**Tessa**

Seděla jsem sama v tmavém koženém boxu a vážně přemýšlela, jestli bych neměla prostě utéct a schovat se na stísněných toaletách. Dunivé basy hudby rezonovaly lepkavou podlahou přímo do mého těla a přesně ladily se splašeným, nervózním rytmem v mé hrudi. Moji přátelé se sotva stihli ztratit v moři tančících těl a zanechali na našich místech k sezení prázdnotu. Nervózně jsem popotáhla lem půjčených šatů v naději, že prostor zůstane volný.

Do mezery, kterou po sobě mí přátelé právě zanechali, se však bez okolků vpotácel zavalitý, neupravený chlap v pomačkaném obleku.

Zapřel se zpoceným předloktím o okraj našeho stolu. „No nazdar, krasavice.“

Slova těžce polykal a kalnýma očima přejížděl mé odhalené nohy. Aniž by čekal na odpověď, drze se vklínil do zaobleného boxu přímo vedle mě a uvěznil mě u vnitřní stěny. Z dechu mu táhl nesnesitelný puch zvětralé whisky a kyselé kolínské, jak se naklonil nepříjemně blízko k mému obličeji. Přitiskla jsem se páteří k polstrovanému opěradlu a snažila se mezi námi vytvořit co největší odstup.

Zahnal mě do kouta těžkým pohledem. „Jakou máš taxu na celou noc?“

Tělem mi projela hluboká vlna ryzího odporu a zanechala za sebou mrazivé mrazení. Hlava mi horečně pracovala a snažila se zpracovat nehoráznost jeho nechutného předpokladu. Než jsem stihla zformulovat jakoukoli slovní odpověď nebo ho odstrčit, vystřelil rukou pod stůl. Bezostyšně položil svou tlustou, těžkou dlaň přímo na mé holé stehno.

Trhla jsem sebou proti stěně boxu. Cítila jsem, jak se jeho hrubé, mozolovité prsty zarývají hluboko do tenké smaragdové látky mých šatů a dřou o citlivou kůži.

Přivlastňovacím stiskem mi stiskl maso a pohledem bez obalu sjel k mému výstřihu. „Stojíš dva litry? Tři? Jsi prvotřídní zboží, kotě. Už jen ty tvoje kozy mají cenu celého jmění.“

Přímo za naším boxem zazněl hluboký, panovačný hlas, který prořízl hluk podniku jako nabroušená ocelová čepel. „Dej tu ruku pryč, než ti ji zlomím.“

Vzhlédla jsem a v hrdle se mi zadrhl dech. Přímo tam stál ten tajemný, úchvatný cizinec z dřívějška. Zblízka, pod tlumenými neonovými světly, působil ještě hrozivěji. Ostré, brutální úhly jeho čelisti, drahý střih tmavého obleku a mohutná šířka ramen vykreslovaly obraz muže, který vládne nebezpečnému světu. Vyzařovala z něj drtivá aura kontrolované, smrtící moci.

Jeho temné, pronikavé oči se neúprosně zabodly do opilce vedle mě.

Promluvil přesnými, odměřenými a ledovými slabikami. „Ta dáma není na prodej. Omluv se jí a vypadni.“

Zavalitý muž se nejistě zvedl na nohy a narazil přitom do dřevěného stolu. Pošetile v opilecké pýše vypnul hruď, agresivně narovnal ramena a narušil osobní prostor vyššího muže.

Opilec na něj pohrdavě vyštěkl: „Kdo si kurva myslíš, že seš, kámo?“

Než však stihl větu dokončit, cizinec se pohnul. Jediným plynulým pohybem, který mi připomněl útočícího pantera, popadl opilcovo tlusté zápěstí. Zkroutil masité předloktí a bolestivě mu vytočil kloub za záda. Využil mužovy vlastní setrvačnosti a silou mrštil tou podsaditou postavou obličejem napřed na dřevěný stůl. Sklenice s nápoji zařinčely, převrhly se a rozlily po desce lepkavou jantarovou tekutinu.

Cizinec ho přišpendlil ke stolu se smrtící ladností. „Nerada se opakuju.“

Udržoval klidný, děsivě tichý tón a záměrně zvyšoval tlak na vykloubenou ruku. Tlumené praskání kosti napínající se v kloubním pouzdru bylo slyšet i přes dunění hudby.

Cizinec se naklonil blíž k přimáčknutému uchu. „Omluv se té dámě.“

Opilec, svíjející se v mučivé bolesti na mokrém stole, pevně zavřel oči a jeho namyšlená kuráž se vypařila v ubohé kňourání.

Slova plival přímo do rozlitého alkoholu. „Promiňte! Proboha, omlouvám se! Myslel jsem, že je to šlapka!“

Cizinec uvolnil své brutální sevření a s tichým opovržením muže odstrčil. Jakmile se zavalitý chlap vymanil z ocelového sevření, v děsu zavrávoral dozadu. Sevřel si bolavé, bezvládné zápěstí a pelášil pryč hustým davem, hledaje bezpečí u narvaného baru.

Naši část podniku zahalilo strašidelné, tíživé ticho. Dunivé basy od dýdžeje jako by v pozadí ztlumily. Okolní dav zůstával stát opodál, jejich opilé výrazy vystřídala vyjevená opatrnost. Zůstali ochromeni cizincovou zastrašující, dominantní přítomností. Nikdo se neodvážil vykročit dopředu ani ze sebe vydat jediné slovo.

Pomalu obrátil svou pozornost zpět ke mně.

V přesném okamžiku, kdy se naše oči střetly, projela mým tělem prvotní elektrická rána. Ryzí intenzita jeho temného pohledu způsobila, že se mi sevřel žaludek a mé otupělé nervy náhle ožily.

Jeho hluboký hlas znatelně zjemněl, přesto si však zachoval své napjaté, nebezpečné ostří. „Jste v pořádku?“

Křečovitě jsem se chytila okraje sedadla a těžce polkla, abych v ústech našla alespoň trochu vláhy potřebné k řeči.

Zmohla jsem se jen na roztřesený šepot. „Ano. Děkuji.“

Popošel o kousek blíž a snížil svou mohutnou postavu, aby překlenul vzdálenost přes lepkavý stůl.

Držel můj pohled v zajetí s neochvějnou vážností. „S žádnou ženou by se nikdy nemělo mluvit takhle ponižujícím způsobem.“

Jak jsme se na sebe dál dívali, proběhl mezi námi zvláštní, nepopiratelný záchvěv porozumění. Bylo to, jako bychom se nějakým způsobem důvěrně znali už v jiném životě. V podbřišku se mi rozlilo těžké, pulzující horko. Pouhá vtíravá myšlenka na to, že by se jeho silné ruce dotýkaly mého těla, způsobila, že se mi v unavených plicích zadrhl dech. Má zrádná mysl přemítala, jaké by to bylo, kdyby ty velké dlaně objaly můj pas a přivlastnily si mě se stejným nemilosrdným odhodláním, s jakým mě právě bránil.

Bublinu, která nás obklopovala, náhle prořízl Harperin hysterický hlas a roztříštil magnetické kouzlo. „Tesso! Panebože, co se to tu stalo?“

Ona i zbytek mých přátel se přihnali zpátky k boxu, tváře zrudlé a zpocené z tance. Protlačili se hloučkem přihlížejících a dožadovali se okamžitého vysvětlení scény, kterou právě z dálky zahlédli.

Lucia si cizince bez obalu změřila od hlavy k patě s hlubokým, neskrývaným uznáním.

Šťouchla mě do ramene a drze se zazubila. „A kdopak je tenhle tvůj nádherný rytíř v lesklé zbroji?“

Po rozpálených tvářích se mi rozlil hluboký stud. Náhle jsem si uvědomila, že na něj zírám jako omámená husa, a přitom jsem se ani neobtěžovala zeptat se ho na jméno.

Než jsem stihla zformulovat otázku nebo si odkašlat, ustoupil o krok dozadu. Poskytl mým hlučným přátelům prostor a oslovil celou skupinu týmž klidným, zvučným tónem.

Bradou pokynul kamsi k odlehlému východu. „Už musím jít. Společníci na mě čekají.“

Jeho uhrančivé oči však minuly ostatní dívky a záměrně se vrátily k těm mým.

Nabídl mi lákavé záchranné lano z tohoto chaosu. „Nechcete svézt domů? Auto mi čeká přímo venku.“

Ta přímá nabídka visela v těžkém, dusném vzduchu. Každý instinkt v mém těle na mě křičel, ať tomu muži řeknu ano. Můj zrychlený tep divoce bušil při vzrušující představě, že vklouznu na tmavé zadní sedadlo jeho vozu a nechám tenhle lepkavý bar navždy za sebou. Přestože racionální část mého mozku zoufale mávala obřími varovnými prapory před nasednutím do auta s nebezpečným, bezejmenným cizincem, který právě někoho brutálně napadl, surové pokušení chutnalo na mém jazyku hořkosladce.

Složila jsem chvějící se ruce do klína a přinutila se držet racionálního rozumu.

Zdvořilé odmítnutí jsem procedila skrz zaťaté zuby. „Vaše nabídka je velmi milá, ale jsem tu hlavně proto, abych oslavila kamarádčiny narozeniny, a opravdu musím zůstat.“

Moje odmítnutí přijal bez jediného slova námitek. Nenaléhal ani nevypadal uraženě. Jen lehce pokynul svou pohlednou hlavou. Na pevných rtech se mu mihl nepatrný, žár vyvolávající úsměv, který na zlomek vteřiny zjemnil jeho stoické rysy.

Jeho hlas jemně zazněl nad hlukem kolem. „Ovšem.“

Když se otočil širokými zády k odchodu, hrudník mi okamžitě sevřelo ostré bodnutí hluboké lítosti. V plicích se mi nedostávalo kyslíku. Otevřela jsem ústa a instinktivně se ho pokusila zavolat zpátky a zastavit ho, ale už bylo pozdě. Se smrtící ladností bez námahy proplouval hustým davem a rozrážel moře těl jako predátor proplouvající hejnem nevšímavých ryb. Během několika prchavých vteřin mi zmizel z očí v hemžících se stínech u východu.

Harper se okamžitě naklonila přes stůl a v němém úžasu vydechla svou ohromenou reakci.

Nevěřícně zavrtěla hlavou a zírala na prázdnou uličku, kterou si v davu prorazil. „Ty ses zbláznila, Tesso! Měla jsi to svezení vzít! Ten chlap je ztělesněný sex na dvou nohách.“

Zvedla jsem sklenici a vynutila si dutý smích, abych zamluvila svůj vnitřní zmatek.

Protočila jsem panenky nad jejím dramatizováním. „Vážně netoužím skončit rozsekaná na malé kousky. Ne, díky.“

Harper mě popadla za zápěstí a vytáhla mě z koženého sedadla. „Některá rizika možná stojí za to podstoupit. Pojď, vracíme se na parket.“

Nechala jsem se vytáhnout z boxu a odvléct přímo do Caminina hlasitého narozeninového tanečního kruhu. Hudba bušila do mých zvonících uší hlasitěji než kdy dřív. Blikající stroboskopy vykreslovaly zpocená těla kolem mě v trhaných záblescích zářivých neonových barev. Lidé hlasitě jásali, zvedali ruce a hýbali se do těžkého rytmu.

Jenže navzdory dunivé hudbě a vlnícím se tělům se mé myšlenky neustále vracely k těm tmavým, pronikavým očím. Zavřela jsem oči a pohupovala se do rytmu, ale jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byla jeho výrazná tvář. Nemohla jsem v duchu přestat přehrávat tu ryzí, kontrolovanou fyzickou sílu, kterou předvedl, když sevřel opilcovo zápěstí.

Kůže mi brněla zbytkovým adrenalinem a nezkroceným horkem. Zbytek té trýznivé noci jsem strávila uvězněná v bublině tiché touhy a donekonečna přemítala, co by se se mnou dnes večer vlastně stalo, kdybych prostě řekla ano.