Gideon upřeně hleděl na nepřátelského alfu. Zkoumal mladíkovy temné, neoblomné oči a prohlédl tu manipulativní fasádu. Vander nikdy neměl v úmyslu Celeste skutečně odmítnout. Staršímu alfovi došlo, že Vander nechal konfrontaci vyeskalovat jen proto, aby je zahnal do kouta. Chtěl otestovat jejich hranice, pohrozit její smrtí, aby si vynutil jejich podrobení. Mladší alfa tam stál jako dravec, který si pohrává se zahnanou kořistí. Věděl, že rodina Thorneových se podvolí ve chvíli, kdy v sázce bude Celestin život.

„U mě bude v bezpečí a pod ochranou, a vaší smečce se nic nestane, pokud odejde se mnou.“ Vander stál vzpřímeně a jeho hlas byl tichou tůní klidu uprostřed dusivého napětí v pracovně. Podmínky dohody přednesl bez jediného zachvění v hlase.

Jaxon po něm střelil pohledem ostrým jako dýka a hrudník se mu dmuchal zadržovaným vrčením. Z mladého dědice rodu Thorneů sálalo nutkání vyrvat konkurenčnímu alfovi hrdlo z těla.

„Jak máme vědět, že jí neublížíš?“ zeptal se Soren a pěsti se mu chvěly u boků, jak bojoval s vařícím se vztekem. Vykročil vpřed a postavil se mezi Vandera a dveře.

„Nemáte jinou možnost.“ Vander smetl otázku ležérním pokrčením ramen a připomněl mužům rodu Thorneů jejich krutou realitu. Všechny karty držel on a oni hráli předem prohranou partii.

Enzo u dveří zaťal stoličky k sobě a ten zvuk hlasitě rezonoval v napjatém tichu. Klouby na rukou betě zbělely, jak svíral rám dveří.

Celeste, zoufale toužící po prchavém okamžiku klidu mimo tuto drtivou atmosféru, udělala krok vzad. Hlas se jí chvěl, když promluvila k otci a bratrům.

„Sbalím si věci.“

„To není nutné.“ Vander k ní stočil svůj pronikavý pohled a smetl její potřebu vzít si s sebou kousek domova.

„Vezmu si své věci.“ Celeste přinutila svůj hlas znít vyrovnaně a odmítla se podívat na to monstrum stojící jen pár kroků od ní. Otočila se k nim zády a spěšně vyšla z místnosti, přičemž její kroky se rozléhaly chodbou.

Vander přimhouřil oči na její vzdalující se postavu. Před rodinou si hrála na statečnou. Těšil se, až tuto odvahu podrobí zkoušce, až budou sami.

Ve své ložnici Celeste stáhla velký kufr z horní police šatníku. Hodila ho na matraci a začala dovnitř házet oblečení. Ruce se jí třásly při každém kousku, který popadla, prsty tápaly po zipech a knoflících. Slzy ji pálily v koutcích očí a rozmazávaly jí vidění. Těžce polkla a zatlačila strach hluboko do hrdla. Nesměla dopustit, aby rodina viděla její děs. Valerie a Gemma stály ve dveřích, tváře už smáčené čerstvými slzami. Kdyby se Celeste teď zhroutila, ten stres by je zničil. Musela být tou silnou, i když jí srdce tlouklo o žebra ve zběsilém rytmu.

Diana sledovala dceru z rohu místnosti v naprostém tichu. Luně se srdce lámalo na ostré střepy. Dokázala prohlédnout tu statečnou masku. Celeste byla ze všech jejích dětí nejplašší, nejnevinnější a nejostýchavější. Diana tiše plakala a utírala si obličej hřbetem ruky. Říkala si, jak její něžná dcera vůbec dokáže přežít pod jednou střechou s bezohledným, chladnokrevným zabijákem. Proč Měsíční bohyně spojila její křehké dítě s tak krutým mužem? Působilo to jako zvrácený vesmírný žert.

Celeste přistoupila k nočnímu stolku. Vzala do ruky fotografii v dřevěném rámečku. Byla pořízená na Sorenově svatbě – dokonalý snímek jejich rodiny. Všichni se zářivě usmívali, aniž by tušili, jaká noční můra jednoho dne dorazí k jejich prahu. Přejela prsty po otcově usměvavé tváři a pak rámeček opatrně zasunula pod tlustý svetr v kufru. Byl to jediný kousek její rodiny, který si mohla vzít s sebou do temnoty. Zapnula zip s ostrým, definitivním zvukem.

Gemma se vrhla vpřed a ovinula paže kolem Celestina krku.

„Prosím tě, Celeste. Neodcházej,“ vzlykala jí Gemma na rameni a její slzy vsakovaly do Celestiny košile.

Celeste se kousla do vnitřní strany tváře tak silně, až ucítila chuť mědi. Pevně sestru objala a snažila se vtisknout si vůni své rodiny do paměti. Vzápětí objala Valerie a sdílela s ní tichý okamžik žalu, a nakonec ovinula paže kolem své plačící matky.

„Budu v pořádku, mami,“ zašeptala Celeste a uchopila rukojeť kufru.

Vykročila z pokoje a rodina šla těsně za ní jako smuteční průvod kráčející ke hřbitovu.

Dole ve velkolepém foyer stál Vander poblíž hlavních dveří. Držel telefon u ucha a ignoroval vražedné pohledy mužů z rodu Thorneů, kteří ho obklopovali. Mramorová podlaha zrcadlila chmurné tváře nejsilnějších válečníků Měsíční smečky, kteří bezmocně stáli proti jedinému muži. Soren vykročil vpřed a vzal kufr z Celestiny ruky, chtěl jí ušetřit to břemeno alespoň na několik dalších vteřin.

„Tvoji muži nechtějí pustit mé auto branou,“ řekl Vander Gideonovi a složil telefon.

Gideon zavřel oči a telepaticky nařídil svým pohraničním válečníkům, aby nepříteli umožnili průjezd. Ta porážka mu v ústech chutnala jako popel. Pustit vozidlo nepřátelské smečky na jejich svrchovanou půdu připadalo jako naprostá kapitulace. Jaxon přecházel po podlaze jako šelma v kleci, zoufale toužící vrazit Vanderovi pěstí, zařvat na něj, ať tu Celeste nechá, dokud nenajdou lék na toto prokleté pouto druhů. Dokonce i léčitelka smečky Sybil chyběla právě tehdy, když ji potřebovali nejvíc. Docházel jim čas i možnosti.

„Pojďme.“ Vander vzal rukojeť kufru Sorenovi z ruky.

Soren popadl Vandera za široké rameno a sevřel ho drtivou silou. Napětí ve velkolepém foyer dosáhlo bodu varu. Oba muži stáli bok po boku a ani jeden nebyl ochoten ustoupit o píď. Vzduch jiskřil dominancí alfů.

„Jestli se opovážíš mé sestře ublížit, věz, že tě zabiju,“ procedil Soren skrz zaťaté zuby a špičáky mu vykoukly zpod rtů.

Jaxon se postavil přímo do Vanderovy cesty a zatarasil východ svým širokým tělem.

„Brzy si pro svou sestru přijdu. A jestli ji někdy rozpláčeš, přísahám, že tě holýma rukama roztrhám na kusy,“ ušklíbl se Jaxon a jeho hlas klesl do jedovatého příslibu.

Vander, netknutý a zbavený jakýchkoli emocí, prošel kolem rozzuřených bratrů. Choval se k těmto smrtícím dědicům, jako by nebyli nic víc než otravný hmyz bzučící mu u ucha. Ani se na ně znovu nepodíval.

Celeste naposledy objala své bratry a zrak se jí rozostřil, když ji k sobě tiskli. Objala otce a zabořila obličej do jeho široké hrudi. Gideon ji políbil na temeno hlavy, vštěpoval si její vůni do paměti, pak se otočil a zastoupil Vanderovi cestu dřív, než stihl dojít ke dveřím. Starší alfa pronesl slavnostní, těžké varování k muži, který mu odváděl dceru.

„Choval jsem se k dceři jako k princezně. Pokud se k ní nedokážeš chovat jako ke královně, pak si ji nezasloužíš. Nepohlížej na ni jako na dceru svého nepřítele. Chovej se k ní dobře a opatruj ji, protože pokud to neuděláš, mohl bys o ni přijít. Je to tvá družka.“

Vander zaťal čelist a v tmavých očích se mu zablesklo, jak vstřebával slova staršího muže. Žádnou slovní odpověď nenabídl. Otočil se na patě a rázným krokem vyšel ze sídla.

Chladný večerní vzduch udeřil Celeste do tváře, jakmile vyšla na rozlehlou příjezdovou cestu. Masivní Mercedes se silně tónovanými skly zastavil na štěrku. Motor předl jako spící šelma. Řidič v elegantním obleku spěšně vystoupil, převzal kufr od Vandera a naložil ho do kufru auta.

Než Vander stihl udělat další krok k otevřeným dveřím vozu, postavil se mu do cesty Enzo. Tvář bety byla zkroucená čirým odporem, hruď dmoucí se v marné snaze o demonstraci dominance.

„Nezasloužíš si ji,“ ušklíbl se Enzo a stál pevně proti tyčícímu se alfovi.

„Ty to víš líp?“ zeptal se Vander a otočil se k betě s chladným pobavením.

„Ubliž jí a já budu tvou smrtí.“ Enzo sevřel ruce v pevné pěsti, až se mu drápy zaryly do dlaní.

Vandera ta neskrývaná nevraživost pobavila a naklonil hlavu. Zkoumal syrovou bolest planoucí v Enzových očích a vnímal napětí v ramenou bety. Snadno odvodil skryté, přetrvávající romantické city, které beta k Celeste choval. Vanderovi na rtech pohrával posměšný úsměšek, když si uvědomil, že tomuto muži bere ženu, kterou miluje.

„Líbí se ti,“ konstatoval Vander s mrazivým pobavením a nechal ta slova viset v ostrém vzduchu.

Enzo, rozzuřený tím posměšným úšklebkem, vycenil zuby a chystal se na alfu vrhnout. Chtěl ten arogantní výraz z Vanderovy tváře servat, nehledě na pravidla i dohody.

„Enzo. Prosím.“ Celestin tichý, prosebný hlas prořízl napjatý vzduch dřív, než beta stihl zaútočit.

Enzo na místě ztuhl. Otočil hlavu a podíval se na ni. Její bledá tvář ho prosila, aby nebojoval, aby kvůli ní neproléval krev. Už obětovala všechno, jen aby zabránila válce. Zlomený beta se donutil spolknout svou hrdost a ramena mu klesla v porážce.

„Ještě se uvidíme,“ nabídla Celeste srdceryvné rozloučení a hlas se jí lámal pod tíhou zoufalství.

Enzo odvrátil zrak a stroze přikývl jako němý slib, že na ni nezapomene. Z horního balkonu sídla sledovala Enzova matka tu tragickou scénu v tíživém tichu a ruce svírala na železném zábradlí.

Řidič otevřel zadní dveře elegantního vozu. Celeste přinutila své těžké nohy k pohybu. Nastoupila do luxusního koženého interiéru Mercedesu. Naposledy stáhla okénko a pohlédla na zničené, slzami zbrocené tváře své matky a sester. Podívala se na rozzuřené, bezmocné výrazy svého otce, svých bratrů i Enza. Srdce se jí rozpadlo na milion kousků, ale statečně se kousla do rtu a zadržela slzy. Odmítala se rozplakat, dokud neopustí bezpečí svého území.

Pneumatiky zachroupaly na štěrku, jak vůz zrychlil po dlouhé klikaté příjezdové cestě. Celeste sledovala, jak se její domov zmenšuje ve zpětném zrcátku, až hranice smečky konečně splynuly s vzdálenou linií stromů. Teprve tehdy jí po tváři stekla první slza – horká stopa mizérie a osamění. Duchovní pouto, které cítila se svou smečkou, sláblo s každou ujetou mílí a zanechávalo v její hrudi prázdnou, mučivou propast. Byla teď s tím netvorem sama.

„Moudré rozhodnutí, musím říct.“ Vanderův hluboký baryton prolomil dusivé ticho v autě.

Celeste, sevřená novou vlnou strachu, měla ústa pevně zavřená. Odmítala s ním mluvit. Odmítala se jeho směrem vůbec podívat. Ruce měla v klíně zaťaté v pevné pěsti, nehty se jí zarývaly do dlaní. Srdce jí tlouklo o žebra ve zběsilém rytmu, ale pohled upírala na rozmazané stromy míhající se za oknem.

Jeho velká, teplá ruka jí náhle sevřela koleno. Nohu jí projely jiskry a vypálily horkou, elektrickou stopu vzhůru po stehně. Náhlé smyslové přetížení z pouta druhů ji přimělo zalapat po dechu. V čistém, panickém impulsu jeho ruku odrazila. Otřela si mokrou tvář a otočila se k němu. Přimhouřila oči a pokusila se o chabou, roztřesenou nápodobu divokých pohledů svých bratrů. Chtěla, aby si myslel, že nemá strach, že v jejích žilách koluje hrdá krev Thorneových.

Naklonil hlavu. Tmavé oči se vpily do jejích – chladné a pronikavé, strhávající její obranu během jediné vteřiny. Její křehká, předstíraná odvaha okamžitě vyprchala. Vtiskla se zpět do těžkých dveří auta.

Vander se pohnul s děsivou rychlostí. Velká, žilnatá ruka jí tvrdě sevřela jemnou čelist, dlouhé prsty se zaryly hluboko do měkkého masa jejích tváří. Prudce přitáhl její obličej ke svému a zkrátil vzdálenost mezi nimi v záblesku agrese. Vypískla, ruce jí vyletěly, aby našly oporu, a dlaněmi dopadla na jeho stehno tvrdé jako kámen. Kdekoli se jeho kůže dotkla její, rozhořely se jiskry – chaotická bouře elektřiny pouta druhů, z níž jí brněla kůže. Oči se jí rozšířily jako talíře, když zírala do temné propasti jeho pohledu.

Všiml si jejích červených, napuchlých očí a mokrých, hustých řas. Na zlomek vteřiny jeho intenzivní pohled sklouzl k jejím chvějícím se, třešňovým rtům, než se vrátil k jejím vyděšeným modrým očím.

„Nikdy mě neignoruj. Rozumíš?“ zasyčel v tichém, nebezpečném šepotu, ze kterého jí přejel mráz po zádech.

Ucukla před jeho drsným tónem. Odtrhla ruce z jeho stehna a chytila se okraje opěrky hlavy předního sedadla, zoufale hledající kotvu v točícím se světě. Vyděšená, ale tvrdohlavě lpící na posledních zbytcích své hrdosti, mu odmítla odpovědět. Slzy se jí znovu draly do očí, jak jeho sevření na její čelisti zesílilo a hrozilo, že zanechá modřiny na její bledé kůži.

„Odpověz mi!“ zavrčel a surový rozkaz alfy rezonoval stísněným prostorem zadního sedadla.

„Pusť mě. Neříkej mi má malá princezno,“ vykoktala ze sebe požadavek a snažila se znít statečně, ale hlas se jí žalostně třásl. Chtěla dokázat, že se nenechá zastrašit k poslušnosti, i když ji tělo zrazovalo strachem.

Povytáhl husté obočí a na rtech mu pohrával krutý úšklebek, jímž se vysmíval její prchavé, ubohé odvaze.

„Tak statečná, jak vidím,“ zamumlal a hrubě pustil její čelist.

Celeste se v panice stáhla zpět na kožené sedadlo a snažila se mezi nimi v omezeném prostoru vytvořit co největší odstup. Hruď se jí zvedala mělkými nádechy, srdce jí divoce bušilo v uších. Myslela si, že to nejhorší z konfrontace má za sebou. Předpokládala, že přečkala počáteční bouři jeho hněvu.

V tichém autě náhle zaznělo mechanické bzučení. V naprosté panice sledovala, jak se za sedadlem řidiče zvedá černá dělicí přepážka a neprodyšně uzavírá zadní kabinu. Tónovaná okna už tak blokovala okolní svět. Nyní byli uzamčeni v temné krabici, skryti před zvědavými zraky řidiče. Náhlá klaustrofobie jí sevřela hrdlo.

Než její mozek stihl nebezpečnou situaci vůbec zpracovat, velké ruce jí sevřely pas. Zoufale potlačený výkřik jí uvázl v hrdle, když byla náhle vymrštěna vzduchem a tvrdě dopadla do jeho klína, obkročmo na jeho masivní tělo.