Victoria Kensingtonová na mě třeštila oči. Měla je tak vytřeštěné, že by se do nich skoro vešlo jablko.

V domnění, že si s ní jen zahrává fantazie, několikrát zamrkala, ale když jsem z jejího dohledu nezmizela, jak očekávala, trhla sebou a vyskočila z otočného křesla. Síla jejího pohybu způsobila, že se nebohé křeslo s hlasitým žuchnutím skácelo na podlahu.

„Noro!“ vydechla a lapala po dechu. Jej