprchala všechna krev a srdce se jí na trýznivou vteřinu zastavilo. To nemohla být skutečnost. Musela uvíznout v noční můře.

Soren vykročil vpřed, popadl ji za paži a stáhl ji za sebe. Jaxon se pohnul stejně rychle. Oba bratři se postavili před ni, rameno na rameni jako nezdolné železné štíty.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Soren přes rameno a v hlase se mu zračily hluboké obavy.

Byla příliš ochromená, než aby ze sebe vypravila odpověď. Vyděšenýma očima vyhlédla zpoza Sorenových širokých zad a znovu spočinula na tom mohutném muži. Jeho smrtící onyxový pohled minul její bratry a zabodl se přímo do ní. Ta čirá, děsivá intenzita v jeho očích způsobila, že se celé její tělo roztřáslo. Udělala nejistý krok vzad, toužící se ukrýt před drtivou tíhou jeho zraku.

„Co děláš na našem území?“ vyštěkl Jaxon, horkokrevný a smrtící alfa Měsíční smečky, ze kterého vyzařovala čistá agrese.

Vander stočil pozornost k rozzuřenému bratrovi.

„Zabíjet,“ zasyčel Vander výhrůžným, chraplavým hlasem, až sebou Celeste trhla.

Soren, Jaxon i Enzo v mžiku ztuhli. Probodávali pohledem nechvalně proslulého alfu Vandera z Mrazivé smečky, svaly napjaté a připravené k brutálnímu boji. Byl to zapřisáhlý, krvežíznivý nepřítel jejich rodu. Stát na jejich území úplně sám bylo čiré šílenství.

„Odejdi, nebo tě zabijeme,“ pronesl Enzo chmurnou hrozbu a postavil se vedle Jaxona.

„Zkuste to,“ opáčil Vander s chladnou výzvou, v postoji uvolněný, přestože tři válečníci byli připraveni vyrvat mu hrdlo.

V očích se Celeste začaly lesknout slzy. Tohle byl muž, kterého pro ni Měsíční bohyně vybrala. Bezohledný nepřítel její rodiny. Netvor, který bez váhání vraždil nevinné lidi. Proč by ji Bohyně proklela tak příšerným osudem?

„Proč jsi tady, alfo Vandere?“ zeptal se Soren uvážlivým, klidným tónem.

Soren dával přednost řešení beze zbytečného prolévání krve; nechtěl kvůli hraničnímu sporu vystavovat nebezpečí životy členů své smečky. On i Jaxon stáli strnulí jako dřevěná prkna. Slyšeli Celeste vyslovit slovo ‚druh‘, mrazivý alfa však nedal najevo, že by pouto jakkoli uznával. Měl v plánu ji odmítnout jen proto, že měla v žilách krev jeho nepřátel?

Enzovi se pevně zaťala čelist. Toužil toho arogantního vetřelce roztrhat na kusy. Věděl, že Celeste by před úhlavním nepřítelem vždy dala přednost rodině.

„Dokud budu na tomto území, nezkřivím nikomu ani vlásek,“ promluvil Vander se znepokojivým klidem a temnýma očima přelétl stromy.

Soren se zhluboka nadechl a vysunuté drápy se mu zatáhly zpět do konečků prstů. Narovnal se, ačkoli Jaxon s Enzem dál zůstávali ve střehu.

„Proč jsi tu tedy?“ zeptal se Soren.

„Promluvit si,“ odpověděl Vander věcně.

Jaxon otevřel ústa, aby vychrlil příval nadávek, ale Soren byl rychlejší. Navázal telepatické spojení a přikázal Jaxonovi i Enzovi, aby udrželi hněv na uzdě.

„Vrať se do sídla,“ nařídil Soren Celeste, aniž by se ohlédl.

Z oka jí unikla jediná slza a vykreslila na tváři horkou pěšinku. Naposledy vrhla zničující pohled na svého osudového druha, přesvědčená, že ho vidí naposledy. V hrudi se jí rozlila ostrá, dutá bolest. Odmítne ji. A pokud to neudělá on, bude muset najít sílu odmítnout ho první. Byl strůjcem utrpení jejich smečky. Společná budoucnost byla nemyslitelnou iluzí. Byla to stvůra, která plánovala války a prolévala krev bez zaváhání.

Otočila se na patě a rozběhla se zpět do bezpečí sídla smečky.

Než dorazila k mohutným dvoukřídlým dveřím rezidence, její matka Diana spolu s Val, Gemmou, Sybil a otcem Gideonem už byli shromážděni u vchodu. Panika v jejich tvářích se slévala v jedno. Celeste ignorovala jejich otázky, protáhla se kolem nich a vyběhla přímo po velkém schodišti.

Vtrhla do své ložnice, zabouchla těžké dubové dveře a otočila klíčem v zámku. Chvějící se nohy pod ní povolily. Sklouzla po masivním dřevě k zemi a přitiskla si kolena pevně k hrudi. Hráz povolila. Z hrdla se jí draly vzlyky a slzy stékaly v hustých, neúprosných proudech.

Bylo snad příliš žádat laskavého a milujícího druha?

Na dřevo se ozvalo tiché zaklepání.

„Celeste, broučku. Otevři prosím dveře,“ promluvila Diana tiše z chodby.

Soren se už mezitím telepaticky spojil s otcem a předal mu zprávu o katastrofálním setkání v lese. Celá rodina věděla pravdu.

Celeste dál mlčky seděla na zemi. Chtěla se utopit ve své samotě, ale věděla, že nesnesitelná tíha na hrudi v matčině objetí poleví. Ztěžka se zvedla a odemkla dveře. Diana tam stála s doširoka otevřenou náručí. Celeste se vrhla kupředu, přitiskla se k matce a usedavě plakala na jejím rameni.

Diana ji konejšivými, rytmickými pohyby hladila po zádech. Pohled na její drahocennou dceru, takto zlomenou, jí rval mateřské srdce. To, co mělo být nejkouzelnější nocí Celestina života, se proměnilo v živoucí noční můru.

„Mami, proč? Proč ze všech lidí na světě musel být mým druhem zrovna on?“ zeptala se drásavým, zlomeným šepotem.

I Dianiny oči se naplnily nevyplakanými slzami. „To bude dobré, Celeste. Jsi má silná dcera.“

Gemma a Val přihlížely ze dveří v tíživém tichu. Gemma si otírala mokré tváře, zatímco Valina tvář se stáhla zuřivým vztekem. Val měla chuť vpochodovat dolů do pracovny a mrazivého alfu zmasakrovat holýma rukama.

Dole v pracovně smečky byla atmosféra přímo dusivá.

Gideon rázně vstoupil do velké, dřevem obložené místnosti. Alfa Vander seděl na luxusní kožené pohovce a vypadal naprosto netknutý tím, že se nachází na nepřátelském území. Enzo a Jaxon stáli na stráži u zavřených dveří s pažemi zkříženými na širokých hrudích. Soren zaujal místo v křesle s vysokým opěradlem vedle stolu.

Gideon obešel svůj velký psací stůl a posadil se tváří v tvář muži, který byl pro jeho smečku smrtelnou hrozbou a zároveň osudovým druhem jeho jediné dcery. Vždy věděl, že jeho děti jsou předurčeny k silným partnerům, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že Bohyně spojí jeho holčičku s jejich nejnebezpečnějším protivníkem.

„S jakým záměrem jsi překročil hranici?“ zeptal se Gideon zvučným, autoritativním tónem.

Vander stočil svůj temný zrak ke staršímu muži. Slyšel příběhy o alfu Gideonovi a jeho hrozivých synech – dvojčatech. Byli pokládáni za neporazitelnou sílu.

„Jen jsem obhlížel situaci. Připravoval se na válku,“ vyslovil Vander děsivou pravdu bez sebemenšího zaváhání.

Jaxon zaťal stoličky a v hrudi mu hluboce zavrčelo. „Kde je ten parchant Bastian? Určitě ho držíš v bezpečí.“

„Nevím,“ odpověděl Vander a v jeho hlubokém hlase chyběl jakýkoli tón.

„Bastian je mocichtivý šílenec. Jeho řádění je jedna věc, ale proč ses s ním spolčil ty?“ pokračoval Soren ve výslechu.

Vander na něj pohlédl s chladným odstupem. „Do toho vám nic není.“

„Měl bys z našeho území zmizet co nejdřív, jestli se nechceš nechat zabít,“ vyštěkl Enzo a udělal výhrůžný krok vpřed.

Vander se jen ještě víc opřel do polštářů pohovky a přehodil jednu mohutnou nohu přes druhou. Jeho temná aura vzplanula a vysílala tiché poselství, že v místnosti plné nepřátel necítí ani špetku strachu. Gideon mladšího alfu bedlivě pozoroval. Vůdce Mrazivých se choval pozoruhodně podobně jako Jaxon. Arogantní. Smrtící. Beze strachu.

„Rád bych si promluvil s tou dívkou,“ vyslovil Vander svůj požadavek.

„Ne!“ zařvali Soren, Jaxon i Enzo v naprosté shodě.

Gideon zvedl ruku a sledoval záblesk zlata, který na okamžik ozářil Vanderovy onyxové oči.

„Hodláš ji odmítnout?“ zeptal se Gideon přímo.

„Dovolte mi s ní mluvit,“ zopakoval Vander svůj požadavek a odmítl dát přímou odpověď.

Jaxon a Soren se pohnuli, aby zatarasili cestu ke dveřím. Gideon pomalu vstal ze židle.

„Dobrá tedy,“ svolil Gideon.

Soren s Jaxonem prudce otočili hlavy a nevěřícně zírali na svého otce.

„Tati—„ začal Soren namítat.

„Chce ji odmítnout, tak ho nech,“ přerušil Gideon syna, aniž by přerušil pronikavý oční kontakt s Vanderem.

Gideon se domníval, že chápe krutou nevyhnutelnost situace, aniž by tušil, jaká skutečná temnota vře za klidným zevnějškem mrazivého alfy. Soren a Jaxon neochotně opustili pracovnu, aby přivedli svou sestru. Enzo zůstal uvnitř, pěsti pevně zaťaté u boků, a probodával vetřelce pohledem.

Nahoře v patře Soren otevřel dveře ložnice.

„Celeste, chce s tebou mluvit,“ pronesl Soren ta obávaná slova.

Zamrkala a vzhlédla k němu, hřbetem ruky si otřela vlhké tváře. Netoužila znovu čelit té stvůře, ale rozum jí napovídal, že tuto zkoušku musí přestát. Pokud měl v plánu pouto zpřetrhat, musela to rychle přijmout, aby opustil jejich pozemky.

Narovnala se a následovala Sorena dolů po velkém schodišti. Když došli k pracovně, napřímila ramena. Gideon s Enzem už místnost opustili a čekali v potemnělé chodbě.

„Jsme hned tady. Kdyby se o cokoli pokusil, stačí vyslovit mé jméno a jsem uvnitř,“ slíbil Soren s pohledem planoucím bratrskou ochranou.

Ztuhle přikývla. Zhluboka, roztřeseně se nadechla a překročila práh.

Těžké dveře za ní s cvaknutím zapadly a uvěznily ji v jámě lvové.

Vander stál uprostřed rozlehlé místnosti zády k ní. Zastavila se několik kroků od něj, prsty neklidně těkala po lemu šatů a odmítala zahájit hovor. Otočil se s mučivou pomalostí. Po páteři jí projel prudký mráz, jak ji jeho pronikavý, dusivý pohled přišpendlil na místě.

„Jsi ochotná odejít se mnou do mé smečky?“ zeptal se a v hlase mu zněla ledová autorita.

Pevně se kousla do spodního rtu a divoce zavrtěla hlavou na znamení odporu. Raději by zemřela, než aby dobrovolně vkročila na území Mrazivé smečky. Byl to bezohledný válečník. Nechtěla s ním mít nic společného.

„Nehodlám tě odmítnout, jestli si přeješ tohle,“ prořízl ticho jeho hluboký hlas jako smrtící čepel a rozcupoval její očekávání na cáry.

Srdce jí divoce bušilo do žeber. Zírala do podlahových prken a odmítala se podívat do těch uhrančivých, nebezpečných očí. V útrobách se jí divoce vzdouvala panika. Musela to ukončit. Musela to pouto zpřetrhat, aby ochránila svou rodinu.

„Já... já nechci...“ vykoktala a nesmělý hlas ji zradil.

„Dobře si rozmysli, než mě odmítneš!“ vyštěkl varování a jeho výhrůžný tón ji přiměl prudce trhnout sebou.

V očích ji zaštípaly čerstvé slzy, ale zamrkala a zaplašila je. Před tímhle tyranem slabost neukáže.

„Ti chlapi si myslí, že tě odmítnu. Pěkně hloupé od nich,“ konstatoval suše v narážce na jejího otce a bratry.

Zatnula zuby. Nebyli hloupí. Byli to jen čestní muži, kteří předpokládali, že má v sobě aspoň špetku cti.

„Nejsou hloupí,“ vykoktala, přinutila se zvednout bradu a zabodla pohled do jeho hrudi. „Já, Celeste Thorne z Měsíční smečky, tě odmí—“

Mohutná, mozolnatá ruka jí hrubě přikryla ústa a zadusila zbytek posvátných slov.

Po kůži jí vyšlehly jiskry jako od rozpáleného cejchu. Náhlý, prudký dotek vyslal výboj čisté elektřiny přímo do jejího nitra. Pohnul se děsivou, bleskovou rychlostí. Ruku měl tak obrovskou, že jí zcela pohltila spodní polovinu obličeje.

Vztáhla ruce a zarývala nehty do jeho silného zápěstí, aby jeho ruku odtrhla, ale byl jako nehybná kamenná zeď. Volnou rukou popadl Vander její křehký zátylek do neúnikového, železného sevření. Trhl jí dopředu. Oči se jí rozšířily čirou, nefalšovanou hrůzou, když její tělo narazilo do jeho tvrdé hrudi.

Agresivně jí zvrátil hlavu dozadu a přinutil ji vzhlédnout k němu. Tyčil se nad ní jako obrovská, krutá bestie připravená pohltit svou kořist.

„Poslouchej mě a poslouchej dobře. Půjdeš se mnou do mé smečky, a jestli odmítneš, zabiju do jednoho každého v téhle smečce. Moji muži stojí seřazení přímo za vašimi hranicemi a čekají na můj rozkaz. Přišel jsem, abych na vaši smečku zaútočil, ale ty ses tu objevila a zhatila můj plán. Teď máš dvě možnosti,“ ušklíbl se a sklonil tvář tak blízko, až se jeho nos téměř dotýkal jejího.

Velké, těžké slzy hrůzy jí přetekly přes řasy a vsákly se do drsné kůže jeho dlaně.

„Buď budeš souhlasit, že odejdeš se svým druhem, nebo mě můžeš odmítnout a nechat mě vyvraždit celou tvou zatracenou smečku. Bude to masakr,“ vychrlil to kruté ultimátum s tichou, děsivou hrozbou.

Nemilosrdně jí hleděl do vyděšených, slzami zalitých očí a neponechával žádný prostor pro pochyby ani vyjednávání.

„A potom bych si tě stejně vzal s sebou,“ dodal a způsobil, že se jí srdce přímo na místě zastavilo.