„Gio, zlatíčko? Je tam všechno v pořádku? Říkal jsem ti, že se nemáš hádat s bráškou. Brzy se uvidíme, slibuju.“

Při zvuku hlubokého hlasu Danteho Luccheseho jsem zařízení stiskla ještě pevněji. Pomalu jsem sklonila kameru od stropu a ukázala mu svou tvář.

Vteřinu nato, co se naše oči střetly, se jeho výraz proměnil.

Vypadal lítostivě, jako by se už chystal znovu pronést ta slova – že ho to mrzí.