‚Vzít si mě... byla chyba?‘ pomyslela si Maeve a cítila, jak se jí v hrudi svírá ostrý, bolestivý uzel. Ta slova ťala do živého a zanechala za sebou hořkou pachuť, zatímco se v ní zvedla vlna hněvu.

Nemohla se udržet. „Co ti sakra dává právo tohle říkat? Znáš mě vůbec?“

Už jen vypořádat se s noční můrou, kterou dosud vídala jen na internetu, bylo dost zlé; teď, tváří v tvář Byronovým pochybnostem, cítila Maeve hluboký pocit křivdy.

Byron se chystal odpovědět, když bytem otřásla série prudkých ran, následovaná Jeffovým zuřivým, obviňujícím hlasem.

„Maeve! Ty děvko! Čekal jsem na radnici půl hodiny a ty se tady pelešíš s jiným chlapem! Kdybych nezkontroloval záznamy z bezpečnostních kamer, nevěděl bych, že sis do bytu zatáhla nějakého náhodného chlápka! Vím, že tam jsi! Otevři ty zatracené dveře!“

Jeffův hlas byl nepříčetný řev, jeho vztek byl tak intenzivní, že prakticky prosakoval dřevem, a každá neúprosná rána podtrhovala jeho zuřivost.

Byron se zamračil a otočil se k Maeve. Byla na pokraji pláče, oči červené a oteklé od zadržování slz. Pozorně ji sledoval a tváří mu kmitl záblesk pochopení.

‚Takže ona tu kameru nenastražila? Možná jsem se v tomhle spletl...‘ pomyslel si.

Maeve si Byronova pohledu nevšimla; příliš se soustředila na dveře, které se teď třásly pod Jeffovým násilným útokem. Zbledla, jak se snažila situaci vstřebat.

Jeff nikdy nebyl trpělivý typ, zvlášť když byl naštvaný nebo opilý. ‚Dokázal být násilný kvůli té nejmenší maličkosti. S Byronovým zraněním a tím, že jsme tu jen my dva, by to mohlo skončit tragicky, kdybych Jeffa pustila dovnitř,‘ pomyslela si a zmocnila se jí úzkost.

Venku Jeff dál křičel, jeho hlas byl vrčící směsicí vzteku a hořkosti. „Ty couro! Není divu, že sis hrála na nedostupnou, dělala ze sebe světici a přitom ses za mými zády tahala s nějakým cizím chlapem! Myslíš, že můžeš prostě neotevřít? Fajn!“

Ozvala se hlasitá, hromová rána, jak do dveří narazilo něco těžkého a otřáslo zdmi. Následovalo několik dalších brutálních úderů a pak, s konečným tříštivým nárazem, se dveře rozštíply a zřítily dovnitř.

Maeve instinktivně uskočila dozadu a narazila do Byrona. Vzpomněla si na jejich dřívější hádku a rychle se odtáhla, ale jeho velká ruka vystřelila, zachytila ji a stáhla ji za něj.

Jeho hlas byl klidný, ale ocelový, když zavelel: „Zůstaň vzadu.“

Maeve na okamžik ztuhla, srdce jí bušilo jako o závod, a než se z toho stihla vzpamatovat, Jeff už vtrhl do bytu.

Jeff svíral kovovou tyč, tvář měl zkřivenou vztekem a oči mu plály jedem, když si odplivl na podlahu. „Vy špinaví podvodníci! Vážně jste si mysleli, že mě zamčené dveře udrží venku?“

Maevin výraz ztvrdl. „Jeffe, ty jsi ten, kdo podváděl první. Už jsem ti řekla, že je konec. S kým teď jsem, do toho ti kurva nic není...“

„Drž hubu!“ zařval Jeff a jeho vztek přetekl. „Nejdřív vyřídím tohohle hajzla a pak si to vyřídím s tebou, ty běhno!“

Svislou silou se ohnal kovovou tyčí a mířil přímo na Byronovu hlavu – úder, který by mohl způsobit vážné zranění, nebo hůř, zabít.

Maevina tvář zbělela jako stěna, srdce jí bušilo strachy. Sotva se zmohla na výkřik: „Pane McDataile, pozor!“

Právě když se tyč řítila dolů, vystřelila mocná ruka a zastavila ji v půli švihu. Byron tam stál, naprosto klidný, oči chladné a plné opovržení, zatímco Jeffa probodával pohledem. Svaly na paži se mu napnuly, silné a vyrýsované, když svíral tyč, jako by nic nevážila.

Jedním plynulým pohybem natočil tělo, chytil Jeffa za ruku a rychlým, brutálním trhnutím ji stáhl dozadu. Místností se rozlehlo odporné křupnutí kosti, následované Jeffovým pronikavým jekotem.

Ale Byron neskončil. Jeho noha vyletěla a zasadila Jeffovi brutální kopanec do hrudi. Úder to byl surový; vzduchem se rozlehlo ostré praskání žeber. Jeff ani nestihl zahekat, než se v bezvědomí zhroutil na podlahu.

Byronovy pohyby však znovu otevřely jeho zranění. Zkřivil tvář bolestí a viditelně zbledl.

Maeve si toho okamžitě všimla a přispěchala k němu, aniž by věnovala pohled Jeffovi, který ležel nehybně na zemi. „Potrhal sis ránu? Musíme do nemocnice?“

„Jsem v pořádku,“ zavrčel Byron, ale oči mu bezděčně sjely k Maevinu výstřihu vykukujícímu z noční košile, než rychle přesunul pozornost zpět k Jeffovi. „Co máme dělat s tímhle odpadem?“ Jeho hlas byl chladný a přezíravý, jako by Jeff nebyl nic víc než smetí čekající na vynesení.

Maeve cítila, jak jí koutky úst nečekaně cukají do úsměvu, ale ten zmizel, když se rozhlédla po rozbitých dveřích a spoušti v obývacím pokoji.

Otřásla se při pomyšlení, co by se mohlo stát, kdyby se Byron neukázal. Z představy, že by ji Jeff den co den sledoval, jí naskakovala husí kůže a zvedal se jí žaludek.

‚Díky bohu, že jsem si ho nikdy nevzala,‘ pomyslela si, kousla se do rtu a snažila se uklidnit.

Když se Maeve znovu vzpamatovala, všimla si, že Byron telefonuje, klidný a vyrovnaný. „Jo, zařiďte to a přivezte to sem. Rychle.“

Maeve zamrkala, zmatená.

O deset minut později dorazili Byronovi bodyguardi. Rychle pořídili fotky, posbírali důkazy a odvlekli Jeffa na policejní stanici. Vzali také skrytou kameru a kovovou tyč – klíčové důkazy.

Nedlouho poté, co bodyguardi odešli, se objevila parta dělníků, aby nainstalovala nové dveře. Pracovali efektivně asi půl hodiny a brzy byly dveře bezpečně na svém místě.

Maeve, vděčná za jejich tvrdou práci, jim chtěla nabídnout něco k pití, ale než stačila říct slovo, byli už pryč a jí nezbylo než tu myšlenku pustit z hlavy.

Podívala se na zbrusu nové dveře a usmála se. „Tyhle dveře vypadají docela bytelně. Příště by se neměly tak snadno rozbít, že?“

Byron, který právě dokončil kontrolu zámku, na ni povytáhl obočí. „Oni ti to neřekli? Tyhle dveře jsou ze stejného materiálu, jaký se používá na trezory. Dostat se skrz by chtělo bombu.“

Maeve spadla čelist. „Není to trochu moc na takový malý byt, jako je ten můj?“

‚Můj mrňavý, levný byt dostává stejné zacházení jako bankovní trezor? To je prostě šílené,‘ pomyslela si.

Byron se tiše uchechtl, ale pak mu tvář náhle zbledla a na čele mu vyrazily krůpěje potu.