Řev motocyklového motoru roztříštil doznívající ticho venkovské mléčné farmy. Dante přehodil nohu přes těžký stroj, pod jehož vahou kov zasténal. Nenabídl jí žádná slova útěchy, žádné varování, než odkopl stojánek. Sienna neměla na vybranou. Vylezla na sedadlo spolujezdce a její holé nohy se roztřásly v okamžiku, kdy zavadily o ledový ocelový rám. Obepnula rukama jeho pas přesně ve chvíli, kdy přidal plyn. Vyrazili ze štěrkové příjezdové cesty a střemhlav se vrhli do temného labyrintu illinoiských okresek.

Jeli déle než hodinu hlubokou, nelítostnou tmou. Kousavý noční vzduch fungoval jako zbraň a neúprosně bičoval Sienninu odhalenou kůži. Pouhý mrazivý chlad byl tím jediným, co ji udržovalo při vědomí. Svaly jí chytaly křeče. Zuby jí drkotaly, až ji bolela celá čelist. Pevně zavřela oči a zabořila tvář do silné kůže Danteho bundy, přičemž z jeho masivního těla sála každou unci tělesného tepla, kterou se jí podařilo ukrást.

Každých pár mil sundal Dante jednu ruku z řídítek a poklepal jí na stehno. Bylo to tiché varování. Signál, že se chystá zrychlit nebo se ostře položit do nepřehledné zatáčky. Důvod toho gesta sice nenáviděla, ale přistihla se, že po těch letmých dotecích touží. Jeho těžká ruka v rukavici na její mrznoucí kůži nabízela chvilkový záblesk tepla uprostřed noční můry.

Když se slunce chystalo prolomit horizont, do noční oblohy začala prosakovat nezdravá oranžová záře. Umělá světla prorazila šero a rozvinula se do masivní sítě zářících mrakodrapů a nekonečného asfaltu. Sienna natáhla krk přes Danteho široké rameno. Potlačila prudké zalapání po dechu, když spatřila nezaměnitelné panorama města.

Chicago.

V žilách jí prudce vyrazil horký záblesk paniky. Co tu sakra dělají, proč jedou do Chicaga? Tomuto městu vládl Viktor. Jeho vliv infikoval každý roh ulice, každý zkorumpovaný okrsek, každý podzemní syndikát. Vjet přímo do srdce pachanova teritoria byla čistá sebevražda.

Sienna přitiskla helmu blíž k jeho rameni a promluvila přímo do vnitřního komunikátoru. „Dante, to je Chicago?“

V reproduktoru zavibrovalo temné, posměšné zamručení. „Rozhodně to tak vypadá.“

„Proč jedeme do Chicaga?“

„Potřebujeme spát, ne? Jsem úplně vyřízenej.“

Sienna sevřela jeho bundu pevněji, až jí zbělely klouby na prstech. „Viktor žije v...“

Dante ji přerušil věcným, neomluvným hlasem. „Volkov je v Rusku. Právě teď se vrací domů, ale pořád je mimo zemi. V tuhle chvíli se všichni jeho věrní psi ženou přes celé státy směrem k New Yorku, aby mě ulovili. Ne úplně všichni, ale jeho nejlepší střelci určitě. Bude těm idiotům trvat dva celé dny, než jim dojde, že jsem nezamířil rovnou na své vlastní území. Úplně poslední místo, kde by nás čekali, je město, které mají přímo na vlastním dvorku.“

Sienna stiskla rty k sobě. Neobtěžovala se jeho pokřivenou logiku zpochybňovat. Očividně měl spočítanou každou proměnnou tohoto útěku. Měl pravdu. Schovat se všem přímo na očích bylo arogantní, ale naprosto geniální.

Dante naklonil těžký motocykl do ranního provozu a nebezpečně kličkoval mezi auty ranních dojíždějících. Sienna zůstávala celým tělem přilepená k jeho zádům. Sklonila hlavu dolů v zoufalé snaze vyhnout se civícím pohledům mužů a žen v oblecích uvězněných za čelními skly. Přesně věděla, jak směšně musí působit – tisknout se k těžce ozbrojenému motorkáři a mít na sobě jen sametovou noční košili.

Minul hlavní třídy a zastavil u mohutného, třpytivého hotelu. Bez zaváhání sjel na motorce přímo po rampě do podzemních garáží. Řev upraveného výfuku se divoce odrážel od betonových zdí a rval Sienně uši. Projížděl temnými uličkami, dokud nenašel odlehlé parkovací místo zastrčené za betonovým sloupem.

Vypnul motor. V uších jí zazvonilo náhlé ticho.

Sienna přehodila nohu přes sedadlo a botami dopadla na beton. Nohy se jí divoce podlomily. Svaly měla ztuhlé, zkroucené z hodin sezení v napjatém předklonu. Protáhla si páteř a protočila trup, aby z těla vyhnala nesnesitelnou ztuhlost. Bylo jí jedno, že se jí sametová noční košile při tom pohybu vyhrnula po stehnech nahoru. Mrazivá jízda si vybrala svou daň. Chladný vzduch v betonové garáži ji štípal do kůže, takže se jí bradavky tvrdě a zřetelně rýsovaly pod tenkým sametovým živůtkem nočního úboru.

Dante si pomalu povolil řemínek helmy a těžkou pokrývku hlavy stáhl. Stále měl na sobě černou kuklu z ranního krveprolití, ale bez hledí už jeho pohledu nic nebránilo. Jeho temné, pronikavé oči pomalu a rozvážně přejížděly po jejím třesoucím se těle. Zdržel se na tuhých křivkách tlačících se skrz samet a pak pohled vytáhl zpátky k její tváři.

Oběma rukama chytil spodní okraj kukly a přetáhl si ji přes hlavu. Bledá kůže jeho brady, tváří a čela tvořila ostrý kontrast k silné černé bojové barvě rozmazané kolem očí. Zubatá tržná rána, kterou mu vyryla do levé tváře, vypadala dost hluboká na to, aby potřebovala jehlu a nit, ale těsná helma posloužila alespoň jako improvizovaný obklad a zastavila to nejhorší krvácení.

Sienna zatahala za svůj vzpírající se řemínek na helmě. „Tvůj obličej. Možná by sis ho měl otřít, jestli nechceš děsit lidi.“

Dante z ní nespouštěl predátorské oči. Volnou rukou si prohrábl husté, tmavé vlasy padající do očí. Ticho mezi nimi se táhlo, těžké a dusivé. Sienna se odvrátila, zoufalá z touhy zlomit intenzivní, pohlcující váhu jeho pohledu. Znovu škubla za tvrdohlavou plastovou sponu pod bradou.

Přezka konečně povolila. V téže vteřině ucítila, jak se jí něco otřelo o zadní stranu stehen.

Sienna nadskočila a z úst jí unikl polekaný výdech. Danteho drsné prsty zavadily o měkkou, odhalenou kůži její hýždě. Pohledem bleskově sjela dolů. Dante dřepl nízko a zcela nenuceně používal zadní lem její sametové noční košile jako hadr, kterým si stíral špínu z obličeje. Původně čistá látka nasávala saze, pot a zaschlou krev a měnila se v zaprášenou, zničenou černou šmouhu, zatímco se její radou bez okolků řídil.

Otřel si čelist a pustil látku z ruky. Vzhlédl k ní ze svého podřepu. V černých očích mu plápolal nebezpečný, nečitelný žár.

„Lepší?“

Jeho hlas byl neuvěřitelně hluboký. Nízká, chraplavá vibrace, která jí drásala nervy. Mezi stehny se jí náhle rozlilo těžké horko. V reakci na ten syrový, hrdelní zvuk jí v rozkroku mimoděk prudce pulzovalo.

Sienna těžce polkla a potlačila náhlý příval vzrušení. Vytrhla mu zničený okraj košile z ruky, prsty se přitom otřela o vlastní kůži tam, kde se jí před chvílí dotýkala jeho ruka.

„Záleží na tom, na koho se díváš.“

Dante se vztyčil do své plné, hrozivé výšky. Když na ni shlížel, tvář mu zkřivil zkažený, arogantní úsměv. „V tom případě jsem si s tím vůbec neměl lámat hlavu. Vzhledem k tomu, že všichni v té hale budou přemýšlet o tom, proč tam kurva postáváš v noční košilce.“

V hrudi mu tiše zarachotil smích. Dante se otočil, popadl svůj černý vak ze zadního nosiče motorky. Přehodil si ho přes rameno a vykročil směrem k výtahům, aniž by se podíval, zda jde za ním.

Sienna probodla jeho široká záda pohledem. V žaludku se jí vzedmula horká vlna hněvu, která prorazila i mrazivý chlad garáže.

„To jsi mi nemohl přinést nějaké oblečení nebo mi půjčit bundu?“

Dante nezpomalil krok. „Oblečení sis mohla vzít sama. Koneckonců jsme byli u tebe doma. Navíc bundu nemám. Nerad bych tě přivedl do varu tím, že bych ti dal své tričko a donutil tě celé dopoledne se držet mých vymakaných břišáků.“

Sienna vyrazila za ním. Pevně si zkřížila paže na prsou, aby si udržela tělesné teplo.

„Nebyl to můj dům. A kdyby to byl můj dům, mohl jsi zazvonit na zvonek, místo abys ho vyhodil do povětří.“

Výtah dorazil s ostrým cinknutím. Dante nastoupil a otočil se k ní čelem, když vešla za ním. Opřel se o zadní madlo a zvedl husté, posměšné obočí.

„Ty bys mně snad otevřela?“

Jeho tón byl nepopiratelně drzý, ale Sienna v jeho tmavých očích zahlédla skutečnou, ostrou zvědavost. Nikdy netušila, že černé oči mohou být tak výrazné a skrývat v sobě tolik divoké inteligence a nefiltrovaných emocí. Zesílila sevření vlastních paží a otočila hlavu k digitálnímu displeji, kde přeskakovala čísla pater. Blížili se k úrovni hlavní haly.

„Kdybych měla v životě vliv na jakékoli rozhodnutí, vůbec bych tam nebyla.“

Dante tiše, zamyšleně zamručel. „Hmm.“

Výtah znovu zacinkal. Ocelové dveře se rozestoupily a odhalily rozlehlou, luxusem oplývající halu. Mramorové podlahy se leskly pod křišťálovými lustry. Na leštěných mahagonových stolech stála obrovská květinová aranžmá. Dante vystoupil jako první a vykročil k recepci s ležérní, povýšenou jistotou štamgasta, kterému patří celé střešní apartmá.

Čtyři ženy stojící za prostornou recepcí ztuhly. Při pohledu na mohutného, pomláceného muže, který mířil přímo k nim, viditelně couvly. Dvě z recepčních si vyměnily pohled plný ryzí hrůzy, otočily se a prakticky vběhly postranními dveřmi do zadních kanceláří. Zbývající dvě dívky zůstaly přibité na místě, nervózně si pohrávaly s pery a uhlazovaly si vlasy. Byl to zoufalý, ubohý pokus vytvořit si štít před impozantním, smrtícím predátorem, který se k nim blížil. Dante byl od hlavy k patě oděný v černém taktickém oblečení pokrytém záhadnými tmavými skvrnami, které naštěstí zakrývaly obrovské množství krve vsáknuté do látky.

Pak jejich vytřeštěné oči přelétly přes jeho rameno a spočinuly na Sienně v její roztrhané, špinavé sametové noční košili. Jedna z recepčních okamžitě sáhla po stolním telefonu.

Dante shodil těžký vak na mramorovou podlahu s hlasitým, zlověstným žuchnutím. Mohutnou horní polovinou těla se těžce opřel o leštěný pult.

„To není nutné, zlatíčko. Volal jsem sem dřív kvůli pokoji. Jméno Rossi.“

Nasazený úsměv byl oslnivý a naprosto odzbrojující. Byl to přesně ten typ úsměvu, který dokázal ženu během jediného úderu srdce přimět přejít od třesu čirou hrůzou k chvění zoufalou touhou.

Recepční držící telefon prudce zrudla. Sienna nad tou očividnou manipulací protočila panenky.

„Omlouvám se, pane. Ano, Rossi.“ Dívka spěšně práskla sluchátkem zpátky do vidlice a začala zběsile ťukat do klávesnice. „Máme vás zapsaného na střešní apartmá na dvě noci?“

Danteho hlas klesl do hladkého, hypnotického předení. „Přesně tak, slečno.“

„Dva klíče?“

„Jeden.“

To jediné slovo bylo absolutním rozkazem. Nepřipouštělo žádný odpor a nenechávalo prostor pro vyjednávání.

Dívčiny nervózní oči znovu těkly k Sienně a přelétly po jejím zničeném, nevhodném oděvu. „Dobře tedy. Na pokoji máte nápoje zdarma. Pokojová služba právě začala podávat snídaně. Pokud budete chtít, stačí zavolat dolů a my vám objednávku zařídíme. Nabízíme také řadu hotelových služeb, jako jsou masáže, péče o pleť, sauna a...“

Dante si povzdechl a naoko vyčerpaně stočil oči stranou. „To nebude nutné. Jen mi dejte klíč a my půjdeme. Máme za sebou docela náročnou noc.“

Oči recepční okamžitě zaplavil hluboký soucit. Rychle a chápavě přikývla. „Jistě, pane. Potřebujeme jen kreditní kartu pro případné vedlejší výdaje.“

Dante sáhl do zadní kapsy svých taktických kalhot. Vytáhl elegantní, těžkou černou kovovou kartu a s ostrým cvaknutím ji položil na skleněný pult.

Sienna na kartu pohlédla. Z hrdla se jí vydralo prudké zalapání po dechu. Vrhla se dopředu a chytila Danteho za silné předloktí. Její náhlý pohyb vylekal jak Danteho, tak vyjevenou dívku za pultem.

„Dante, na té kartě je tvoje jméno.“

Dante pomalu přesunul pohled z černé karty na pultu na Sienninu vyděšenou tvář. V jeho rysech se objevilo pomalé, posměšné procitnutí.

„Ano, mám dojem, že máš pravdu.“ Zvedl kartu, protočil ji ve svých velkých prstech a teatrálně vydechl. „Propána, opravdu je!“

Sienniny nehty se brutálně zaryly do tvrdého svalu jeho předloktí. Ostré štípnutí ho přimělo syknout, ale neodtáhl se.

„Viktor to může vystopovat.“

Danteho teatrální výraz se vypařil. Tvář mu ztuhla do masky čistého, mrazivého dravého soustředění. Koutky úst se mu zkroutily do temného úsměvu. Nenuceně srazil její ruku ze své paže. V dalším okamžiku jí velká dlaň pevně sevřela pas.

Prudce ji trhl k sobě. Sienna narazila přímo na jeho tvrdou, svalnatou hruď. Násilný náraz jí vyrazil z plic i ten poslední zbytek vzduchu. Prsa se jí přitiskla k jeho taktické vestě. Horko sálající z jeho obrovského těla pohltilo její třesoucí se postavu.

Sklonil hlavu a zabořil tvář do záhybu jejího krku. Ústa přitiskl těsně k jejímu uchu, aby vyděšená recepční nezaslechla ani slovo.

„A co když chci, aby mě vystopoval?“

Jeho horký dech zavál na její citlivou kůži a po páteři jí poslal prudké zachvění, až se jí podlomila kolena. Jeho stisk v pase zesílil a udržel ji na nohou.

„Co když chci, aby sem přišel a našel mě, jen aby zjistil, že přišel pozdě? Co když chci, aby věděl, že poslal své nejlepší muže na zbytečný hon přes celou zemi, zatímco já celou tu dobu seděl tady? V jeho městě. V jeho hotelu. V jeho posteli. V jeho...“

Sienna cítila, jak se jí z tváře vytrácí veškerá krev. Zapřela se rukama o jeho hruď a zírala do nekonečné černé prázdnoty jeho očí.

„O to tady celou dobu jde? Chceš se před ním předvést?“

„Pomsta je součástí toho všeho, ano.“

„A ta druhá část?“

Danteho palec pomalu pohladil měkkou, odhalenou kůži na jejím boku tam, kde se samet vyhrnul. Otevřel ústa, aby odpověděl.

„Všechno je připraveno, pane,“ ozvala se recepční s nuceným, zářivým úsměvem. Posunula těžkou černou kartu a pozlacený klíč od pokoje po pultu.

Dante se narovnal a ustoupil od Sienny o krok zpět. Náhlá ztráta jeho tělesného tepla ji znovu zanechala v třesu.

„Děkuji.“ Dante kartu i klíč sebral.

„Použijte soukromý výtah přímo tamhle,“ oznámila dívka a ukázala na zdobené, zlatem vykládané dveře zastrčené v odlehlém výklenku. „Vyveze vás bez zastavení přímo do střešního apartmá.“

„Nóbl,“ poznamenal Dante. Znovu si hodil těžký vak na rameno. „Aha, a tady moje společnice potřebuje nějaké oblečení.“ Jeho temné oči bezohledně sjely po uniformě recepční. „Jste zhruba její velikost. Možná o něco větší. Mohla byste nám něco sehnat?“

Zdvořilý úsměv recepční zakolísal. Oči se jí při zmínce o tom, že je „o něco větší“, zúžily do ostrého pohledu, ale přinutila rty zpět do pevné profesionální linie a stroze přikývla.

„Podívám se, co se dá dělat.“

„Děkuji.“ Dante se otočil na patě a zamířil ke zlatem vykládanému výtahu.

Sienna vykročila za ním, zoufalá z touhy dostat se z té dusivé haly pryč.

„Ach, paní. Omlouvám se, tohle vám upadlo,“ vyhrkla druhá recepční. Přistoupila k pultu a přistrčila k Sienně malý složený lístek bílého hotelového papíru.

Sienna na papír vytřeštila oči. „To není...“

„Ale ano, je,“ stála na svém ta dívka. Oči měla rozšířené, prosebné. Přistrčila složený vzkaz až k samému okraji skleněného pultu.

Sienna natáhla třesoucí se ruku a papír si vzala. Rozložila ho a očima přejela spěšně načmáraný inkoust.

*Pokud jste v nebezpečí, zavolejte nám na linku #0. V každém pokoji jsou telefony. Pokud potřebujete pomoc, prostě zavolejte. Nic neříkejte. Uvidíme, v jakém jste pokoji, a zavoláme policii nebo našeho šéfa.*

Sienna polkla tvrdý uzel čisté hrůzy. Přesně věděla, komu tento luxusní hotel patří. Přesně věděla, jakého šéfa měly ty vyděšené ženy na mysli. Viktorův stín pokrýval celou tuto budovu. Dante ji zavedl přímo do dračího doupěte a zaplatil kartou, která rozsvítí Viktorův bezpečnostní systém jako maják.

Věnovala dívce nepatrné, vyděšené kývnutí. Zmáčkla lístek v pěsti a zamířila k výklenku.

Dante stál před zlatými dveřmi se širokými zády obrácenými k hale. Vytáhl svůj zabezpečený telefon a vypadalo to, že rychle vyťukává příkazy, jimiž obcházel nebo napadal nějakou interní bezpečnostní síť.

„Co tam stálo?“

Od svítící obrazovky ani nevzhlédl.

Sienna zírala na profil jeho potlučené, pohmožděné tváře. Srdce jí bušilo o žebra jako splašený, uvězněný pták dožadující se úniku.

„Zdá se, že si z nějakého důvodu myslí, že jsem v nebezpečí.“

Dante se ušklíbl. Z hrudi se mu vydral tichý, temný smích, který se rozlehl tichým výklenkem. Zasunul telefon zpátky do kapsy a konečně otočil hlavu, aby se na ni podíval. Jeho černé oči z ní strhaly i ten poslední zbytek naděje, který jí zbýval.

„Nemýlí se.“

Zlaté dveře se s jemným cinknutím rozestoupily. Dante nastoupil do výtahu a nechal ji stát omráčenou v těžkém, klaustrofobním stínu svých slov.