Když Cassandra znovu nabyla vědomí, ocitla se ve stísněném kumbálu.

Byla to místnost, kterou pro ni Yulissa připravila, když se Cassandra vrátila k rodině Yatesových, s tvrzením, že je to prozatím jediné volné místo.

Cassandra si uvědomila, že se osud slitoval nad jejím bezmocným a osamělým minulým životem a nabídl jí druhou šanci tím, že ji poslal zpět do dne, kdy byla přijata do této rodiny.

Tento kumbál byl dokonce menší než Yulissina šatna.

Yulissa, tehdy obtěžkána výčitkami, prohlásila: „Vím, že jsi biologickým dítětem této rodiny. Já jsem k rodině Yatesových nikdy skutečně nepatřila. Žila jsem tu však osmnáct let a odstěhovat všechny věci, které tu vlastním, není snadný úkol. Takže prozatím budu potřebovat, aby ses spokojila s tímto skromným pokojem, dokud nenajdu lepší místo.“

Když Yulissini bratři uslyšeli její slova, ohradili se a sarkasticky obvinili Cassandru, že je melodramatická, když chce větší prostor. Tvrdili, že se jen snaží upoutat pozornost a pokouší se nahradit jejich milovanou sestru v rodinné dynamice.

Přestože se Cassandra v tu chvíli cítila nespravedlivě odsouzená, pokusila se sourozence uklidnit slovy: „Prosím, nezlobte se. Spokojím se s tímto prostorem.“

Cassandra se potýkala s nepříjemným pocitem uprostřed drsné reality svého okolí.

Vybavila si svou smrt Yulissinou čepelí. Otázka, proč se probudila v tomto stísněném prostoru, ji pronásledovala.

Nebýt té živé bolesti, která předcházela její smrti, možná by to všechno odmávla jako sen.

Ale teď, když dostala druhou šanci, se bude muset odchýlit od kurzu osudu, který jí byl v minulém životě určen!

‚Cassandro, pamatuješ, jak hrdým člověkem jsi byla, než ses vrátila k rodině Yatesových? A přesto jsi byla za ty dva měsíce od svého návratu přehlížena a považována za ostudu rodiny. Není ti to líto? Rodina Yatesových nestojí za to, abys obětovala všechno. Za ty dva měsíce s tebou zacházeli jako se zvířetem. Rozkazují ti a užívají si výhod tvé tvrdé práce, zatímco na oplátku dostáváš jen hrubá slova. A co je nejhorší, zmanipulovali tě, abys věřila, že Yulissa je jedinou dědičkou rodiny Yatesových a že ty dostaneš slušný život jen tehdy, když budou splněna Yulissina přání,‘ pomyslela si Cassandra.

Po krátké odmlce stále zvažovala situaci. ‚Drahá, drahá Cassandro. V minulém životě jsi strávila dva roky tím, že ses jim zavděčovala, ale dostala jsi jen jejich nadávky a tresty. Je tohle opravdu to, co chceš? Teď, když máš druhou šanci, musíš s touhle tragédií skoncovat. Nedovol, aby se historie opakovala,‘ dumala Cassandra vážně.

Ťuk!

Její myšlenky byly náhle přerušeny sérií zaklepání na dveře.

„Cassandro, jsi hluchá? Lisa tě chce. Kdo si myslíš, že jsi, abys ignorovala její slova?“ vynadal jí Raymond, její šestý bratr.

Raymond byl známý zejména svou netrpělivostí a výbušnou povahou.

Tomuto dvacetiletému mladíkovi bylo věkově blízko k Yulisse, což vysvětlovalo, proč si byli tak blízcí.

Když se Cassandra uklidnila, otevřela dveře.

„Ach, opravdu? Kdy se po mně Lisa sháněla?“ odsekla Cassandra s nádechem sarkasmu.

Yulissa, která stála opodál, vypadala, že má na krajíčku.

„Cassandro, volala jsem tě třikrát, ale tys mě ignorovala.“ Jak Yulissa mluvila, do očí jí vhrkly slzy.

„Vážně? Tenhle kumbál je špatně izolovaný, a přesto jsem neslyšela nikoho, kdo by mě volal. To jsi mé jméno jen šeptala? Pokud je to tak, není to moje chyba, že jsem tě neslyšela,“ opáčila Cassandra.

„Cassandro, o čem to mluvíš? Lisa tě zve, a ty místo vděku děláš scény. Myslíš, že si tě nepodám?“ Když Raymond viděl, jak ztrápeně Yulissa vypadá, nespravedlivě svalil vinu na Cassandru.

Raymond si myslel, že je to všechno Cassandřina vina. Nebýt jí, Yulissa by takovým ponížením netrpěla. Nedokázal pochopit, proč Cassandra po osmnácti letech nenašla svůj konec někde venku. Proč se vracela?

„Byla snad někdy doba, kdy ses zdržel toho, abys mě uhodil?“ Cassandra odložila jakýkoli pokus šetřit Raymondovy city.

Koneckonců se rozhodla odejít.

„Ty...“

„Rayi, prosím, nerozčiluj se. Cassandra to nemyslela zle. Já jsem ta, kdo se celou tu dobu vyhříval ve vaší přízni, a Cassandra má plné právo mít mi to za zlé. Omlouvám se, Cassandro.“ Yulissa ve svých bílých plesových šatech a s dokonalým make-upem opravdu připomínala princeznu.

Právě teď měla zčervenalé oči a zdálo se, že je značně rozrušená.

‚Co se to dnes s Cassandrou děje? Jak se opovažuje mi odmlouvat? Opravdu si myslí, že dnešní uvítací večírek je určen pro ni?‘ ušklíbla se Yulissa v duchu.

Cassandra nic neříkala a raději sledovala, jak Yulissa předstírá nevinnost.

„Liso, neplakej. Jsi drahocennou členkou této rodiny, takže nám na tobě samozřejmě záleží. Hodná holka, neplakej.“ Raymond něžně utěšoval Yulissu, svou lásku vyhrazoval výhradně rodině s výjimkou Cassandry.

„Pch, Cassandro, kvůli Yulisse tě dnes nechám být. Poslouchej, raději poslouchej všechno, co máma a táta na večírku řeknou. Nedělej žádné potíže, nebo s tebou nebudu jednat v rukavičkách!“

Raymondovo varování mělo pro současnou Cassandru jen malou váhu.

‚Večírek? Málem jsem na něj zapomněla,‘ pomyslela si Cassandra.

Ačkoliv rodina Yatesových tvrdila, že jde o uvítací večírek, ve skutečnosti to byla oslava Yulissiných narozenin.

Byl to také tento večírek, na kterém Benjamin a Miranda prohlásili Yulissu za svou skutečnou dědičku a odsunuli Cassandru z pozice právoplatné nástupkyně na úroveň adoptovaného dítěte.

Večírek přinesl rodině Yatesových ve vysoké společnosti skvělou pověst štědrých filantropů, jako byla Matka Tereza, a užívali si veškerý obdiv, kterého se jim od hostů dostávalo. Pokud šlo o Cassandru, ta hrála roli tulačky, kterou rodina Yatesových adoptovala.

Teď, když se Cassandra vrátila do dne, kdy se uvítací večírek konal, byla by škoda, kdyby před odchodem nezjednala scénu.

V banketním sále si toho večera hosté vyměňovali přípitky a pozdravy, zatímco se usazovali.

Když ten okamžik nastal, Benjamin a Miranda vyvedli Yulissu zavěšenou do rámě na pódium. Jejích šest starších bratrů ji následovalo v těsném závěsu a ujali se role jejích kavalírů.

V ostrém kontrastu s tím byla Cassandra jimi naprosto ignorována a stála mezi hosty, oblečená jen v tričku a vybledlých džínách.

Bohaté mladé dámy v kruhu si neodpustily posměšky a divily se, jak někdo jejího ražení dokázal získat pozvánku na večírek.

Každý se divil, odkud se ta chudá holka, vypadající jako žebračka, vzala.

„Dobrý večer všem. Vítejte na oslavě osmnáctých narozenin mé dcery Yulissy...“ Benjamin, zářící pýchou, mluvil o Yulisse s nadšením a zahrnoval ji všemi komplimenty, na které si vzpomněl.

Yulissa se zapýřila a skromně odpověděla: „Přeháníš, tati. Nejsem ani zdaleka tak úžasná.“

„Jsme na tebe všichni nesmírně hrdí,“ dodala láskyplně Miranda.

Zatímco se na Yulissu sypala chvála, Cassandra cítila trpkou ironii.

Ztratili ji, když byla malá holčička, a místo aby ji hledali, adoptovali dívku podobného věku, přivedli ji do rodiny a na svou vlastní biologickou dceru zřejmě zapomněli.

Dokonce i teď, když se Cassandra vrátila domů, k ní rodina Yatesových po dlouhém odloučení necítila žádnou radost, ale jen opovržení.

„Víte, Lisa je naše dítě. Abychom jí dělali společnost, rozhodli jsme se s manželkou adoptovat dítě ze sirotčince, jen o pár dní starší než Lisa. Obě dívky jsou tedy naše dcery.“ Když Benjamin mluvil, v jeho hlase byl náznak nesouhlasu.

Když Miranda uviděla Cassandru v tričku a džínách, její výraz potemněl.

‚Jak nekultivované! Jak se mohla při tak důležité příležitosti obléknout tak ležérně??‘ divila se Miranda.

Zatímco potlačovala hněv, Miranda přikázala: „Cassandro, pojď sem.“

‚Jaká ostuda!‘ ušklíbla se v duchu.

Nemohli však vzít svá slova zpět.

Cassandra bez spěchu vystoupila na pódium. K jejich překvapení se v jejích očích nezračila žádná vděčnost, zato sarkasmus měla vepsaný ve tváři.

„Takže mi tvrdíte, že jsem adoptovaná? Nepředali jste mi vy dva, stejně jako Leo, zprávu o testu DNA potvrzující mé biologické vazby na rodinu Yatesových? Byla to lež?“ zeptala se Cassandra.

Hosté v sále propukli v šepot.