„Ne, Noro. To jsem já, Mae. Ne Vivienne,“ opravila mě ta oslnivá žena. Z očí jí skanula slza a ona ji spěšně otřela kapesníčkem, který vylovila z kabelky. „Jsem tvoje nejlepší kamarádka. Copak si na mě nevzpomínáš?“ zeptala se roztřeseným hlasem. Oči panenky měla doširoka rozevřené a přejížděla mě pohledem od hlavy k patě, jako by nedokázala uvěřit, že mě skutečně vidí.

Přistoupila blíž, dotkla se