Zhluboka jsem se nadechla, když jsem v letadle nečekaně narazila na Alexe. Jakým zázrakem jsem ho tu potkala? Austinův strýc a nejmladší syn Raphaela Herrery.

V rodině Herrerů budil respekt, všichni se ho báli – Austin nejvíc.

Alexe od dětství formovali do role, která mu nebyla vlastní. Když jsem poprvé zaslechla jeho jméno, představovala jsem si ženu, ale místo toho jsem narazila na neuvěřitelně pohledného muže – úchvatnějšího než většina žen, které znám.

Nejenže měl dokonalý vzhled, ale vyzařovala z něj i nepopiratelná sofistikovanost. Už v mladém věku usedl do křesla prezidenta Herrera Group.

Ačkoli byl jen o šest let starší než Austin, Austin mu musel říkat strýčku, a já s Austinem chodila, takže jsem se přidala.

Ale teď, když jsme s Austinem oficiálně skončili, mi to oslovení připadalo absurdní.

"Vy a Austin máte ponorkovou nemoc?" zeptal se Alex tiše, překřížil nohy a na tváři se mu objevil pobavený úsměv.

"Ne, je to rozchod," řekla jsem a snažila se znít sebevědomě.

"Rozchod?" Vypadal překvapeně, úsměv mu z tváře nezmizel, ale i tak jsem poznala, že mi nevěří.

Kdo by se mu divil? Být vdaná za Austina, bohatého mladíka z rodiny Herrerů, se většině žen zdá jako splněný sen.

Navíc, po šesti letech vztahu, jak bych od toho mohla jen tak odejít? Tenkrát jsem do Austina vložila všechno.

Všichni si mysleli, že mám štěstí, že jsem s ním, a popravdě, kdyby se se svou pravou identitou vytasil už na škole, možná bych nebyla jeho první volbou.

Teď se blížím ke třicítce a nemám nic, čím bych se mohla pochlubit – kdo jsem, abych se s ním rozcházela? I Austin si myslel, že jsem do něj blázen a že rozchodem jen zkouším jeho trpělivost.

"Jo," řekla jsem a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila, a snažila se ze všech sil zachovat chladnou hlavu.

"Viděl jsem tvůj Instagram." Alex pomalu zvedl zrak, jeho hlas zůstal klidný a jemný.

Připadalo mi to, jako když starší mluví s mladším, ale pohled v jeho očích – s lehkým nádechem Austinova pohledu – ve mně vyvolal směs paniky a úžasu.

Upřímně jsem nečekala, že by Alex sledoval můj Instagram, a dokonce jsem zapomněla, že má účet. Málokdy na internetu něco sdílel, jen občas nějakou fotku z dovolené. Vážně mě zajímalo, jestli ho vůbec sám používá.

"Pokud sis to dobře promyslela," dodal.

Na moment mě to zaskočilo, čekala jsem, že Alex vyřkne nějaké slovo odsouzení nebo varování před impulzivním jednáním. Místo toho mě překvapil svou reakcí.

Napětí v hrudi okamžitě povolilo a já se stydlivě usmála a tiše přikývla.

S úlevou jsem si vydechla až ve chvíli, kdy letadlo přistálo a já sledovala, jak Alex vstává a bere si svá zavazadla.

I když nebyl tak děsivý, jak jsem si ho představovala, vyzařovala z něj neotřesitelná aura, která mě tížila.

Když jsem vyšla z letiště, zastavil přede mnou černý Alphard.

Než jsem se stačila vzpamatovat, přišel řidič a řekl: "Paní Parksová, pan Herrera mě požádal, abych vás odvezl."

Otevřela jsem ústa, abych odmítla, ale když se okénko stáhlo a já spatřila tu božskou tvář, slova se mi ztratila v hrdle.

V tu chvíli mi to došlo – Austinův strach z Alexe byl naprosto oprávněný. Ten chlap měl tak silnou osobnost, že jsem se cítila příliš nesměle na to, abych řekla ne.

"Nastupte. Bude pršet," řekl Alex a chladně se na mě zadíval.

Bez rozmýšlení jsem vklouzla do auta. Sedla jsem si vedle něj a snažila se zamaskovat své emoce. Můj obličej byl klidný, ale uvnitř jsem cítila zvláštní neklid.

Přece jen jsem se právě rozešla s Austinem. Proč by se Alex obtěžoval mě vozit? Kvůli dešti? Nebo mě snad litoval?

Snažit se to pochopit bylo marné, zvlášť když jsme se s Alexem potkali jen párkrát.

Nebylo pravděpodobné, že by se chlap jako on zajímal o někoho jako já. Možná to byla jen lítost, projev laskavosti vůči někomu, kdo se právě vymanil z vážného vztahu. Upřímně řečeno, rozhodla jsem se nad tím nepřemýšlet.

"Kam to bude?" vytrhl mě z myšlenek Alexův klidný hlas.

"Do nemocnice," odpověděla jsem téměř automaticky, bez rozmyslu.

Upřímně řečeno, cítila jsem se trochu trapně, ale byla jsem vděčná, že jsem svou adresu udržela v tajnosti.

V tu chvíli se spustil déšť. Ani jsem si nevšimla, že vlastně prší.

O půl hodiny později jsme zastavili před nemocnicí. Řidič vystoupil, vyndal moje zavazadla z kufru a s deštníkem v ruce se ke mně vydal.

Když jsem vystoupila, ohlédla jsem se na Alexe, který seděl v autě s přivřenýma očima. Polkla jsem poděkování a odešla.

Vzala jsem si kufr, otočila se zády k elegantnímu černému vozu a konečně si zhluboka oddechla.

V mysli se mi neustále vracela Alexova výrazná tvář. Bylo mu něco málo přes třicet, ale vyzařovala z něj vyzrálost, díky které působil starší.

Byla to škoda, protože s takovým obličejem by Alex pravděpodobně přilákal spoustu mladých ctitelů.

Když jsem vešla do nemocnice a vytáhla telefon, ozvalo se neznámé číslo. Po krátkém zaváhání jsem hovor přijala.

"Laurel, co si to sakra dovoluješ? Uvědomuješ si, že Rosemary je kvůli tobě nemocná?" Ozvala se Amanda Herrera, Austinova matka, a její rozzlobený hlas se rozléhal v telefonu.

Stála jsem tam jako opařená a pevně svírala kufr.

"Laurel, okamžitě se vrať a omluv se Rosemary. Vysvětli to online a řekni, že jsi to video zveřejnila omylem. Necháme to být!" dožadovala se Amanda.

Instinktivně jsem si přejela prsty po krku, který mě stále pobolíval.

Ulevilo se mi, že jsem si s Austinem nikdy nedomluvila svatbu.

Upřímně řečeno, byla jsem vděčná za ty tři roky, kdy jsem si ho nevzala. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, jak hloupá jsem byla.

Když se ohlédnu za uplynulými šesti lety, mám pocit, jako bych hodila kus svého srdce vlkům.

Podívala jsem se na ni a řekla: "Paní Herrerová, s Austinem jsme skončili. Udělejte mi laskavost a už mě neobtěžujte."

"Laurel, už dost! Tady už vážně překračuješ všechny meze. Volala ti moje máma – co ode mě sakra chceš?" Ozval se Austinův ostrý a frustrovaný hlas.