Odporné křupnutí roztříštilo elegantní večerní symfonii. Byla to těžká, kosti drtící rána, jež protrhla vytříbenou atmosféru nejprestižnějšího hotelu v Oakhavenu a prořízla vzdálené tóny vážné hudby linoucí se ze střešního apartmá vysoko nad zemí.

Vysoko nad dlažbou zářil velkolepý plesový sál jako zavěšený zlatý palác. Křišťálové lustry vrhaly teplé, shovívavé světlo na městskou smetánku. Tam nahoře cinkaly sklenky šampaňského v nekonečných přípitcích. Magnáti, prominentní dámy a vysocí hodnostáři se sešli ve svých nejvybranějších róbách, aby oslavili svazek desetiletí: zasnoubení milované dědičky rodu Lockwoodových Sloane s dědicem rodiny Bancroftových. Snoubenci stáli uprostřed okázalého sálu, koupali se v obdivu a požehnáních, obklopeni kaskádami květinových aranžmá a zlatými akcenty.

Dole na zemi panoval hrůzný kontrast.

Rozlámané tělo Freyi Lockwoodové leželo zkroucené na neúprosné dlažbě. Končetiny jí trčely v groteskních, nepřirozených úhlech. Pod jejím tělem se už rozpíjela kaluž temného karmínu a barvila netknutý beton. Její bezchybnou pleť hyzdily hluboké, ohavné podlitiny – kruté, temné stopy, které neměly nic společného s pádem ze střechy. Byly nepopiratelným pozůstatkem noční můry, jíž si prošla jen o pár okamžiků dříve. Fyzickým důkazem toho, jak z ní v temné, dusivé místnosti surově servali veškerou důstojnost.

Mezi elegantními kolemjdoucími na ulici to zborotilo společným zalapáním po dechu. Klapání vysokých podpatků rázem utichlo. Muži v oblecích šitých na míru strnuli. Desítky očí vystřelily vzhůru k tyčící se skleněné fasádě hotelu. Vysoko nahoře, u samého okraje střechy, se na zlomek vteřiny zdržela silueta. Obličej tam nahoře byl zbrocený studeným potem, oči rozšířené neskrývanou hrůzou, než postava spěšně ucouvla z dohledu.

Šok, který projel shromažďujícím se davem, byl hmatatelný. Ta žena na chodníku neuklouzla. Ani neskočila. Někdo ji shodil.

Šepot propukl v chaotickou symfonii paniky. Někdo začal třesoucíma se rukama horečně vytáčet tísňovou linku. Jiní udělali váhavé kroky k roztříštěnému tělu, v očích se jim mísila morbidní zvědavost s děsem. Drby se vznítily jako jiskra v suché trávě a přeskakovaly z jednoho člověka na druhého.

Jakmile prvotní otřes pominul, pohled davu se změnil. Prohlíželi si její bezživotnou tvář, roztrhané šaty, odhalenou kůži posetou těmi usvědčujícími modřinami. Děs v jejich očích se proměnil v něco temnějšího. V opovržení. Úšklebky. Otevřený hnus. Skandální stav, v němž se nacházela, živil jejich zvrácenou představivost a maloval obraz zhýralosti a hanby.

„Počkat, není to... Freya Lockwoodová?“

Tlumený hlas dopadl doprostřed davu jako bomba a rozpoutal smršť neúprosných šeptand.

„Freya Lockwoodová? Myslíte tu nemanželskou holku, co ji Lockwoodovi před pár lety vytáhli ze stoky?“ ušklíbl se jakýsi muž a oči se mu leskly neskrývanou zlomyslností. „Slyšel jsem, že to byl nevychovaný divoký spratek. Vychování nula. Vteřinu po tom, co se shledala se svým bohatým tatínkem, si začala vyskakovat, jako by jí patřilo celé zatracené město.“

„A nepokusila se svést snoubence své nevlastní sestry?“ vložila se do toho jakási žena a po napudrované tváři se jí mihl vzrušený záblesk. „Prý se mu prakticky sama vrhla do postele.“

„Ta, co má nahoře zrovna zásnuby – to je její nevlastní sestra. Sloane.“ Další člověk se uchechtl a očividně si vychutnával rozvíjející se drama. „Celý ten večírek každou chvíli vyletí do povětří. Lockwoodovi budou do rána pro smích celému Oakhavenu.“

Každé zašeptané slovo bylo jako zubaté ostří dýky zabodávající se do Freyiina chladnoucího masa. Ležela bezvládně na ledové zemi. Krev z ní vyprchávala, končetiny jí tuhly v chladný mramor, ale sluch měla stále trýznivě ostrý. Nemohla pohnout rty. Nemohla se bránit. Mohla jen poslouchat, jak její jméno vláčí blátem.

Fyzická muka způsobená roztříštěnou páteří a potrhanými vnitřnostmi nebyla ničím ve srovnání se sžíravým ohněm prozření, který jí hořel v hasnoucí mysli.

Vance Lockwood. Její biologický otec.

Vzpomínky jí probleskovaly za skelnýma očima. Ještě před několika hodinami se na ni Vance díval s křečovitým, omluvným úsměvem. Požádal ji, aby doručila důležitý dokument do soukromého apartmá. Poplácal ji po rameni a sehrál roli unaveného, leč láskyplného patriarchy. Jenže v tom apartmá nečekal žádný obchodní partner. Čekala tam smečka slizkých, bezohledných hrdlořezů. Vance ji předhodil vlkům, aby si zajistil obchodní dohodu, a nechal ji zamčenou, zatímco dole pořádal velkolepou, třpytivou zásnubní oslavu pro svou nevlastní dceru.

Bolest ve Freyiny hrudi se stáhla do uzlu čiré, dusivé nenávisti.

A pak tu byla Sloane. Andělská, dokonalá Sloane. Když Freya poprvé vstoupila do té zastrašující, pozlacené klece rodiny Lockwoodových, všichni s ní jednali jako s odpadem. Všichni kromě Sloane. Sloane se vřele usmívala, svěřovala jí tajemství a držela ji za ruku. Freya, vyhladovělá po citech a zoufale toužící uniknout strašidelným stínům sirotčince, se té laskavosti chytila jako záchranného lana. Chovala se ke Sloane jako k vlastní krvi. Brala na sebe vinu za Sloaniny přešlapy. Nesla tresty za Sloaniny vykalkulované chyby.

Sloane celý tenhle pád zosnovala. Vykreslila Freyu jako vyšinutou, žárlivou sestru, která se jí pokusila ukrást snoubence. Pečlivě a systematicky ničila Freyiinu pověst, dokud ji svět nezačal vnímat jen jako lacinou, manipulativní děvku.

Freya je nenáviděla. Nenáviděla jedovaté lži Lockwoodových. Nenáviděla jejich nablýskanou krutost. Ale ze všeho nejvíc nenáviděla sebe samu.

Byla tak neskutečně naivní. Aby si vysloužila pouhé drobky jejich náklonnosti, vzdala se všeho. Přepsala na ně dědictví, pro které její matka cedila krev. Spolkla svou hrdost. Zadusila svůj vlastní talent a ztlumila své světlo, jen aby Sloane mohla zářit nejjasněji. Dovolila jim, aby z ní udělali ubohou loutku, příhodného šaška pro své nekonečné pobavení.

Vidění se jí začalo zužovat do tunelu, okraje pohlcovala temnota. V hrdle ji svírala lítost. Nehybné oči upírala k noční obloze, hleděla skrz tyčící se hotel, skrz zlatavá světla přímo do prázdnoty. A do nebes vyryla nevyslovenou, planoucí přísahu.

*Bude-li nějaký příští život, sedřu jim maso z kostí. Donutím je zaplatit krví.*

Náhle chaotický šumot prořízlo tiché klapnutí otevíraných těžkých dveří automobilu. Elegantní, impozantní vůz ladně zastavil přímo u policejní pásky.

Do noci vystoupil nápadně vysoký, bezchybně oblečený muž.

Jako by kolem hotelu v tu ránu klesla teplota. Jeho přítomnost měla fyzickou váhu, velitelskou a absolutní, podmaňující si atmosféru podle jeho vůle. Bylo to, jako by se na něj zaměřil neviditelný reflektor a zmrazil celou ulici v bezdechém výjevu.

Bzučící dav upadl do ohromeného, dusivého ticha. Posměšný šepot se vypařil. Zástup zámožných přihlížejících se instinktivně rozestoupil a v chvatu ustupoval dozadu, aby vytvořil široký, volný průchod.

„Je to... je to hlava rodiny Hawthorneových?“ vydechla jakási žena v čirém úžasu a hlas se jí chvěl vzrušením z jeho blízkosti.

Její společník přikývl s očima vytřeštěnýma hrůzou. „Ano. Thane Hawthorne. Ten chlap je jako přízrak. Říká se, že jeho nálady jsou naprosto nepředvídatelné a že jediným telefonátem dokáže zruinovat půlku Oakhavenu.“

„Je to vážně on,“ zamumlal jakýsi obchodník a otřel si pot z čela. „Jeden z nejnebezpečnějších mužů v zemi. To se Lockwoodovým vážně podařilo pozvat ho na zásnuby? Ta prestiž...“

Thane Hawthorne se zastavil. Jeho chladný pohled přelétl vyděšený dav a pak se uzamkl na zmučeném těle ležícím na dlažbě. Beze slova vykročil vpřed. Jeho kroky byly klidné, rozvážné a krev barvící beton ho nijak nerozhodila. Zastavil se přímo vedle Freyi.

Vypadala jako porcelánové umělecké dílo roztříštěné kladivem. Krev jí smáčela kůži, a přesto měly její nehybné rysy jakousi tísnivou, uhrančivou krásu. Thaneův výraz potemněl. Poznal ji. Věděl o těch pomluvách a znal pravdu, která se za nimi skrývala. Byla to žena s brilantní myslí, a přesto si s ní osud a její zrádná rodina zahrály jako s naprostou hlupačkou. Její kdysi zářivé oči byly teď matné, zračilo se v nich jen zoufalství a hmatatelná, neuhasínající nenávist.

Gideon Vale, jeho věrný asistent, nervózně přistoupil. „Pane Hawthorne? Policie je na cestě. Neměli bychom zasahovat do místa činu.“

Thane si ho nevšímal. Poklekl na krví nasáklý beton. Plynulým pohybem shodil z ramen na míru šité sako. Jemně jím přikryl Freyiino zbité tělo; těžká látka zakryla její odhalenou kůži i ty strašlivé podlitiny. Jeho pohyby byly přesné, prosté jakéhokoli zaváhání, jako by chránit ji před krutými pohledy světa bylo jeho jedinou prioritou.

Podsunul paže pod její zlámané tělo a zvedl ji do náruče.

„Přistav auto,“ poručil Thane a jeho hlas byl hluboké, chladné zavrčení, které nepřipouštělo žádné námitky.

Gideonovu tvář zaplavil šok, ale věděl moc dobře, že šéfovi se neodporuje. Rozběhl se k místu řidiče.

Freyiino slábnoucí vědomí, vznášející se na samém prahu zapomnění, stěží dokázalo vnímat přicházející vjemy. Kousavý chlad dlažby byl pryč, vystřídala ho těžká vůně cedru, drahé kolínské a tmavého tabáku. Pálivá bolest přecházela v otupělý opar. Skrz napůl přivřená víčka matně zahlédla Thaneovu ostře řezanou čelist.

Tento děsivý muž. Tento bezohledný král Oakhavenu. Byl jediným člověkem v tomto prohnilém městě, který s ní měl špetku slitování. Choval její polámané tělo, jako by to bylo něco drahocenného, a chránil ji před posměšným smíchem.

Chtěla mu poděkovat. Chtěla se zeptat proč. Ulicí však prosvištěl prudký poryv větru a pronikl jí až do morku kostí. Poslední světlo v jejích očích zhaslo. Svět se ponořil do černé a Freya se propadla do nekonečných, mrazivých hlubin nicoty.

***

Vzduch prořízlo ohlušující zaskřípění pneumatik doprovázené štiplavým zápachem pálící se gumy.

Freyu to prudce vymrštilo dopředu. Ramenem narazila do zadní části koženého sedadla. Náhlý, drsný náraz jí otřásl lebkou a za očima jí vystřelila prudká bolest.

„Slečno Freyo! Slečno Freyo, jste v pořádku?“

Ten hlas byl zmatený a třásl se panikou.

Freya prudce nasála vzduch a plíce se jí lačně roztáhly, jako by se právě vynořila z hlubin oceánu. Zalykala se vzduchem a ruce jí instinktivně vylétly ke krku. Čekala, že ucítí lepkavé teplo vlastní krve. Čekala trýznivé ochrnutí roztříštěné páteře.

Místo toho její prsty narazily na hladkou, neporušenou kůži.

Mysl měla jako v husté, dusivé mlze. Vzpomínky na studený chodník, posmívající se dav a cedrem vonící sako Thanea Hawthorna na ní visely jako temné stíny. Připadala si, jako by se topila, lapená v trhlině mezi prázdnotou a realitou.

Čirou, zoufalou silou vůle Freya zavrtěla hlavou a přinutila se otevřít oči. Svět kolem ní se točil v závratné šmouze, než se ostře vyrýsoval do detailů.

Seděla na zadním sedadle elegantního černého sedanu. Tónovaným oknem pražilo slunce a zalévalo kožené čalounění teplou, zlatavou září. Byla bílý den. Žádná krev. Žádný hotel.

Arthur Gable si odepnul bezpečnostní pás a otočil se celým trupem dozadu. Tvář měl bledou, oči rozšířené obavami. „Slečno Freyo, prosím, řekněte něco. Mám to otočit? Mám vás vzít do nemocnice?“

Freya třeštila zrak na řidiče. Arthur. Zkušený šofér rodiny Lockwoodových. Vypadal mladší. Hluboké vrásky, které si pamatovala kolem jeho očí, tu nebyly.

Těžce polkla a v hrdle měla sucho a drsno. „Arthure?“ vypravila ze sebe šeptem; ten zvuk zněl jejím vlastním uším křehce a cize.

„Ano, to jsem já, slečno Freyo,“ odpověděl Arthur a roztřeseně si oddechl úlevou. „Dostala jste pořádnou ránu o sedadlo, když nám do cesty vběhl ten toulavý pes. Jste si jistá, že nepotřebujete doktora?“

Freya pomalu zavrtěla hlavou. Zvedla třesoucí se ruce a obrátila je dlaněmi vzhůru. Její kůže byla bez kazu. Mozoly z let manuální práce na panství Lockwoodových byly pryč. Strašlivé podlitiny od těch hrdlořezů ze skladiště neexistovaly. Zaryla upravené nehty hluboko do předloktí. Okamžitě vykvetlo ostré bodnutí bolesti a připoutalo ji k realitě. Nebyla duch. Byla vzhůru.

„Kde to jsme, Arthure?“ zeptala se. Tentokrát už měla hlas pevnější, ačkoli odpověď dávno znala. Jen potřebovala slyšet ta slova nahlas. Potřebovala poslední hřebíček do rakve své nevíry.

Arthur zamrkal, otázkou očividně vyvedený z míry. „Slečno Freyo, stoupáme do kopce. Jste dcera pana Vance Lockwooda, hlavy rodiny Lockwoodových. Nařídil mi, abych vás vyzvedl a přivezl domů. Vy... vy jste nezapomněla, že ne?“

Z nejtemnějších hlubin Freyiiny hrudi vybublal smích. Začal jako tichý, bezdechý zvuk, než přešel v hořké, mrazivé uchechtnutí. Ten zvuk byl prosáklý břitkou ironií a tak hlubokou nenávistí, až se zdálo, že z auta vysává veškerý kyslík.

Na tenhle den si pamatovala naprosto přesně.

Před deseti lety. Přesně v tento den poprvé překročila práh okázalého, zrádného světa rodiny Lockwoodových. Pamatovala si, jak seděla na tomto samém sedadle a srdce jí bušilo naivní nadějí. Věřila, že bude mít konečně otce. Věřila, že opouští krutost sirotčince a míří do teplého, milujícího domova.

Ta cesta tehdy začala zoufalou modlitbou dítěte a skončila roztříštěným tělem na studené dlažbě.

Osud chopil kormidlo času a otočil jím nazpět. Vrátila se z pokraje zapomnění. Její duše byla plná jizev, její nevinnost shořela na popel, ale její srdce se proměnilo v pevnost poháněnou temným, neúprosným ohněm.

Otočila hlavu a pohlédla z okna. Ubíhající krajina jí byla až odporně povědomá. Tahle silnice, vinoucí se vzhůru po úbočí hory, byla dlážděná jejím někdejším ponížením. Během prvních několika měsíců jejího života na panství Corinne Lockwoodová jakoby mimochodem utrousila, že všichni řidiči jsou zaneprázdnění. Belcrest byl soukromý, exkluzivní vrchol hory, kam žádné taxíky nesměly. Freya byla nucena šlapat po téhle strmé, klikaté cestě pěšky ve spalujícím vedru i v ledovém dešti.

Tenkrát to špatné zacházení spolkla. Namluvila si, že je přítěží, cizinkou, která si musí své místo zasloužit. Usmívala se přes puchýře na patách, celá vyděšená, aby své nové rodině nepůsobila potíže.

*Jak ubohé,* pomyslela si a prsty se jí sevřely v pevné pěsti. Nehty se jí zaryly do dlaní tak hluboko, až se na nich objevily červené půlměsíčky. *Nechala jsem je, aby mě oškubali na kost. Dovolila jsem jim ukrást matčino dědictví a ještě jsem jim za to děkovala. Už nikdy víc.*

Po páteři jí přejel chladný, elektrický mráz. Zuřivost pramenící z brutálních vzpomínek na minulý život jí proudila v žilách jako šelma drásající mříže klece. Z jejího těla jako by sálala mrazivá aura. Tmavé oči jí ztvrdly v kousky obsidiánu a v jejich hlubinách nebezpečně karmínově zajiskřilo.

Arthur pohlédl do zpětného zrcátka, aby ji zkontroloval, a zadrhl se mu dech. Dívka sedící na zadním sedadle vypadala úplně jinak. Ještě před dvaceti minutami byla uzlíčkem nervózní energie. Zahrnovala ho nesmělými otázkami na zvyklosti pana Lockwooda a hlas se jí třásl zoufalou snahou zavděčit se. Byla tak podbízivá, až to bylo téměř bolestivé sledovat.

Teď na něj dívka v zrcátku hleděla s chladnou, odtažitou rozvahou kata. Ostrý, smrtící záměr v jejím pohledu poslal Arthurovi po zátylku neklamný mráz.

*Posedl ji ďábel?* pomyslel si Arthur a pevněji sevřel volant. Nervózně si odkašlal. „Slečno Freyo?“ zeptal se opatrně a ztišil hlas do šepotu, jako by se bál probudit spícího draka.

Jeho hlas vytrhl Freyu ze smrtícího rozjímání. Pomalu, zhluboka se nadechla a nechala po své tváři sklouznout ledovou masku sebeovládání. Koutky úst se jí zkroutily do slabého, posměšného úšklebku.

*Není kam spěchat,* připomněla si. *Mám všechen čas světa. Rozeberu je na kousky, jednoho po druhém.*

„Jsem v pořádku,“ odpověděla Freya. Její tón už nebyl nesmělý. Zněl hladce, velitelsky a nesl v sobě absolutní autoritu. „Jeďme dál.“

Arthur těžce polkl, stroze přikývl a sešlápl plynový pedál.

Černý sedan nabíral výšku po klikaté horské silnici. S každým kilometrem byl výhled velkolepější a rozlehlejší. Tohle byl Belcrest, klenot v koruně Oakhavenu. Byla to exkluzivní svatyně, kde i samotný vzduch voněl starými penězi a nedotknutelnou mocí. Rozlehlá sídla se vynořovala jako třpytivé diamanty zasazené do bujné zelené krajiny.

Každý píď tohoto území křičel luxusem. Tyčící se kované brány střežily tvarované zahrady. Masivní kamenná sídla se pyšnila panoramatickými výhledy, jež se táhly přes celé město hluboko pod nimi – město, které z této výšky vypadalo jako rozházené bezvýznamné hračky. Čím hlouběji vjížděli, tím velkolepější architektura byla, což odráželo přísnou, nevyslovenou hierarchii oakhavenské smetánky. Rodiny sídlící na samém vrcholu byly nedotknutelnými bohy tohoto světa.

„Z Belcrestu je nejlepší výhled v celém Oakhavenu,“ poznamenal Arthur ve snaze rozbít dusivé ticho v autě. Jeho tón byl až příliš bodrý, chabý pokus odlehčit náhlou tíživou náladu. „A právě tady, slečno Freyo, na tomto krásném místě budete odteď žít.“

Freya pomalu, lhostejně přikývla. Její pohled zůstával vzdálený, výraz naprosto nečitelný.

Rozlehlá krása za tónovaným sklem v její hrudi neprobudila jediný záchvěv emoce. Srdce měla jako uzamčený trezor. Ta vznešenost, nad níž její osmnáctileté já kdysi tajilo dech v němém úžasu, teď nevypadala jako nic víc než bohatě vyzdobená jatka.

Arthur docela zmlkl. Nedokázal si srovnat vystrašenou pubertální dívku, která se tak snažila zavděčit, s touto vznešenou, odtažitou ženou sedící v jeho autě. Chovala se jako skutečná paní domu. Soustředil se výhradně na cestu a projížděl poslední zatáčky vedoucí k panství Lockwoodových.

Když se sedan přiblížil, tyčící se tepané brány Panství Lockwoodových vůz rozpoznaly a pomalu se otevřely.

Auto vklouzlo na širokou příjezdovou cestu. Rozlehlé panství bylo pomníkem posedlosti Vance Lockwooda společenským zdáním. Nekonečné lány bezchybného, smaragdového trávníku se táhly směrem k hlavní budově. Uprostřed kruhového objezdu stála masivní, zdobná kamenná fontána. Dvě mramorové sochy chrlily vodu do křišťálově čisté nádrže; vodní tříšť chytala odpolední slunce a vrhala na dlažbu třpytivé duhy.

Po straně příjezdové cesty, usazená ve stínu prastarých dubů, ležela puntičkářsky pěstěná květinová zahrada.

U tepaného zahradního stolku, obklopena rozkvetlými růžemi, ležérně seděla elegantní dáma. V ruce držela křehký porcelánový šálek a usrkávala odpolední čaj s nacvičeným půvabem ženy, jež věří, že se kolem ní točí celý svět.

Když sedan zastavil, Freya pohlédla z okna. Rty se jí pomalu zvlnily do chladného, vědoucího úsměvu.

Její oči se upřely na Corinne Lockwoodovou.