To, že se Maeve objevila zničehonic, Byrona naprosto vyvedlo z míry. Telefonoval a pořádně nezachytil, co říkala. Zamračil se a zeptal se: „Počkat, co jste to právě řekla?“

„Ptala jsem se, jestli byste neuvažoval o tom, že byste si mě vzal,“ zopakovala Maeve a sebrala veškerou odvahu.

Ve skutečnosti to nebylo její první setkání s Byronem. Zrovna včera v noci, když šla Jeffovi odnést léky na kocovinu, procházela kolem uličky a viděla, jak Byrona někdo honí a mlátí.

Byl celý od krve a ležel na zemi. Bez váhání zasáhla, aby ho zachránila, a on jí za to slíbil laskavost.

Z obavy, že by si Byron mohl myslet, že je blázen, dodala: „Vlastně jsem vám včera v noci zachránila život. Pamatujete?“

Byron se zarazil, přimhouřil oči a v tváři se mu mihl záblesk poznání. „To jste byla vy?“

„Jo, to jsem byla já,“ potvrdila a tiše si oddechla úlevou.

„Takže tohle je vaše velké přání?“ Byronův pohled zledovatěl, když zkoumal Maevinu lehce zčervenalou tvář.

Bylo mu záhadou, proč v tu noc o nic nežádala, ale teď mu to došlo – musela zjistit, kdo je, a došlo jí, že sňatek s ním je mnohem lepší než nějaká rychlá protislužba. ‚Byla všechna ta laskavost jen zástěrka? Jaká falešná ženská!‘

Při té myšlence mu v očích probliklo opovržení. Podíval se na Maeve a jeho výraz se stal odtažitým. „Jste si jistá, že tohle chcete?“

Maeve, pohlcená vlastní nervozitou, si nevšimla chladu v jeho tónu a rychle přikývla. „Ano,“ řekla.

Když se podívala na ošoupaný a vybledlý lem jeho saka, usoudila, že na tom není zrovna nejlépe. A s tím, co viděla včera v noci, bylo jasné, že je v pěkném průšvihu. Věděla, že vzít si úplně cizího člověka, obzvlášť chlapa jako on, je velký risk, ale byla opravdu v koncích.

Na druhou stranu, Byron byl mnohem pohlednější než Jeff. ‚Už jen pohled na něj působí jako výhra,‘ pomyslela si. ‚Vzít si ho nevypadá jako prohra.‘

Byronovo dlouhé mlčení začínalo Maeve zneklidňovat. Právě když přemýšlela, že vycouvá, protože předpokládala, že ji odmítne, Byron konečně zvedl bradu s chladným pokrčením ramen. „Fajn. Jdeme,“ řekl.

Rodina ho tlačila do svatby ještě dnes, takže to vypadalo jako správný tah; stejně se potřeboval usadit. V tuhle chvíli by stačila jakákoliv holka.

Maeve, stále trochu omráčená, zamrkala a zeptala se: „Kam?“

Byron po ní střelil netrpělivým pohledem. „Neříkala jste, že se chcete vdát?“ Nečekal na odpověď, otočil se a zamířil ke vchodu do radnice.

„Ach! Správně!“ Maeve se snažila s ním udržet krok.

O půl hodiny později vyšla Maeve z radnice, v ruce svírala čerstvě vystavený oddací list a připadala si jako ve snách. Pořád pokukovala po Byronově ostrém profilu vedle sebe a sotva mohla uvěřit, že je to všechno skutečné.

Tohle byla bezpochyby ta nejšílenější věc, jakou Maeve ve svých třiadvaceti letech udělala – vdala se za naprostého cizince. Pokud šlo o Byrona, ten byl chladný jako led a za celou dobu se ani jednou neusmál.

Když kráčela vedle Byrona, cítila Maeve podivnou směsici vzrušení a hrůzy z toho, co přijde dál.

Teď, když byli oficiálně svoji, usoudila, že by se měla alespoň trochu snažit. Vytáhla náhradní klíč od svého bytu a podala mu ho.

„Tady je klíč od mého bytu,“ řekla a snažila se znít nenuceně. „Apartmány Pinehurst, číslo 1008. Nastěhuj se, kdykoliv budeš připravený. A protože jsi zraněný, kdybys potřeboval pomoct s věcmi, stačí říct.“

Byron přimhouřil oči. „Takže stěhování je teď součástí dohody?“

Maeve pokrčila rameny. „Hele, nevím, proč jsi nešel do nemocnice, když jsi byl tak ošklivě zraněný. Ale teď, když jsme manželé, udělám, co bude v mých silách, abychom to zvládli. Už nemusíš dělat ty... nebezpečné práce.“

Předtím nemohla zasáhnout, ale teď, když to byl její manžel, chtěla, aby byl v bezpečí.

Byronův výraz potemněl, když si pomyslel: ‚Už se mě snaží ovládat? Odkdy potřebuju ženskou, aby se o mě starala? Jaký vtip!‘

„Ujasněme si jednu věc,“ řekl Byron a jeho hlas byl ledový. „To, že jsme svoji, neznamená, že mi můžeš zasahovat do života. To musíš pochopit.“

Maeve sebou při jeho tónu trhla, ale trochu ohromeně přikývla. „Dobře. Potřebuješ teď pomoct se stěhováním věcí?“

„Ne,“ utnul ji Byron ostře. „Mám plány.“ Bez dalšího slova se otočil na podpatku a vykročil k ulici, aniž by jí věnoval jediný pohled. Klíč, který mu dala, si však nechal.

Maeve cítila, že na Byronovi je něco jiného než včera v noci, ale nedokázala přesně určit co. Rozhodla se tím nezabývat a mávla na taxík.

Sotva dosedla na zadní sedadlo, zavibroval jí telefon. Volal Jeff. Po vteřině váhání zavěsila a zablokovala jeho číslo.

Už řekla všechno, co potřebovala, ve zprávě, kterou poslala před cestou na radnici. Jestli si ji přečetl nebo ne, to už byl jeho problém.

S tímto vědomím pohlédla Maeve na oddací list v klíně a usmála se, cítíc vlnu nervozity smíšenou s úlevou. ‚Bude to v pořádku,‘ řekla si.

Nedlouho poté, co Maeve odjela, zastavil u obrubníku naleštěný černý Maybach. Z předního sedadla vystoupil muž a rychle šel otevřít zadní dveře. „Pane McDataile, prosím, nastupte si,“ řekl s uctivým kývnutím směrem k Byronovi, který stále postával u silnice.

Byron vklouzl na zadní sedadlo a ležérně si přehodil nohu přes nohu. Vypadal bledě a vyčerpaně – návrat do běžného režimu, aniž by byl plně uzdraven, ho zjevně zmáhal.

„Zavolej Anthonymu,“ rozkázal. „Potřebuju zkontrolovat a převázat ránu.“

Archer Bax, jeho asistent, hladce odpověděl: „Anthony už je na cestě. A podařilo se nám setřást lidi pana Gilberta McDaniela – stále nevědí, že jste zraněný.“

Kdyby se Gilbert dozvěděl o Byronových zraněních, netlačil by svého vnuka do svatby. Ale to by také znamenalo, že by Byronova zranění byla odhalena zbytku rodiny McDanielů, což by ho dostalo do vážné nevýhody. Proto Byron trval na tom, aby to před ostatními zůstalo v tajnosti.

Byron se opřel do sedadla a na chvíli zavřel oči, aby si odpočinul. Nedbale odhodil kopii oddacího listu stranou, ale ta nakonec sklouzla na podlahu, aniž by si toho kdokoli všiml.