Ozvěna klepání jí stále zněla v uších.

Lottie zaváhala.

Srdce jí bušilo, když zírala na dveře, napůl doufajíc, že si to jen představovala.

Ale pak – další zaklepání. Důraznější. Netrpělivější.

Těžce polkla, její hedvábná noční košilka jí najednou připadala příliš tenká, příliš odhalující.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a otevřela dveře.

Stál tam Nathaniel.

Jeho kravata byla povolená, jeho sněhobílá košile rozepnutá u krku, rukávy vyhrnuté tak akorát, aby odhalily napjaté svaly předloktí.

A jeho pohled – temný, nečitelný, nebezpečný.

Dlouhou chvíli ani jeden nepromluvil.

Čelist měl napjatou, prsty zaťaté v pěst, jako by stěží něco zadržoval.

Lottiiny prsty se křečovitě chytily rámu dveří. "Nate-"

"Pusť mě dál." Jeho hlas byl hluboký, drsný.

Zatajil se jí dech.

Na tomhle bylo špatně všechno.

Neměl by tu být.

Byl tak opilý.

Měla by mu říct, ať odejde.

Měla by zavřít dveře.

Ale neudělala to.

Ustoupila stranou.

Nathaniel vešel dovnitř.

Příliš blízko, rozhodně příliš nebezpečné.

Přešel doprostřed místnosti, ruce v kapsách, ramena napjatá.

Lottie zavřela dveře, její prsty se zdržely na klice, srdce jí bušilo téměř neslyšitelně.

Otočila se k němu čelem. "O co tady jde?"

Chvíle mrtvého ticha.

Pak – "Laurent."

Zamračila se. "No a co jako?"

Nathanielův pohled se zostřil. "Tak moc sis užívala jeho pozornosti."

Lottie zamrkala. "Cože?"

"Jak se na tebe díval. Jak jsi mu dovolila s tebou flirtovat." Zatnul čelist. "Nelíbí se mi to."

Zírala na něj.

Pak, dřív než se stačila zastavit, se krátce, bez dechu zasmála.

"Nelíbí se ti to?" Založila si ruce na prsou. "Zníš jako opilec."

Jeho mlčení bylo usvědčující.

Její tep se zrychlil.

"Proč ti na tom vlastně záleží?" naléhala.

Nathaniel udělal krok blíž. "Protože pracuješ pro mě a jen pro mě."

Sevřelo se jí břicho. "To rozhodně není odpověď."

Jeho oči se zablýskly, v tváři se mu mihl syrový a potlačovaný výraz.

Další krok.

Teď byl příliš blízko – dost blízko na to, aby cítila teplo jeho těla, ostrou vůni jeho kolínské.

"Neměla bys dovolit, aby se tě muži jako on dotýkali, bezdůvodně." Jeho hlas byl tichý, téměř majetnický.

Lottie se zadrhl dech.

"A ty bys měl?"

Ticho se protáhlo, husté a dusivé.

Jeho pohled sklouzl k jejím rtům.

A pak – jeho prsty se dotkly jejího zápěstí.

Stěží znatelně. Jen letmý dotek.

Varování. Zkouška.

Lottiino tělo ztuhlo, její kůže pálila v místě, kde se jí dotkl.

Její hlas vyšel nejistě. "Prosím – prosím – přestaň! Překračuješ hranici."

Nathanielův pohled byl temný, nečitelný. "Opravdu?"

Zatajil se jí dech.

A pak – políbil ji.

Nebyl to něžný polibek.

Byl tvrdý. Velmi náročný. Jako nárok.

Jeho ruka vklouzla do jejích dlouhých vlasů, zaklonila jí hlavu, když se jeho rty dravě přitiskly na její.

Lottie zalapala po dechu, vlna horka jí prudce projela tělem.

Měla by se odtáhnout a jednat rychle. Měla by to hned zastavit.

Ale neudělala to, vlastně nemohla.

Její prsty se zaťaly do jeho košile, držely se ho křečovitě, jako by ji puštění poslalo do spirály.

Nathaniel zavrčel, hluboce a tlumeně, jeho sevření se zesílilo, když si ji přitáhl blíž – těsně k svému tělu.

Jeho druhá ruka klouzala po jejím pase, konečky prstů škádlily hedvábí její noční košilky.

Bože. *Za boží milosti.*

Tohle nebyl jen polibek.

Byl tak pohlcující a uchvacující.

Tak moc ji pohlcoval.

Nebyla si jistá, jestli se jí to líbí, ale její pocity v tu chvíli zuřily.

Co s ní udělal?

Jeho rty se pohybovaly po jejích s syrovým, potlačovaným hladem, jako by s tím bojoval příliš dlouho a konečně podlehl té spalující touze.

A Lottie – Lottie hořela zaživa.

Každá její část křičela po víc a víc.

Její tělo se do něj vpilo, dech se jí chvěl, když jeho ruka sklouzla níž – příliš blízko, příliš mnoho.

Zasténala.

Nathaniel zasténal, hluboce a pudově, jako by ten nepatrný zvuk rozbil poslední nitku jeho kontroly – Ahh – zasténal, tak moc tě miluji.

Nebyla si jistá, jestli slyšela dobře!

Jeho zuby se dotkly jejího spodního rtu, tichý požadavek.

Lottie zalapala po dechu a pootevřela rty.

A pak – se realita vrátila zpět.

Trhla sebou a odtáhla se, hrudník se jí zvedal. "Nate-"

Nepohnul se.

Neustoupil – ani na vteřinu.

Jeho dech byl drsný, ruce stále na ní – jedna jí svírala pas, druhá se jí zaplétala do vlasů.

Jeho pohled spočíval na jejích rtech.

Uvažoval, že ji znovu políbí.

Lottie se přinutila promluvit. "My – my nemůžeme."

Nathanielovi zacukalo v čelisti. Jeho ruce se zatnuly – pak, pomalu, ji pustil.

Jeho hlas byl temný. "Máš pravdu."

Lottie těžce polkla, tep jí zběsile bušil.

Stěží měla vteřinu na to, aby se nadechla, než udělal krok zpět a přejel si rukou po rozcuchaných vlasech.

Pak, právě když si myslela, že odejde, se k ní otočil.

Jeho hlas byl tichý, smrtící.

"Jdi spát, Lottie." Jeho pohled se do ní vypaloval. "Než zapomenu, proč jsem se tě neměl dotknout."

Pak, bez dalšího slova, se otočil a odešel.

Nechal ji tam stát.

Otrávenou. Toužící. Zničenou.