Byronova tvář okamžitě potemněla, jako by se v jeho očích stahovala bouřková mračna.

Maeve si všimla jeho nevole a trapně se poškrábala na tváři. „Jestli je to pro tebe problém, můžu jít na gauč...“

„Není třeba,“ přerušil ji Byron chladným a pevným hlasem. „Uděláme to podle tebe.“

Ujišťoval sám sebe, že je to jen na pár dní. Alespoň tady mu nikdo nedýchal na záda. Myslel si, že sdílet s ní postel není nic, co by nezvládl.

pozdě v noci, po dni plném naprostého chaosu, se Maeve konečně začala uvolňovat, jakmile klesla do měkké postele a cítila, jak se její svaly pomalu zbavují napětí.

Právě když se chystala usnout, matrace se mírně prohnula. Otočila hlavu a zjistila, že hledí na Byronův pohledný profil; dech se jí zadrhl v hrdle.

‚Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak malou mám postel?‘ pomyslela si a náhle si uvědomila, jak stísněně se cítí. I s plyšákem, který sloužil jako provizorní bariéra, byli stále nepříjemně blízko. Tak blízko, že slyšela jeho pomalý, pravidelný dech.

„Jestli máš něco na srdci, tak to prostě vyklop,“ řekl Byron, který vycítil její pohled. Jeho tón byl bezvýrazný, téměř znuděný.

Maeve, přistižená při činu, cítila, jak jí rudnou tváře. Ale zvědavost nad ní zvítězila. „Uh, můžu se zeptat... čím se živíš?“

Když ho potkala poprvé, byl zmlácený a na útěku před nějakými nebezpečnými lidmi.

Dnes to vypadalo, že dostal kopačky od snoubenky, jen aby skončil v manželství s ní. Jeho život vypadal jako jeden velký zmatek, ale měl schopnosti. Obzvláště ji ohromilo, jak rychle našel skrytou kameru v jejím plyšákovi.

Byron přimhouřil oči a pohlédl na ni. ‚Hraje to na mě, že je hloupá, abych polevil v ostražitosti?‘ uvažoval.

„Řídím,“ řekl a pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.

Maeve si s úlevou tiše vydechla. ‚Takže je řidič. To není tak hrozné. Alespoň to není nic pochybného. A k té situaci, ve které jsem, to docela sedí,‘ pomyslela si.

Uklidněna tou myšlenkou zavřela oči a začala se propadat do spánku.

Byronovi se naopak uvolňovalo jen těžko. Postel byla příliš malá, matrace nebyla zrovna měkká a i polštář působil jako kámen. Ale co mu opravdu lezlo na nervy, byly Maeviny vlasy.

Několik zbloudilých pramenů jejích vlasů se přemístilo na jeho stranu a otíralo se mu o ucho. Zatnul zuby a odolával nutkání se jich dotknout. Čelo se mu v frustraci svraštilo.

‚Dělá to naschvál?‘ napadlo ho.

*****

Ranní slunce bylo jemné, a přesto hřejivé; rozlévalo se po ložnici a halilo postel do měkké zlatavé záře. Obě postavy byly do sebe zapletené tak těsně, že se zdálo, že mezi nimi není ani píď místa.

Byronovy vnitřní hodiny byly přesné jako vždy. Úderem sedmé se probral, oči stále ještě napůl zavřené spánkem. Ale něco bylo jinak – něco teplého a měkkého se na něj tisklo.

Podíval se dolů a uviděl Maeve, která měla být na druhé straně postele, jak se mu teď nějakým způsobem hnízdí v náručí.

Tváře měla zbarvené do jemně růžova, opírala se o jeho hruď, paže měla obtočené kolem jeho ruky a jednu ze svých dlouhých nohou měla přehozenou přes něj. Spala jako dudek.

Byronova tvář potemněla. Pokusil se ji odstrčit, ale držela se ho tak pevně, že se mohl sotva pohnout. Frustrovaný ji lehce štípl do nosu. Během vteřiny se prudce probudila a lapala po dechu.

Stále rozespalá Maeve na něj zmateně zamrkala, jen aby se setkala s jeho chladným, podrážděným pohledem.

„Maeve, slez ze mě. Hned!“ Byronův hlas byl ostrý, prořízl poslední zbytky jejího spánku a poslal jí mráz po zádech.

Oči se jí rozšířily, když si uvědomila, jak pevně je kolem něj obtočená.

‚Do háje! Ta měkká, útulná věc, co jsem objímala, nebyl můj plyšák – to je Byron!‘ Tvář jí polila sytá červeň. Vyškrábala se pryč, její pohyby byly zbrklé a neohrabané, jak se snažila dostat na kraj postele.

„M-moc se omlouvám! Nechtěla jsem! Obvykle spím mnohem klidněji...“ koktala a její hlas byl plný rozpaků a zoufalých omluv.

Byronova frustrace se jen prohloubila, když poslouchal její blábolení. ‚Kolikrát už od naší svatby řekla, že to nebylo naschvál? Hraje neviňátko, zatímco plánuje své tahy – přesně jako zbytek rodiny McDanielových,‘ pomyslel si temně.

Věnoval jí chladný, tvrdý pohled a vyštěkl: „Drž se ode mě sakra dál.“ S těmi slovy odhodil přikrývku, vylezl z postele a vyřítil se z pokoje.

Maeve potlačila nutkání vyhrknout: „Spletla jsem si tě s pitomým polštářem!“ Místo toho spolkla svá slova a cítila se jeho přístupem trochu dušená.

Rozmrzele si pomyslela: ‚Vážně? Vždyť jsem to neudělala schválně. Ale on se chová, jako bych byla nějaká svůdnice, co se ho snaží sbalit – co si o mně sakra myslí? Musím mu ten jeho pokoj zařídit co nejdřív.‘

Maeve si něco zamumlala pod nos a vstala z postele, aby se umyla. Poté Byronovi opatrně vyměnila obvazy, než zamířila do kuchyně připravit snídani.

Byron, nyní oblečený v čistém oblečení, které jeho bodyguard přivezl předchozího večera, zvedl ze stolu v obývacím pokoji své hodinky a připnul si je na zápěstí.

Pohlédl směrem ke kuchyni, kde Maeve pilně připravovala suroviny na dvě porce, a chladně prohodil: „Neobtěžuj se s přípravou snídaně pro mě. Ráno nejím.“

„Vynechávat snídani nedělá dobře žaludku,“ odpověděla Maeve, aniž by se otočila. „Budu hotová za minutku a nevařím vůbec špatně. Možná ti to bude i chutnat.“

„Řekl jsem ne...“

„Klid, nebudu ti to účtovat.“

Byrona to na okamžik vyvedlo z míry. Podíval se na hodiny – čtyřicet minut do ranní porady.

Napadlo ho, že se si ho snaží získat jídlem. ‚Kdyby to bylo tak zatraceně jednoduché, prostě bych si vzal kuchařku,‘ pomyslel si otráveně.