Druhý den v jezdeckém úboru se courám dolů do kuchyně a čekám. A čekám.

Snídám s Danielem, zamávám mu na odchod do školy a pak do sebe kopnu snad pět miniaturních šálků espresa, abych si ukrátila čekání.

Už skoro vrním, když se Kent konečně uráčí vstoupit do místnosti, která je, jako obvykle, v jednom kole.

Ani se na mě nepodívá, jen propluje místností, zastaví se, aby zkontroloval ranní kuchaře,