Těžké dveře auta s cvaknutím zapadly a prořízly poklidné ticho rozlehlého nádvoří. Odpolední slunce prosvítalo mohutnými větvemi prastarých dubů. Vhalo jemnou, zlatavou záři na pěstěný trávník a zářivé květinové záhony. Corinne Lockwoodová odpočívala v bílém proutěném křesle. Vypadala jako královna držící audienci ve svém soukromém ráji. V ruce třímala křehký porcelánový šálek. Její držení těla bylo ztělesněním nenucené elegance, naprosto nerušené příjezdem černého sedanu.

Ze stínu terasy vystoupila služebná. Její hlas zněl v tichém vzduchu váhavě. „Paní Lockwoodová, slečna Freya dorazila.“

Corinne nevzhlédla hned. Pomalu a rozvážně usrkla čaj. Když konečně stočila zrak, spočinul na Freye sotva na zlomek vteřiny. Po její dokonale napudrované tváři přelétl záblesk hlubokého opovržení. Vzápětí se odvrátila. Chovala se k Freye jako k urážlivé šmouze na nedotčeném plátně, vizuální nepříjemnosti, kterou zkrátka nedokázala snášet déle než na jediný úder srdce.

„Paní Lockwoodová...“ Služebná nasadila nervózní, napjatý úsměv. V napjatém tichu přešlapovala z nohy na nohu.

Corinne mávla pěstěnou rukou. Bylo to líné a odmítavé gesto, jako by odháněla otravný hmyz. „Odveďte ji do zadního traktu.“

Služebná ztuhla. Nervózně střelila pohledem po Freye, dobře si vědoma urážky skryté v tomto rozkazu. „Ale paní, tam přece bydlí služebnictvo. Slečna Freya je...“

Corinne odložila šálek na podšálek. Porcelán ostře cinkl o skleněný stůl. Její tón zledověl a nepřipouštěl sebemenší odpor. „Sloane zrovna vyhrála klavírní soutěž. Musíme jí zařídit pořádný hudební pokoj. Tate roste a bude potřebovat vlastní pracovnu. Kde přesně mám podle vás vzít místo pro někoho nedůležitého?“

Služebná pootevřela rty k protestu. V tomto rozlehlém sídle se vzepření Corinninu rozhodnutí rovnalo rozsudku smrti. Spolkla svá slova a sklopila hlavu; její neklid v tichu přímo sálal.

Freya stála na kamenné cestě a sledovala jejich rozhovor. Prohnal se jí zvrácený pocit déjà vu. V minulém životě se odehrála naprosto stejná scéna. Vzpomínala si na ten chladný tón, chabou výmluvu i naprostou lhostejnost v Corinniných očích. Stará Freya byla bez rozmýšlení vykázána do úzkých, temných pokojů pro služebnictvo. Snášela neustálý hluk, nulové soukromí a ponížení ze života po boku najaté síly. Tenkrát to přijala bez boje. V porovnání s chátrající, plísní prolezlou venkovskou barabou, kde po prknech podlahy potmě rejdily krysy, jí pokoje pro služebnictvo připadaly jako přepychové útočiště. Přesvědčila sama sebe, že má být vděčná. Poručila si mlčet, i když zbytek rodiny Lockwoodových žil jen o pár kroků dál v nepředstavitelném přepychu.

Ona naivní, zoufalá holka byla mrtvá.

Freya se zhluboka, vyrovnaně nadechla. Tohle velkolepé panství nebylo žádným charitativním útulkem. Byl to domov její matky. Tito chamtiví vetřelci ho napadli, přivlastnili si ho a teď se opovažovali chovat se k ní jako k toulavému psu žebrajícímu o drobky.

Freya zabodla pohled do Corinne. Její hlas prořízl líný odpolední vzduch jako nabroušená čepel. „Corinne, pokud si dobře pamatuji, Panství Lockwoodových patřilo mé matce. Teď, když tu není, patří dům ze zákona mně. Není to trochu absurdní, že bydlíte v mém domě a snažíte se mě vystrnadit do pokojů pro služebnictvo?“

Šálek zadrnčel o podšálek. Corinnina samolibá maska se v mžiku rozpadla na kusy. Zírala na Freyu a oči se jí rozšířily nefalšovaným šokem. Líný, pohrdavý záblesk zmizel a nahradil ho strnulý, defenzivní pohled. Nikdy by nečekala, že tahle tichá holka v hadrech zná pravdu o původu celého majetku.

Corinne mrštila dezertní vidličkou o stůl. „Co je to za nesmysl!“ vyjela a hruď se jí prudce dmula náhlým rozhořčením. „Celé tohle sídlo patří tvému otci. Jako jeho manželka mám plné právo rozhodnout, kde budeš bydlet. Pokud se ti to nelíbí, můžeš se klidně odplazit zpátky do té své ubohé venkovské díry.“

Ta hrozba visela v teplém vzduchu s těžkou vahou. Corinne čekala, že se Freya přikrčí. Čekala, že dívka padne na kolena a bude škemrat o kousek pohodlí, jen aby se nemusela vracet k bídě a hladu. Podle Corinne by jí chytrá holka podkuřovala. Chytrá holka by paní domu lichotila, aby si zajistila pohodlný život. Vzpoura byla luxus, který si Freya nemohla dovolit.

Služebná popošla blíž k Freye. Hlas měla ztišený do vyděšeného šepotu. „Slečno Freyo, prosím vás, nerozčilujte paní Lockwoodovou.“

Freya si služebné nevšímala. Vyloudila pomalý, vědoucí úsměv a nespouštěla z Corinne oči. „Opravdu jsou to nesmysly? Co kdybychom se na to zeptaly mého otce? Koneckonců, tohle panství si mohu vzít zpět, kdykoli se mi zachce. A až to udělám, tím, kdo poletí na dlažbu, nebudu já. Budete to vy.“

Corinne sebou trhla. Absolutní jistota ve Freyine hlase jí poslala po zádech vlnu hlubokého neklidu. Corinne znala špinavá tajemství. Věděla naprosto přesně, jak rodina Lockwoodových k tomuto bohatství a moci přišla. Slyšet tuto otrhanou, nevzdělanou holku mluvit s tak neotřesitelnou autoritou bylo děsivé. Pevně semkla ústa a v duchu soptila. Umínila si, že o tomto arogantním spratkovi poví Vanceovi hned ve vteřině, kdy překročí práh.

Freya přerušila souboj pohledů. Ledabyle mávla rukou. „No nic, jsem unavená. Pokoj si najdu sama.“

Otočila se ke Corinne zády a vykročila k hlavní budově. Kráčela s držením těla svrchované vládkyně obhlížející své panství. Vyvedená z míry, služebná pospíchala za ní, celá bez sebe strachy z toho, co ta dívka provede dál.

Vnitřek Panství Lockwoodových byl pomníkem bezuzdného bohatství. Freya přešla naleštěnou mramorovou podlahu velkolepé vstupní haly a vystoupala po širokém schodišti. Její obnošené boty tlumeně šoupaly o plyšový běhoun. Dorazila do rozlehlé chodby v prvním patře.

První dveře vpravo stály dokořán. Freya se v chodbě zastavila a nahlédla dovnitř. Místnost byla obrovská a honosně zařízená. Podlahu pokrývaly husté koberce smetanové barvy. Každý kus nábytku, každý hedvábný závěs, každá křišťálová ozdoba křičely výsadním postavením. Byla to pečlivě vytvořená svatyně navržená pro hýčkanou princeznu.

Služebná přispěchala k Freye. Hlas udržovala v uctivém šepotu s patrnou bázní. „Tohle je pokoj slečny Lockwoodové.“

Freya pomalu otočila hlavu. Střetla se se služebnou pohledem. Její zrak byl chladný, vyrovnaný a děsivě ostrý. „Odteď jí říkejte slečna Sloane. V rodině Lockwoodových není jen jedna slečna Lockwoodová.“

Služebná ztěžka polkla. Po páteři jí přeběhl mráz. Freya nezvýšila hlas, ale její velitelský tón nepřipouštěl žádné dohady. Ten ledový pohled jí jako by provrtával skrz naskrz. Služebná ustrašeně a rychle přikývla na souhlas.

Freya obrátila pozornost zpět k přepychové ložnici. Udělala krok blíž k prahu.

Služebná zpanikařila. Vstoupila Freye do cesty a v obranném gestu zvedla ruce. „Slečna Sloane je ještě ve škole. Nemá ráda, když jí někdo chodí do pokoje.“ Srdce jí bušilo o žebra jako o závod. Kdyby se Sloane vrátila domů a zjistila, že tato divoká venkovská holka čmuchá v jejích značkových věcech, záchvat vzteku, který by následoval, by byl katastrofální.

Freya se zastavila. Na rtech jí pohrával nepatrný, pobavený úsměv. Naposledy přelétla očima tu výstřední nádheru. „Klid. O obnošené věci zájem nemám.“

Otočila se od Sloaniny svatyně a rázně vykročila dlouhou chodbou. Minula několik zavřených dveří a zamířila přímo na samý konec. Rozrazila dveře do posledního pokoje.

Byl prostorný, ale měl pověstně špatnou polohu. Směřoval přímo proti neúprosnému zapadajícímu slunci. Izolace stála za nic. Každý, kdo tomu rozuměl, věděl, že v létě tu bude k zalknutí a v zimě mráz. Žádný skutečný člen rodiny by ho nikdy nepovažoval za vhodný k přespávání.

Freya vešla dovnitř a rozhlédla se po strohých, holých stěnách. Teplota ji nezajímala. Bylo jí jedno, že tu chybí hedvábné závěsy nebo plyšové koberce. Vydobyla si své právoplatné místo na hlavním patře, přímo pod nosem Corinne. Jen na tom záleželo.

Slunce kleslo za obzor a vrhlo na pozemky panství dlouhé, temné stíny. Freya seděla u okna ve svém novém pokoji a sledovala, jak se sídlo noří do večera.

Chodbou se rozlehly těžké kroky následované ostrým klapáním drahých podpatků. Sloane se vrátila.

Sloane pochodovala přímo ke konci chodby. Byla upravená k naprosté dokonalosti. Měla na sobě jemné růžové šaty, jež podtrhovaly její bezchybnou postavu, doplněné koženými botami šitými na zakázku. Přes jedno rameno jí ledabyle visel designový batoh z limitované edice. Vypadala jako novodobá princezna vracející se na svůj hrad po dni stráveném uctíváním svých vrstevníků.

Bez náznaku zaváhání rozrazila dveře do Freyina pokoje. Rozpřáhla ruce. Její hlas překypoval přehnanou, strojenou sladkostí. „Freyo— “

Freya se ze svého místa u okna ani nepohnula. Nenuceně přehodila své dlouhé nohy jednu přes druhou a opřela si bradu o ruku. „Už jsi někdy slyšela o tom, že než vejdeš k někomu do pokoje, má se zaklepat?“

Sloane ve dveřích ztuhla. Cukrkandlový úsměv zakolísal.

Freyin hlas byl hladký, podbarvený kousavým sarkasmem. „Ale podívejme se, kdo přišel. Má drahá nevlastní sestra.“

Sloane cítila, jak jí z tváře odtéká krev. Zírala na dívku lenošící u okna. Zlaté večerní světlo se rozlévalo po Freye a ozařovalo její bezchybnou pleť. Navzdory vybledlému, nepadnoucímu oblečení a naprosté absenci líčidel měla Freya přirozený půvab, který nešlo popřít. Její krása byla ryzí, uhrančivá a nenucená.

Sloaniny pěstěné nehty se zaryly do dlaní. Zaťala čelist. Prohnala se jí vlna hořké frustrace. Jak může ta otrhaná venkovská husa vypadat tak zářivě? Vzpíralo se to veškeré logice.

Sloane přinutila své svaly povolit. Přejela pohledem strohou místnost, všimla si holé matrace, prázdné skříně a naprostého nedostatku luxusu. Záblesk samolibého uspokojení rozehnal její počáteční šok. Freya možná měla hezkou tvářičku, ale pořád byla jen žebračkou v paláci.

Sloane postoupila hlouběji do pokoje. Znovu si na tvář přilepila ten sladký, umělý úsměv. „Byla jsem tak nedočkavá, až tě uvidím, že jsem prostě vběhla dovnitř. Slibuju, že příště zaklepu.“

Odmlčela se a sjela Freyiiny obnošené šaty pohledem plným okázalé lítosti. „Vrátila ses tak narychlo. Neměli jsme moc času ti pokoj připravit. Možná bys měla zaskočit ke mně a podívat se, jestli něco nepotřebuješ. Vždycky můžeme někoho poslat, aby dokoupil, co ti chybí.“

Ta nabídka byla chladně promyšleným útokem. Byla to pozlacená připomínka hierarchie. Sloane chtěla, aby Freya pochopila, že tou pravou princeznou Panství Lockwoodových je ona – ta, která rozdává almužny méně šťastným. Potřebovala, aby Freya věděla, že její příchod na věci nic nemění.

Freya opětovala Sloanin blahosklonný pohled s výrazem naprosté nudy. Na návnadu neskočila. „V jednoduchosti je krása. Příliš mnoho krámů jen zanáší mysl. Člověk pak snáz zapomene, kde je jeho místo.“

Jemné rýpnutí zasáhlo cíl naprosto přesně. Sloanin úsměv zaškubal. Nedokázala odhadnout, jestli Freya naráží na nepořádek v její přepychové ložnici, nebo zda míří přímo na její postavení vetřelkyně. Ať tak či onak, ten klidný vzdor bodal.

Sloane odhodila masku dobrodinky. Oči se jí zúžily. „Táta je doma. Možná by ses měla dát trochu dohromady a jít dolů na večeři.“

Freya mávla rukou a propustila ji jako otravnou služku. „Jistě.“

Sloane tam ještě vteřinu stála a vřela vzteky. Tohle shledání si představovala úplně jinak. Čekala, že Freya bude zastrašená, podlézavá, dychtivá získat si přízeň milované dcery. Místo toho s ní Freya jednala jako s obtížným hmyzem.

Sloane se otočila na podpatku a vyrazila z pokoje. Popadla kliku a práskla za sebou těžkými dřevěnými dveřmi. Hlasitá rána se rozlehla celou chodbou.

Dole v jídelně vládl obraz rodinné dokonalosti. Velkolepý stůl byl prostřený jemným porcelánem a leštěným stříbrem. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr a zaléval místnost teplým, třpytivým světlem. Mramorové podlahy odrážely jeho záři a umocňovaly honosnou atmosféru.

Vance, Corinne a Sloane seděli u stolu. Vypadali jako dokonalá rodinka z luxusního magazínu. Lehce a vesele klábosili, úsměvy měli vřelé a nacvičené. Tate Lockwood byl zrovna u babičky, takže ústřední trojice mohla nerušeně vyzařovat obraz bezchybné harmonie.

Pak se ze širokého schodiště ozvaly kroky.

Nebylo to ostré klapání podpatků ani měkký došlap drahé kůže. Byl to nezaměnitelný, šouravý zvuk ošoupaných bačkor.

Freya scházela ze schodů. Nepřevlékla se. Stále měla na sobě tytéž vybledlé, potrhané šaty, v nichž přijela. Vlasy měla rozpuštěné a nijak se nesnažila zakrýt chudobu svého oděvu. Dávala si na čas a nechávala šoupání svých bačkor rozléhat se v prostorné hale.

Veselé štěbetání v jídelně utichlo.

Freya sešla ze schodů a vkročila do jídelny. Uvolněný smích se zcela vypařil a vystřídalo ho těžké, trapné ticho. Vance na ni zíral a výraz mu ztuhl v masku zdvořilého zděšení. Corinne vypadala, jako by právě spolkla citron.

Freya zachytila viditelné rozpaky vepsané do jejich tváří. Zastavila se pár kroků od stolu. Povytáhla obočí a po tváři se jí rozlil pomalý, potutelný úšklebek. Byla ošklivou skvrnou na jejich dokonalém večeru a věděla to. A nesmírně si to užívala.

Sloane došlo, že ticho trvá už příliš dlouho. Před Vancem musela udržet svou roli sladké, chápavé sestry. Odsunula židli a vstala.

„Freyo, pojď se posadit,“ řekla Sloane hlasem přetékajícím umělou něhou. Vykročila k Freye s rozzářeným, přívětivým úsměvem. „Už na tebe čekáme.“

Sloane natáhla paži. Chtěla vzít Freyu za ruku a v gestu vřelé sesterské lásky ji dovést ke stolu.

Jakmile se však její prsty přiblížily k Freyinu předloktí, oči se jí zabodly do roztřepené, ušpiněné látky jejího rukávu. Sloane se zarazila. Tělem jí projel mikroskopický záchvěv. Nepatrně ucukla a stáhla ruku o centimetr zpět, jako by ta látka byla nasáklá žíravinou.