Vander uvolnil železné sevření její čelisti a hrubě, pohrdavě ji odstrčil. Náhlá ztráta opory způsobila, že Celeste klopýtla dozadu přes podlahu pracovny. Boty jí podklouzly na starožitném perském koberci a páteří narazila do masivních dubových dveří s tupým, drtivým žuchnutím. Kyslík jí z plic unikl v ostrém zalapání po dechu. V panice hmátla za záda po chladné mosazné klice a křečovitě se jí zachytila jako záchranné kotvy, aby se jí roztřesené nohy nepodlomily. Pohledem sklouzla k vyleštěným podlahovým prknům. Cítila, jak se do její kůže zabodává jeho temný, dravčí pohled, sledující každý její zrychlený, mělký nádech. Ticho v místnosti bylo ohlušující, přerušované jen zběsilým bušením jejího vlastního srdce o žebra.

Pouhá, děsivá tíha jeho hrozby jí drtila hruď jako skutečné břemeno. Každá buňka v jejím křehkém těle se chvěla mrazivou hrůzou. Chystal se vyhladit její smečku. Slíbil masakr. Drobná, zoufalá část její mysli křičela, že je to jen blaf. Proč by nemilosrdný alfa pronikal na nepřátelské území bez početné ozbrojené stráže? Jenže mrazivá, neoblomná jistota v jeho hlase ten plamínek naděje nemilosrdně udusila. Byl to válečník, který vládl severu železnou pěstí. On nevyslovoval plané hrozby.

Myšlenky jí zběsile vířily a horečně hledaly únik z této noční můry. Kdyby vyběhla těmi dveřmi a řekla bratrům pravdu, vyhlásili by válku bez jediného zaváhání. Postavili by se mu přímo tady na chodbě. Gideon, Soren, Jaxon a Enzo proti jedinému alfovi. Šance matematicky nahrávaly její rodině. Jenže Vander byl smrtící, neznámá proměnná – bestie zocelená neustálým válčením. Co když někdo padne v křížové palbě? Mučivá vzpomínka na Tessinu smrt jí vzplála v mysli a pálila za víčky. Vybavila si krev na sněhu, srdceryvné vytí Tessina druha a maličká štěňata, která po ní zůstala. Ta ztráta zasadila jejich smečce krutou ránu, hnisající jizvu, jež se sotva zacelila. Rodina Thorneových ten drtivý zármutek sotva přežila. Kdyby měl vyhasnout další nevinný život jen proto, že rozpoutala boj v jejich vlastním domově, vina by ji sežrala zaživa.

Kdyby se něco stalo Sorenovi, co by řekla Valerie? Jak by se své švagrové ještě někdy mohla podívat do očí? A co víc, sobě by to neodpustila nikdy. A co nevinné rodiny, které právě v tuto chvíli spí na území smečky? Muži, ženy i štěňata by přišli o život v krvavé lázni jen proto, že odmítla odejít se svým nepřátelským druhem. Vzdat se Vanderovi znamenalo navždy si zničit vlastní život. Opustila by bezpečí domova a vstoupila do noční můry. Nemohla však být tak sobecká, aby nechala prolévat nevinnou krev za svou svobodu.

Musela jednat chytře. Potřebovala strategii, jak získat čas. V duchu horečně spřádala plán. Kdyby se jí podařilo na pár minut uniknout, mohla by bratrům říct, ať pošlou hlídky k hranicím. Ověřili by, zda tam válečníci z Mrazivé smečky skutečně táboří. Kdyby byly hranice čisté, mohli by ho obklíčit. Její rodina měla dva alfy a jednu betu. Měli dostatek bojových schopností, aby osamoceného nepřítele zajali. Jakmile by byl ve stříbrných řetězech, mohla by ho bezpečně odmítnout. Bratři by se postarali o zbytek. Fyzicky ji bolelo kout pikle proti muži, kterého jí vybrala Měsíční bohyně, ale byl to netvor. Chtěl zmasakrovat její lid.

Nespouštěla oči z jeho bot. „Já... potřebuji čas na rozmyšlenou.“

„Máš celou jednu zatracenou minutu,“ nadiktoval Vander hladce a jeho hluboký hlas nepříjemně drásal ticho v místnosti.

Trhla hlavou vzhůru. Široce rozevřené, vyděšené oči se střetly s jeho temně černým pohledem. Zadupával jakýkoli její odpor.

Klouby prstů na klice jí zbělely. „Ne... potřebuji víc času.“

Vander naklonil hlavu. Vykročil vpřed a zkracoval vzdálenost s dravčí ladností lovící šelmy. „Čtyřicet sekund.“

Do hrdla se jí zaťala panika. Tohle nefungovalo. Její zdržovací taktiku cupoval na kousky. Zběsilým pohledem těkala po pracovně a zoufale hledala cokoli těžkého nebo ostrého. Na otcově stole ležel masivní mosazný nůž na dopisy. Na příručním stolku stála tlustostěnná křišťálová karafy. Kdyby se jí podařilo zasadit jediný úder, mohlo by to bratrům poskytnout příležitost.

Vander přečetl její úmysl dřív, než se jí v těle pohnul jediný sval. Vydal temný, posměšný zvuk. Udělal k ní další rozvážný, výhružný krok. Zkřížil mohutné paže na široké hrudi a tyčil se nad ní. Jeho pouhá masa zastínila světlo z lustru. V ústech jí úplně vyschlo. Drtivá tíha jeho aury alfy jí vrazila do smyslů. Zlomil by jí vaz dřív, než by se prsty vůbec dotkla jakékoli zbraně.

Vstoupil do jejího osobního prostoru a smazal zbývající vzdálenost. Skláněl se nad ní a jeho impozantní postava ji uvěznila u dřeva dveří. Vůně borovice a temné magie ji obklopila jako dusivý rubáš. Naklonil se blíž, jeho tvář jen pár centimetrů od její.

„Čas vypršel. Jak ses rozhodla?“ dožadoval se s ledovou definitivností.

Právě v okamžiku, kdy ta osudná slova opustila jeho ústa, mosazná klika v její dlani trhla. Vander vládl bleskovými, děsivými reflexy. Jeho ruka vystřelila a sevřela její paži. Prudce ji strhl na stranu a vytrhl ji z dráhy nárazu pouhý zlomek vteřiny předtím, než se těžké dřevěné dveře rozletěly dokořán.

„Ty bastarde!“ zavrčel Jaxon a vtrhl do pracovny.

Celeste klopýtla a třela si bolavou paži v místech, kde se do ní zaryly Vanderovy prsty. Zvedla zrak a sledovala, jak se do místnosti hrne její rodina. Jaxon, Soren, její otec Gideon a Enzo se rozestoupili do půlkruhu. Z těch čtyř mužů sálal čirý vztek. Svaly měli napjaté k prasknutí, výrazy ztvrdlé do masek vražedného odhodlání. Pracovna byla rázem příliš malá, vzduch houstl střetávající se dominancí.

Vander ani nemrkl. Přimhouřil tmavé oči na Jaxona, náhlým příchodem nepřátel naprosto nevyveden z míry. Dřív než se Jaxon stihl vrhnout přes koberec a zasadit ránu, vstoupil před svého mladšího bratra Soren a zatarasil mu cestu. Soren narovnal ramena, čelist pevně zaťatou.

„Tvrdil jsi, že jsi tu sám. Jak je tedy možné, že tví Mraziví válečníci právě stojí na našich hranicích?“ zeptal se Soren hrozivým, dunivým tónem.

Ta otázka zasáhla Celeste jako rána pěstí. Srdce se jí propadlo až k podlaze. Končetiny jí zaplavila chladná, ochromující hrůza. Nebyl to blaf. Ty jednotky byly skutečné. Hrozba masakru byla skutečná. Hrdlo se jí stáhlo. Vzduch byl najednou příliš řídký, než aby se dal dýchat.

Vander bez námahy přepnul. Krvelačné monstrum zmizelo a nahradil ho muž s mrazivým, arogantním klidem. Uhladil svůj výraz do masky nehybného pokoje.

„Přišel jsem zaútočit, ale poté, co jsem našel ji, jsem změnil názor,“ prohlásil Vander hladce. Nespouštěl oči z mužů rodu Thorneů, ale ležérní tón jeho hlasu působil zvráceně. Maskoval své smrtící úmysly tak dokonale, až se jí z toho zvedal žaludek. Hrál pokřivenou hru a tvářil se, jako by byl jen vlkem, který má radost z nalezení své osudové družky. „Rád bych si vzal svou družku s sebou do své smečky.“

Jaxon odstrčil Sorena a postavil se přímo mezi Vandera a Celeste. Zlostně zíral na Mrazivého alfu s planoucí nenávistí. „Ne. Ani nápad! Moje sestra tě právě teď odmítne a ty vypadneš z našeho území.“

Vander zůstával děsivě nehybný. Agrese vyzařující z Jaxona ho nepřiměla ani mrknout. „Svou družku si odvedu s sebou,“ zopakoval tónem neoblomným a protkaným temným příslibem.

Gideon stál u dveří tichý jako hrob. Starší alfa pozoroval Vandera přimhouřenýma, vypočítavýma očima a vyhodnocoval každý mikrovýraz vetřelce.

Enzo přistoupil k Jaxonovi, pěsti zaťaté podél těla. „Nikam ji nevezmeš.“

Vander stočil pozornost k Enzovi. Než vstoupil na území Měsíční smečky, udělal si průzkum. Přesně věděl, kdo je tato beta.

„Ty za ni nerozhoduješ,“ kontroval Vander a jeho hlas klesl do smrtící, hluboké polohy.

Těžké napětí v místnosti se stočilo na Celeste. Čtyři páry divoce ochranitelských očí a jeden pár nelítostných, dravčích se upřely na její ztuhlou postavu. Spojená váha tolika dominantních aur střetávajících se v uzavřeném prostoru způsobila, že vzduch působil hustě a kovově, páchl ozónem, hněvem a ostrou borovicí. Pod tou drtivou intenzitou se přikrčila a znovu sklopila zrak k podlaze. V uších jí hučel tlukot vlastního srdce a přehlušoval veškeré zvuky domu.

Enzo naléhavě zaprosil, hlas napjatý starostí. „Odmítni ho, Celeste.“

Vander se pohnul s oslepující rychlostí. Chytil Enza za předek košile a brutálně látku sevřel v pěsti. Enzo zareagoval okamžitě a chytil Vandera pod krkem. Oba muži stáli hruď proti hrudi, divoce si hleděli do očí, přičemž je dělila jen tenká hranice sebeovládání.

„Já... já půjdu s ním,“ zašeptala roztřeseně do dusivého ticha.

Ta slova zapůsobila jako vědro ledové vody. Muži z rodu Thorneů ztuhli. Enzo spustil ruce. Vander pustil jeho košili.

Sorenovi se rozšířily oči v naprostém nevěřícném úžasu. Přikročil k sestře a jemně ji objal dlaní kolem lokte. Odtáhl ji od Vandera a zaštítil ji svými širokými zády. Sklonil hlavu, hlas ztěžklý drtivou emocí.

„Sám ho zabiju, jestli to říkáš jen proto, že ti vyhrožoval,“ zamumlal Soren a příslib krveprolití mu visel těžce na jazyku.

Celeste prudce zvedla hlavu. V očích se jí nahromadily horké slzy, přetekly přes řasy a stékaly po bledých tvářích. Už to břemeno nedokázala nést sama. Zalykala se vzlykem.

„Řekl... řekl, že vás všechny zabije, když odmítnu jít. Řekl, že vyvraždí smečku a pak si mě stejně odvede přes vaše mrtvá těla,“ přiznala v chraplavém, zlomeném šepotu.

Temné odhalení viselo ve vzduchu pouhý zlomek vteřiny, než muži Thorneových dosáhli bodu varu. Pracovna vybuchla.

Soren se prudce otočil čelem k Vanderovi. Jeho vnitřní vlk prorazil lidskou masku a oči mu zaplály děsivým, divokým světlem. Enzo vydal ohlušující, hruď drásající zavrčení a svaly se mu napnuly, jak se jeho zvíře dralo na povrch. Jaxon odhodil veškeré zábrany. Místností se ozval zřetelný, odporný zvuk praskajících kostí, jak Jaxon vysunul své smrtící drápy v plné délce a jeho ruce se proměnily ve vražedné zbraně.

Všichni tři zaujali bojový postoj, připraveni rozsápat Mrazivého alfu přímo tam na perském koberci, bez ohledu na následky.

Vander neustoupil ani o píď. V jeho vlastních očích se nebezpečně zablesklo zlatými odstíny. Jeho monstrózní aura zaplavila místnost jako tíživá síla, která jim tlačila na plíce. Ten boj vítal.

„Je to moje družka. Odvedu si ji,“ ušklíbl se Vander a jeho hlas klesl do démonického rytmu.

Jaxon udělal půlkrok vpřed, připraven k výpadu. „Jen přes mou mrtvolu.“

Soren nespouštěl planoucí oči z Vandera. „Odejdi, Celeste. Vypadni z téhle místnosti.“

Nohy jí připadaly jako olověné sloupy. Prvotní energie v místnosti byla dusivá a nutila její vlčí instinkty krčit se strachy, přesto však přinutila své ztuhlé svaly k pohybu. Musela uniknout před hrozící krvavou lázní. Natáhla se a její roztřesené prsty znovu sevřely mosaznou kliku.

Dřív než stihla stisknout západku, zasadil Vander obraně její rodiny ochromující, chladně vykalkulovaný úder.

„Odmítnu ji,“ pronesl Vander.

V hlase měl děsivý, neochvějný klid. Ta naprostá lhostejnost v jeho tónu Celeste přibila k zemi. Zůstala k němu otočená zády a dech se jí zasekl v hrudi.

„Ale ona zemře,“ dokončil.

Ta slova dopadla doprostřed pracovny jako skutečná bomba. Gideon zaťal stoličky k sobě, ten zvuk zazněl v náhlém, zvonivém tichu nebývale hlasitě. Starší alfa věděl, že Vander konstatuje biologický fakt.

Vander se však nezastavil. Krutě a veřejně odhalil to nejhlubší, nejtemnější tajemství, které tajila i před vlastní rodinou.

„Je to defektní kříženec. Můj vlk jejího vlka ani necítí. Její křehké, slabé tělo nikdy nepřežije mučivé fyzické trauma z odmítnutí druhem,“ oznámil Vander a jeho hlas prořízl těžký vzduch.

Mluvil pravdu s chirurgickou přesností a pitval její největší hanbu přímo před lidmi, které milovala. Celeste stála nehybně jako socha vytesaná z ledu. Pravdu o svém dřímajícím vlkovi své rodině nikdy neřekla. Léčitelka smečky Sybil slibovala, že přítomnost své vlčice pocítí po osmnáctých narozeninách, jenže ten milník minul a pouto zůstávalo prázdné a mrtvé. Žila v tichém popírání a skrývala hanbu ze své narušené podstaty před hrdým, mocným rodem Thorneových. Bála se jejich lítosti.

Vander měl pravdu. Odmítnutí od druha s krví alfy zpřetrhalo pouto duší. Pro běžného vlkodlaka to bylo nesnesitelné. Pro defektního křížence, jako byla ona, by to roztříštilo slabé tělo na kusy. Zemřela by pomalou, mučivou smrtí přímo na podlaze tohoto domu, vykašlávala by krev, zatímco by se jí hroutila mysl.

Jenže v tuto chvíli byl její vlastní život tou nejmenší starostí. Vystavovala svou rodinu smrtelnému nebezpečí. Kdyby zůstala, vybojovali by válku, kterou by nedokázali vyhrát bez obrovských ztrát. Musela spolknout svou hrdost. Musela spolknout své slzy. Odmítala se dívat na to, jak se její divocí bratři a hrdý otec ponižují a žebrají u tohoto monstra o její život. Musela zpečetit svůj vlastní osud, aby zachránila ten jejich.

Veškerý vzdor jí vyprchal z těla. „Půjdu s ním.“

Soren k ní přistoupil s divokým zoufalstvím a kroutil hlavou. „Ne. Najdeme jiný způsob. Zachráníme tě.“

Gideon sevřel pěsti podél těla a ve tváři se mu zračila němá agónie.

Vander zůstal jejich vyceněnými zuby a rostoucím zoufalstvím naprosto nedotčen. Stál vzpřímeně uprostřed chaosu, který sám zinscenoval, a hodnotil zlomenou rodinu před sebou. Sledoval, jak se Jaxonova čelist svírá ve frustrovaném vzteku. Udělal pomalý, rozvážný krok vpřed.

„Žádný jiný způsob není,“ konstatoval Vander hladce. „Můžeme uzavřít dohodu.“

Navrhl to chladně a nechal její divoce ochranitelskou rodinu trýznivě napospas ďáblovi v přestrojení.