Maeve okamžitě vycítila, že něco není v pořádku. „Zlobí tě ta rána? Právě jsi mi tvrdil, že jsi v pořádku. Tohle je tvoje představa ‚v pořádku‘?“

Aniž by čekala na Byronovu odpověď, chytila ho za paži a vedla zpátky do obývacího pokoje. „Odmítáš jít do nemocnice, ale já o první pomoci něco vím. Pokud ti to nevadí, můžu pomoct.“

Byron se zamračil, ale tentokrát neprotestoval a vydal jen tiché zavrčení na souhlas. Maeve ho dovedla k pohovce a opatrně mu vyhrnula košili, aby zkontrolovala zranění. Dech se jí zadrhl v hrdle, když uviděla obvaz na břiše prosáklý krví.

‚Ta rána je tak potrhaná, a přesto dokázal Jeffa složit jedním kopnutím. Je opravdu tak silný, nebo je Jeff prostě tak neschopný?‘ uvažovala.

Zahnala ty myšlenky a začala rozmotávat obvaz, hlas měla tichý a uklidňující. „Budu co nejopatrnější. Kdyby to bolelo, prostě mi řekni.“

Byronovy oči zůstaly upřené na ni. Její tvář byla tak blízko jeho zranění, že cítil na kůži její teplý, jemný dech.

Musela se před chvílí osprchovat – zachytil slabou vůni bílé lilie, lehkou a uklidňující. S každým opatrným pohybem se ta vůně zdála být blíž a plnila vzduch kolem nich. Čas jako by se natahoval, zavěšený v tomto intimním okamžiku.

„Hotovo,“ řekla nakonec Maeve a s uspokojeným úsměvem ustoupila, když dokončila nový obvaz. „Udržuj to v suchu a vyhni se čemukoli příliš fyzickému, jinak si to znovu potrháš.“

Byron těžce polkl, když poslouchal její jemné instrukce. „Omlouvám se, že jsem předtím dělal ukvapené závěry,“ řekl hlasem tichým, ale upřímným.

Maeve zamrkala, zaskočená nečekanou omluvou. Vzhlédla a setkala se s jeho hlubokýma hnědýma očima. Byly klidné jako hladina rybníka, přesto v sobě měly jakousi vzdálenou, nedostupnou kvalitu, jako světlo daleké hvězdy – tajemné a nemožné plně uchopit.

Srdce jí vynechalo úder. „To je... to je v pořádku. Netušila jsem, že za tím vším stojí můj bejvalej, takže chápu, proč sis myslel to nejhorší.“

Chtěla ho ujistit, že na tom opravdu nezáleží, že ji to tolik netrápilo. Ale slova jí uvázla v hrdle.

Všechna ta frustrace, vztek, strach a nejistota, které pohřbila hluboko uvnitř, se vzedmuly jako balón. Byronova prostá omluva zapůsobila jako špendlík, a všechno to naráz prasklo.

Emoce se prohnaly Maeve a způsobily, že ji oči pálily a štípaly, až stěží zadržovala slzy.

Pak se náhle pokoj ponořil do tmy – vypadl proud.

Slzy, s nimiž Maeve tak úporně bojovala, v okamžiku přetekly a tiše jí stékaly po tvářích.

„To je dobrý, vážně. Tady se to stává pořád. Proud by měl za chvíli naskočit,“ zamumlala Maeve, hlas se jí lámal, jak se snažila Byrona uklidnit a nutila se znít vyrovnaně.

Tiše plakala, tvář klidnou, až na slzy hromadící se v očích. Pár horkých kapek dopadlo na hřbet Byronovy ruky a prozradilo její přetvářku.

‚Vážně? Moje omluva ji vyděsila tak, že brečí? Co to má sakra znamenat?‘ pomyslel si Byron a tváří mu kmitla frustrace. Sevřel rty do tenké linky a poodešel do nějakého kouta obývacího pokoje.

Maeve dělala, co mohla, aby se udržela pohromadě, odhodlaná neukázat Byronovi, jak zranitelná se cítí. Ale právě tehdy světla znovu problikla a rozsvítila se.

Překvapeně vzhlédla, její červené, oteklé oči se střetly s Byronovými. Stál u vypínače a zíral na ni s prázdným výrazem. Pak klidně znovu zhasnul. „Klidně breč. Nerozsvítím,“ prořízl tmu jeho hluboký hlas.

Maeve ztratila řeč, zmítaná mezi frustrací a nečekaným nutkáním se zasmát. Kupodivu se tíha v její hrudi začala zvedat, rozplývala se jako mýdlové bubliny unášené jejími slzami. U srdce se jí trochu ulevilo.

„Už můžeš rozsvítit. Skončila jsem,“ řekla.

Světla se znovu rozsvítila a Maeve se narovnala, jako by se nic nestalo. „Mám strach, že by tu mohly být další skryté kamery,“ řekla a rychle změnila téma. „Můžeš to pro mě zkontrolovat?“

Byron stroze přikývl.

Po důkladné prohlídce pokoje se oběma ulevilo, že žádné další kamery nenašli. Maeve měla obavy hlavně o svou ložnici a koupelnu, ale naštěstí byly obě čisté.

Když dorazili k Byronovu pokoji, Maeve otevřela dveře a řekla: „Nečekala jsem, že se nastěhuješ tak rychle, takže jsem neměla čas všechno připravit. Třeba... tvoji postel.“

Byronova tvář zůstala nečitelná, když se na ni podíval. „Takže dneska spím na zemi?“

Maeve zaváhala a pomyslela si: ‚Nechat zraněného muže spát na zemi? To prostě není správné. Ale jediná postel je u mě v pokoji.‘

„Co kdybychom... se o postel podělili?“ vyhrkla Maeve dřív, než se stihla zastavit.