Lyra

Když konečně vejdeme do chodby vedoucí k naší ložnici, Roman se lehce pohne a opatrně mě postaví na nohy.

Jeho dotek na mém pase setrvá déle, než by většina lidí považovala za nutné, ale mně to ani zdaleka nestačí.

„Děkuji,“ zamumlám tichým hlasem a odkašlu si, zatímco se opatrně snažím přenést většinu váhy na svou zdravou nohu. „Za ten odvoz,“ upřesním a on se usměje. Moje srdce vzplane. Ty