**Tessa**

Stála jsem před úzkým zrcadlem a ze všech sil se snažila nasoukat do šatů, které jsem si půjčila od Harper. Nepoddajná černá látka mi obepínala žebra jako druhá kůže a nedovolovala mi se ani pořádně nadechnout. V duchu jsem proklínala hluboký výstřih, jenž na můj konzervativní vkus odhaloval až příliš mnoho kůže. Špagetová ramínka, která sotva držela pohromadě, se mi zařezávala do klíčních kostí. Působila dojmem, že při sebemenším napětí prasknou a nechají mě stát polonahou před půlkou města. Znechucená tím těsným střihem jsem vztekle zatáhla za spodní lem ve snaze stáhnout látku do alespoň trochu slušné délky.

„Vypadám, jako bych šla na konkurz do nějaké laciné televizní seznamky. Ty šaty sotva drží pohromadě.“ Svou ostrou výtku jsem adresovala sklu před sebou a zkřížila paže na prsou, abych ten skandální dekolt trochu zakryla.

Harper přerušila své pečlivé nanášení řasenky, naklonila se nad koupelnové umyvadlo a zkoumavě si prohlédla můj odraz. Protočila panenky a mou paniku smetla mávnutím ruky. „Vypadat neuvěřitelně sexy je přece pointa, Tesso. Už celé měsíce ležíš v univerzitních učebnicích. Jeden jediný večer, kdy budeš k nakousnutí, tě nezabije. Prostě se s tím smiř.“

Její slova mě zasáhla na citlivém místě. Hluboko uvnitř mě tížila drtivá realita mé finanční situace. Z mého bankovního účtu bylo v současnosti žalostné dvouciferné torzo. Ta ubohá částka se mi vysmívala pokaždé, když jsem otevřela bankovní aplikaci. Sotva jsem měla na svůj podíl na poplatcích za energie, natož abych si mohla dovolit luxusní večer ve městě. Všechny mé pudy sebezáchovy křičely, ať zůstanu doma a jím suché ovesné vločky. Jenže i přes mou dusivou chudobu jsem nemohla vynechat Caminy narozeniny. Přátelství bylo to jediné, co mě ještě drželo při smyslech.

Ve snaze zamaskovat skutečné pocity finanční hrůzy jsem vzala štětec a přepudrovala si nos. „Ukáže se dneska Nolan?“

Harper se spiklenecky ušklíbla a pevně zašroubovala řasenku. „Nestíhá kvůli práci. Což je škoda, protože kdyby tě teď viděl, zaručeně by mu zaskočilo.“

Musela jsem vědomě potlačit narůstající ruměnec a sklopila bradu, abych se vyhnula jejím poťouchlým, spokojeným očím. Smířila jsem se s nevyhnutelným, natáhla ruku a vzala si elegantní zlaté pouzdro, které mi nabízela. Nanesla jsem si výraznou, temně rudou rtěnku. Sytý karmínový odstín mou nečekanou, dramatickou proměnu zpečetil. Zrcadlo mi vracelo pohled na sebevědomou, odvážnou ženu, která dokonale maskovala švorcovou studentku třesoucí se pod její kůží.

Harper popadla psaníčko a kývla směrem ke dveřím bytu. „Jdeme. Uber čeká dole.“

Obrnila jsem se před nadcházejícím večerem a následovala ji ven. Patnáctiminutová jízda městem uběhla trýznivě rychle. Dorazily jsme do The Onyx Room, luxusního, módního podniku, který ve mně okamžitě spustil všechny vnitřní alarmy. Průčelí se pyšnilo elegantní černou markýzou lemovanou sametovými provazy. Uvnitř se prostor otevíral surovými neomítnutými cihlovými zdmi a visícími Edisonovými žárovkami, které na hosty vrhaly teplou, draze působící jantarovou záři. Vzduch voněl spálenou pomerančovou kůrou, těžkou kolínskou a tmavým alkoholem. Bylo to místo dokonale stvořené k tomu, aby se má prázdná peněženka ozvala hlasitým protestem.

Camila nás přivítala přímo u těžkých mosazných dveří jako nadšená, oslnivá smršť stříbrných flitrů. „Vy jste to zvládly! Vypadáš neuvěřitelně!“

Objetí jsem jí pevně oplatila a překřikovala dunivé basy rezonující podlahovými prkny. „Všechno nejlepší, Cami. Jsem strašně ráda, že jsme tady, i když tenhle podnik je úplně mimo mou ligu.“

S radostným smíchem se odtáhla, tvář rozzářenou bezstarostným úsměvem. „Naši mi poslali štědrou sumu k narozeninám. Všechny drinky dneska večer platím já.“

Zavalena čirou vděčností jsem cítila, jak mé napjaté ramena viditelně povolila úlevou. „Já bych tě zulíbala. Vážně jsi mě zachránila.“

Camila mě vzala za ruku a nadšeně nás protáhla narvaným podnikem. Propletly jsme se davy skvěle oblečených lidí a našly naši partu, která už seděla na místě. Rychle jsem vklouzla do velkého, spoře osvětleného koženého boxu v zadní části. Hluboké stíny mi poskytly okamžitý pocit bezpečí a pomohly skrýt mé odhalující šaty před zkoumavými pohledy hostů u hlavního baru. Zbytek skupiny už hlučel a byl plný páteční energie.

Declan přede mě přes lepkavý mahagonový stůl ochotně přisunul těžký, v kůži vázaný nápojový lístek. „Tohle musíš vidět, Tess. Vřele doporučuju flambovaný koktejl jménem Existenční krize.“

Přelétla jsem očima předražené nápoje a povytáhla obočí nad těmi dramatickými názvy. „Existenční krize?“

Declan přikývl a ukázal na teatrální, kouřící sklenici stojící přímo před ním. „V tom drinku plave malá papírová lodička, která poeticky znázorňuje tvé naděje a sny pomalu se potápějící v alkoholu.“

Nahlas jsem odfrkla nad temnou poezií jeho přesného popisu a zírala na drcený led praskající pod vahou jeho miniaturního papírového plavidla. „To až příliš přesně vystihuje mou skutečnou realitu.“

Celý stůl vybuchl smíchy. Rázně jsem lístek zavřela a podala ho číšníkovi stojícímu poblíž. „Dám si Půlnoční přiznání. Zní to sladce a pikantně, což je přesně to, co teď zvládnu.“

Můj drink dorazil rychle, hrál sytými barvami a okraj sklenice zdobilo třpytivé, sladce pálivé koření. O několik minut později Colin spustil legrační historku o výstředním profesorovi, který se omylem zamkl před vstupem do důležité přednáškové síně. Zatímco stůl znovu propukl v bouřlivý smích, hluk našeho boxu pomalu ustoupil do pozadí mé mysli. Mé oči přirozeně zabloudily od smějících se přátel a těkaly po přeplněném, hlučném baru, vstřebávající míhající se stíny a blikající světla ramp.

V tom okamžiku můj pohled narazil na něj.

Seděl u odlehlého rohového stolu, stranou od hlavního chaotického mumraje u baru. Seděli s ním další tři muži, všichni v drahých oblecích šitých na míru. Nakláněli se k sobě, tiše rozmlouvali a občas gestikulovali těžkými sklenicemi s whisky. On však své společníky zcela ignoroval. Jeho nerozdělená, intenzivní pozornost byla upřena přímo na mě.

V krku se mi prudce zadrhl dech. Ztuhla jsem, neschopná to nebezpečné spojení přerušit. Měl tmavé vlasy elegantně sčesané dozadu z nápadně pohledné tváře. Jeho rysy tvořily ostré úhly připomínající renesanční malby – ostře řezaná čelist, vysoké lícní kosti a temné, pronikavé oči, které jako by prořezávaly spoře osvětlenou místnost a mířily přímo do mé duše. Oblek na míru dokonale obepínal jeho široká, silná ramena a vyzařovala z něj aura smrtící autority, kvůli níž vzduch kolem něj působil až dusivě těžce.

Přemožená syrovou intenzitou jeho chladného, vypočítavého pohledu jsem rychle uhnula očima. Srdce mi bušilo do žeber jako uvězněný pták zoufale hledající únik. Dívala jsem se dolů na kapky kondenzace stékající po stěně sklenice s mým drinkem a cítila, jak mi do tváří stoupá náhlý, prudký žár. Působil nebezpečně. Připadal mi jako predátor, který na otevřené pláni sleduje konkrétní kořist.

Pomalu jsem se napila a nechala sladce pikantní tekutinu vypálit ohnivou cestu mým hrdlem. Tekutá kuráž splnila svůj účel a uklidnila mé třesoucí se ruce. Pomalu jsem zvedla bradu. Když jsem se konečně odvážila vrhnout jeho směrem další rychlý pohled v naději, že už se dívá jinam, našla jsem ho přesně tam, kde byl. Pořád mě sledoval. Na rtech mu pohrával slabý, pobavený úšklebek, který potvrzoval, že přesně ví, jaký chaotický dopad má jeho pohled na můj nervový systém.

Camila náhle vstala a mávala rukama ve vzduchu, zatímco basy popového hitu otřásaly podlahou. „Všichni na parket! O mých narozeninách se nesedí!“

V hrudi mi okamžitě vystřelila panika. Kluci sice protestně zasténali, ale poslušně se začali soukat z boxu ven.

Zaryla jsem paty do podlahy a sklenici s koktejlem sevřela v železném stisku. „Já tam rozhodně nemůžu. V těchhle těsných šatech prostě tančit nedokážu. Jeden špatný pohyb a udělám veřejný skandál.“

Harper na mě namířila velitelský prst tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Na šaty se teď vykašli. Vypadáš neuvěřitelně sexy. Byla by hříšná škoda strávit noc sezením v temném koutě, když vypadáš takhle.“

Camila křičela přes těžké basy a prosila mě tmavýma očima. „Má pravdu, Tesso! No tak, nenech mě v tom!“

Přehlasovaná neústupnými přáteli a neschopná odporovat přáním oslavenkyně jsem poraženecky vzdychla. „Tak dobře, fajn! Slibuju, že se k vám na parketu přidám přesně za dvě minuty. Jen dopiju Půlnoční přiznání, abych nabrala trochu tekuté odvahy.“

Harper se nadšeně zazubila a začala couvat do vlnícího se davu. „Dvě minuty! Jestli zdrhneš, pošleme pátrací četu!“

Opřela jsem se do chladných kožených polštářů a sledovala, jak mí přátelé míří k zářícímu pultu dýdžeje. Protlačili se zástupem zpocených těl a vzápětí už divoce házeli rukama a pohazovali hlavami do dunivého rytmu.

Jakmile jsem v boxu osaměla, náhlá izolace na mě dolehla těžkou vahou. Kůže mě brněla nervózním očekáváním. Zvláštní, magnetická přitažlivost mě nutila znovu pohlédnout do temného rohu podniku. Nenuceně jsem přiložila okraj sklenice k výrazně rudým rtům a nenápadně přejela očima přeplněný bar, pátrající po jeho osobité, mocné siluetě.

Odlehlý stůl jsem našla snadno. Tři muži v oblecích na míru tam stále seděli, poklidně popíjeli skotskou a bavili se.

Ale ten tajemný, pohledný muž byl pryč.

Jeho kožené křeslo zelo prázdnotou. Po jeho širokých ramenou ani dokonale padnoucím obleku nebylo v okolních stínech ani stopy. Chvatně jsem zkontrolovala únikový východ, dlouhý barový pult i osvětlenou uličku k toaletám. Zmizel beze stopy, pohlcen pulzujícím nočním životem.

Tělem se mi nečekaně prohnal směšný, těžký záchvěv zklamání. Ten prudký propad v žaludku nedával vůbec žádný smysl. Seděla jsem tam v milosrdném šeru, svírala tenkou stopku poloprázdné sklenice a pochybovala o vlastních nevyzpytatelných reakcích.

Co jsem vlastně čekala, že se stane?

Opravdu jsem si myslela, že přejde celou tu narvanou místnost a představí se mi? Muži, kteří vypadají takhle – muži v oblecích na míru, s ostře řezanými rysy a pronikavými, panovačnými pohledy – dobrovolně nechodí za švorcovými postgraduálními studentkami schovávajícími se v půjčených šatech. Patřili do jiného, nedotknutelného světa. Přesto mi vzpomínka na jeho pobavený úšklebek živě utkvěla v mysli. Těžké zklamání se mi usadilo na hrudi a zanechalo pod kůží neklidné, elektrické chvění, které nedokázal smýt ani můj sladký koktejl.