V tom momentě se zničehonic objevila postava. S úlekem jsem zjistila, že přímo přede mnou stojí Rosemary.

Vypadala vyčerpaně, tváře měla bledé a v těch bílých šatech, ty jen podtrhovaly její utrpení.

„Laurel, zlobíš se na Austina?“ V očích se jí leskly neprolité slzy, v jejím pohledu se mísil strach a bezmoc.

Hlas se jí zlomil: „Je to všechno moje vina. Měla jsem si to s Austinem vyjasnit, a proto jste se vy dva pohádali.“

Mlčela jsem a upřeně se na ni dívala.

„Prosím, nezlob se na něj. Moc mě to mrzí,“ prosila, celá rozhozená. „Austin si s tebou už tak dlouho chtěl zařídit oddací list.“ Slabě se kousla do rtu.

Chtěla jsem jí něco říct, ale v tom se ozval Austin s tváří zkřivenou zlostí: „Laurel, už dost. Rosemary se ti přišla omluvit, co ještě chceš?“

Všimla jsem si modřiny na jejím zápěstí, obvázané látkou, a otočila se k Austinovi: „Austine, tak se rozhodni. Buď já, nebo Rosemary.“

„Už dost, Laurel!“ vyštěkl a probodával mě pohledem, jako by mi chtěl vypálit díru do těla.

Už dávno mi bylo jasné, jak to je, ale pořád jsem se držela. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Šest let. Jak jsem se v tom všem mohla tak ztratit a zamilovat se do takového chlapa? Nechápala jsem to.

Podívala jsem se na Austina, snažila se ovládnout a slabě se usmála. „Takže když slavím narozeniny s jiným klukem, starám se o něj, když je nemocný, a občas ho rozmazluju, tak jsem v tvých očích jenom děvka?“

„Laurel, mezi Austinem a mnou nic není, jak si myslíš,“ zamumlala Rosemary překvapeně.

„Ale no tak, Rosemary. Víš, že se s Austinem bereme, tak proč se pořád tváříš tak nevinně? Hraješ tu roli hodné holky fakt dobře,“ odsekla jsem jí.

Rosemary ztuhla, v obličeji se jí zračila nevěřícnost a pak se rozplakala.

Prásk! Austin se zamračil vzteky a srazil mě k zemi.

„Laurel!“ Rosemary okamžitě vyrazila ke mně.

Ale zahlédla jsem, jak se jí koutky úst zkroutily do úšklebku, než sklopila zrak. Byl to jen zlomek vteřiny, ale výmluvný.

„Táhni do prdele!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zastavit a Rosemary o pár kroků ustoupila.

„Laurel,“ řekl Austin zklamaně. „Změnila ses v žárlivou fúrii. Rosemary se ti jen snažila pomoct a ty ji ode mě odstrkuješ?“

Rosemary ho začala tahat za ruku a koktala: „Austine, já jsem v pořádku. To já jsem ji naštvala.“

Konečně jsem se zvedla a tiše se zasmála. „To je ale komedie! Vůbec jsem se tě nedotkla, Rosemary! Ale i tak za všechno můžu já? Jsem snad pro tebe nějaká biologická zbraň?“

Rosemary vypadala omráčeně, neschopná slova, a pak se jí po tvářích začaly řinout slzy, jako by měly nějaký úkol.

„Laurel, omluv se Rosemary! Jinak si mě nevezmeš!“ vyhrkl Austin a zamračil se. Vůbec ho nerozhodilo, že se s ním rozcházím.

Jasně, během hádek jsem často vyhrožovala rozchodem, ale nakonec stačilo, aby mě trochu přemluvil a už jsem byla zase v pohodě a tvářila se, že se nic nestalo.

Nechtěla jsem se těmi hádkami zabývat, abychom si neubližovali.

Ale najednou mi to došlo: to, co mezi námi s Austinem bylo, bylo jen moje sebeklam, neustálé ustupování a podřizování se.

„Austine, je konec. Rozcházím se s tebou. A vy dva si to tady vyřiďte sami,“ řekla jsem a ze všeho nejvíc jsem chtěla odsud zmizet a už nikdy toho šmejda nevidět.

Popadla jsem kufr a bez ohlédnutí zamířila ke dveřím. Rosemary se pořád snažila Austina přemluvit: „Austine, měl bys jít za Laurel. Je to všechno moje vina.“

„Klid, jenom trochu hysterčí. Stejně se se mnou nerozejde,“ uklidňoval ji Austin.

Když jsem se usadila v taxíku, všimla jsem si na kameře, jak se ti dva objímají a musela jsem se ušklíbnout. Tvrdili, že mezi nimi nic není, ale já jsem věděla svoje.

Sáhla jsem si na tvář, která mě ještě brněla po Austinově ráně a cítila jsem, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Bolest se mi rozlévala po celém těle a připomínala mi těch šest let, které jsem promarnila.

Neplakala jsem, ale srdce jsem měla tak těžké, že se mi špatně dýchalo.

Po chvíli přemýšlení jsem si pustila video, které jsem předtím natočila a nahrála ho na Instagram.

Když už jsem se rozhodla s Austinem skoncovat, tak jsem si řekla, že to dokončím do dna. Nebudu přece trpět za nic.

Napsala jsem poslední vzkaz: [Děkuju všem, kteří mě posledních šest let podporovali. Oficiálně se rozcházím s Austinem.]

Posledním kliknutím jsem vypla telefon. Přitiskla jsem si led na pulzující hlavu a podívala se na město, které se pode mnou ztrácelo.

Mísila se ve mně poníženost a vztek, ale pohled na jasně modrou oblohu mi aspoň trochu ulevil.

Než jsem se nadála, usnula jsem a probudila se s tváří zalitou slzami. V tom mi kdosi podal šedý kapesník. Byla to štíhlá, elegantní ruka.

„Tady,“ řekl majitel té krásné ruky klidným, konejšivým hlasem.

„Díky,“ zamumlala jsem a rozpačitě si ho vzala.

„Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

Přikývla jsem a vykouzlila hořkosladký úsměv. „Jo, jenom se mi zdálo něco ošklivého.“

Vzpomněla jsem si, jak jsem Austina poprvé uviděla, srdce mi divoce bilo – byla to láska na první pohled.

Později jsem dokonce snížila svoje nároky, jen abych se dostala na stejnou školu jako on. Myslela jsem si, že mě to posune dál, ale ve skutečnosti jsem jenom promarnila ty nejlepší roky.

Je zvláštní, jak někdy může být špatný člověk děsivější než opravdový démon.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se na muže sedícího vedle mě. Stačil jediný pohled a zkameněla jsem.

Srdce mi bušilo jako o závod a vykoktala jsem: „Strýčku Alexi, co tady děláte?“

Alex Herrera zvedl obočí, přejel si mě pohledem a ledabyle řekl: „Nerozešla ses s Austinem? Proč mi pořád říkáš strýčku?“