Ve vzduchu se vznášela vůně květin, zatímco jsem seděla vedle Danta v trávě. Nemohla jsem se vynadívat na jeho tvář – vypadal ještě pohledněji, když sluneční svit zaléval jeho rysy zlatavou září.

Ruce měl zaměstnané tichým, soustředěným vázáním lučního kvítí. Mohla jsem se jen dohadovat, že za touhle absurdní podívanou – aby Dante Lucchese tvořil něco tak křehkého, jako je květinový věneček – stál