V apartmánech Pinehurst si Maeve vzala den volna, aby připravila pokoj, kde měl Byron brzy bydlet. Nebyl to velký prostor, ale jeho příprava jí zabrala celé odpoledne.

Po večeři začala Maeve brouzdat na internetu a hledat nějaké ložní prádlo. Ceny v místních obchodech byly příliš vysoké, zatímco online možnosti byly mnohem dostupnější a stejně dobré.

‚Ale jaký styl by se panu McDanielovi líbil?‘ uvažovala.

Ze slušnosti ke svému nastávajícímu spolubydlícímu ho chtěla zavolat a zeptat se. Tehdy jí to došlo – ani si nevyměnili telefonní čísla.

Nebyla to tak úplně její chyba; Byron byl během celého procesu registrace manželství tak odtažitý, že jí připadal trochu zastrašující.

Maeve si povzdychla, uklidila sušák a chystala se vrátit do svého pokoje, když se náhle ozvalo zaklepání na dveře.

Rychle šla otevřít a našla Byrona stojícího venku, opřeného o zeď. V tváři byl neobvykle bledý a jeho výraz byl stejně chladný jako vždy.

Rozhlédla se kolem, překvapená, že si nepřinesl žádná zavazadla. „Ty sis s sebou nic nepřinesl?“ zeptala se zmateně.

Byronovo rozhodnutí přijít bylo dílem okamžiku. Gilbertovi lidé hlídali jeho dům a návštěva lékaře by tam jen přitáhla pozornost k jeho zranění.

Jeho ostatní nemovitosti byly také pod dohledem. Po zvážení možností byl Maevin byt jediným místem, které nebylo sledováno.

„Můžu dál?“ zeptal se Byron hrubým hlasem.

„Jistě,“ odpověděla Maeve a rychle ustoupila stranou, když si všimla, jak špatně vypadá.

Byron vešel dovnitř a pohledem přejel malý, ale dokonale uklizený obývací pokoj. Zařízení bylo jednoduché, ale okouzlující – květiny na stole, zvonkohra u okna a pár plyšových hraček poházených na gauči. Prostor vyzařoval teplo a život.

Navzdory své skromné velikosti to tu působilo útulněji a přívětivěji než v obrovské vile, kterou vlastnil v nejexkluzivnější čtvrti města. Na okamžik se v Byronových hnědých očích něco mihlo – něco, co nedokázal úplně vyjádřit slovy.

Když prostor zaplnila Byronova velitelská přítomnost, Maeve se neubránila neklidu, i když to byl teď její manžel.

Zakoktala: „Um... Nečekala jsem, že přijdeš už dnes večer. Tvůj pokoj jsem dopřipravila teprve odpoledne, ale ještě jsem nestihla koupit nábytek ani povlečení.“

„Nezatěžuj se,“ odpověděl Byron a obrátil k ní zrak, oči hluboké a těžko čitelné. „Zdržím se jen pár nocí. Není třeba si dělat škodu. Kromě toho bych ti mohl nabídnout lepší bydlení, jako kompenzaci.“

Maeve zamrkala, na okamžik zaskočená, než rychle zavrtěla hlavou. „Ach, ne, ne, jsem tady naprosto spokojená. Vím, že jsi pracovně vytížený, takže není třeba si dělat starosti nebo výdaje kvůli takové maličkosti.“

Zaváhala a pak dodala, téměř jako dodatek: „Kromě toho, teď jsme manželé. Není třeba být ve všem tak formální.“

Byron zíral na Maevinu upřímnou tvář a cítil, jak se v něm zvedá zvláštní nepohodlí. Odkašlal si a odvrátil zrak. „Poslyš, i když jsme svoji, některé věci by měly zůstat... oddělené. Ale jestli na tom trváš, fajn – dělej si, co chceš.“

„Dobře...“ Maeve si kousla do rtu, cítila, jak jí do tváří stoupá horkost a dlaně se jí začínají potit.

Atmosféra v obývacím pokoji se změnila, usadilo se v ní jemné napětí.

„Máš lékárničku?“ zeptal se Byron a stáhl pohled zpátky k ní.

„Jo, vteřinku. Dojdu pro ni,“ odpověděla Maeve, přikývla a zamířila k televizní skříňce. Neobtěžovala se ptát, proč nešel do nemocnice; zjevně k tomu měl své důvody.

Byron přikývl a klesl na pohovku.

Maeve rychle našla lékárničku a položila ji na stůl. „Potřebuješ pomoct?“

„Ne.“ Byronův tón byl strohý, když si vyhrnul košili a odhalil obvazy kolem břicha, potřísněné stopami krve.

Maeve přejel mráz po zádech. „Vážně bys měl jít do nemocnice. Teď tě nikdo nehoní, takže by to mělo být bezpečné...“

Její slova zněla tak naivně, že se Byron málem zasmál. Ale jen co mu přes rty přeběhl náznak úsměvu, zmizel. Něčeho si všiml – malého červeného bodu v rohu obývacího pokoje. Okamžitě vstal, přešel k televizní skříňce a popadl malého plyšového medvěda.

„Co se děje?“ zeptala se Maeve zmateně.

Byron neodpověděl. Místo toho ukroutil medvědovi hlavu a odhalil skrytou minikameru zastrčenou za očima.

„Kamera?“ Maevina tvář ztratila barvu. „Proč by sakra byla v plyšové hračce schovaná kamera?“

Medvěd byl nastavený přímo proti gauči. Maevina mysl pracovala na plné obrátky. ‚To někdo sledoval každý můj pohyb?‘

„Je to tvůj dům – proč vypadáš tak šokovaně?“ Byronův hlas odkapával sarkasmem, když kameru rozdrtil v dlani. Jeho oči zchladly a probodávaly ji pohledem. „Kamera v očích hračky... Musím uznat, že jsem netušil, že máš na tohle žaludek.“

Skoro nemohl uvěřit, jak snadno se nechal oklamat její hrou na neviňátko.

Maeviny oči se rozšířily nevěřícností. „Myslíš si, že jsem tam tu kameru dala já, abych tě špehovala? Neměla jsem ani tušení, že tam je!“

„To vážně čekáš, že ti na to skočím?“ Byronův hlas byl jako led, plný opovržení. „Vzít si takovou prolhanou mrchu, jako jsi ty, byla asi ta nejhloupější věc, co jsem kdy udělal.“