Rok poté

Další narozeninová oslava pro našeho milovaného budoucího Alfu. Ha. Ne mého milovaného budoucího Alfu. Nenáviděla jsem toho hajzla. Zlomil mi srdce bez mrknutí oka. Co jsem udělala, že jsem si to zasloužila, jsem od něj nikdy nedostala pořádné vysvětlení. Kromě častých urážek, proč by chtěl být s někým jako já? Vypadám snad jako materiál na Lunu? Neměla jsem tušení. Jak vůbec vypadá materiál na Lunu v jeho očích? Nějaká blondýna, o tom není pochyb. To byly ty vlčice, se kterými trávil nejvíc času v naší smečce. Ty, které uctívaly zem, po které chodil. Ty, které by udělaly cokoliv, co by po nich chtěl. O kterých jsem silně pochybovala, že přečetly víc než povinnou četbu ve škole.

„Bailey!“ křičela na mě máma ze schodiště našeho rodinného domu. „Pohneš sebou už konečně?!“

„Musím na tu oslavu vůbec chodit?“ odpověděla jsem. „Říkám ti, Milesovi bude úplně jedno, jestli tam budu nebo ne!“

„Tvé tetě a strýci ale ne. A nebudu jim znovu vysvětlovat, proč chybíš.“ Máma pokračovala v křiku. „Neuvědomuješ si, kolik událostí jsi letos zmeškala, jenom proto, že máš hlavu v knize?“

„Jo, Bai-Bai. Taková šprtka. Není divu, že nemáš žádné kamarády.“ Moje sestra Morgan se chichotala zpoza dveří mého pokoje.

„Vypadni.“ sykla jsem. „Mám kamarády.“

Vyřítila jsem se z pokoje a seběhla po schodech k čekající rodině. Plánovala jsem pozdravit oslavence, i když by mu to bylo úplně jedno. Vím, že by byl radši, kdyby mě vůbec neviděl. A pak bych se potají vrátila domů.

„Fuj, to si vážně bereš na sebe?“ zeptala se Morgan.

Podívala jsem se na úzké černé kalhoty, které jsem měla na sobě, a na bílé tílko. Skvělé. Nemůžu vyhrát. Nic, co si vezmu na sebe, moje sestra neschvaluje, očividně byla jmenována královnou módy bez mého vědomí. No nic, jsem oblečená a mám to na sobě. Myslím, že to vypadá dobře s mými robustními černými sandály, které jsem si vzala…

Zamračila jsem se na sestru a vyšla ze dveří. „Jdeme už, nebo ne?“ vyštěkla jsem na všechny, opravdu se nemohla dočkat následujícího měsíce, kdy odjedu na univerzitu. Pryč od nich a od téhle smečky!

Oslava byla v plném proudu, když jsme dorazili, hudba duněla z reproduktorů a páry se líbaly na každém volném místě, takže jsem odvrátila zrak, když jsme procházeli chodbami smečky do salonku, kde jsme bezpochyby našli Milese, jak vládne svému lidu. Důležitý, jak se rád viděl.

*Proč jsi tady?* Milesův hlas mi zaplnil mysl, ještě než jsem za svými rodiči vstoupila do místnosti.

Skvělé. *Neměla jsem na výběr. Věř mi, radši bych tu nebyla.* odsekla jsem zpátky.

Začínala jsem být víc než unavená z toho, jak se ke mně chová. Ano, plánoval mě odmítnout. Rozhodl se, že nejsem pro něj, ale mohl to nechat být. Nemusí se ke mně chovat, jako bych byla nějaký společenský vyvrhel kvůli tomu, že se rozhodl, že pro něj nejsem ta pravá. Nemyslím si, že jsem si to zasloužila. Už jsem si užila dost šikany během studia na střední škole kvůli tomu, že mě bavilo vzdělávání.

*Aha. Promiň? Naznačuješ snad, že jsi se nechystala přijít na oslavu svého budoucího Alfy?* Miles se připojil se značnou dávkou arogance.

*Milesi, ty ses právě ptal, proč jsem se obtěžovala přijít. Teď se ptáš, jestli jsem se nechystala přijít? Rozmysli se.* hádala jsem se.

*Pamatuj si, kdo jsem, Bailey. Nejsi nade mnou. Nikdy nebudeš. Mohla jsi se mi nanejvýš rovnat, kdybych tě považoval za vhodnou pro svou družku, ale ne. Byla jsi pod tou ctí.* ušklíbl se.

Cítila jsem, jak mnou cloumá vztek. *A ty si myslíš, že bych tě neodmítla já?* vyštěkla jsem a zamířila zpět k východu, už jsem tu nechtěla být. Dokud jsem necítila ruku, která mi popadla zadní část tílka a strhla mě zpět.

Oči mi vystřelily nahoru, abych spatřila temné oči Milese. Ušklíbal se na mě. Budoucí Alfa naší smečky. Nejarogantnější muž, jakého jsem kdy potkala. Ten, se kterým naštěstí už nemusím být spřízněná, protože ten pitomec se rozhodl odmítnout svou vlastní osudovou družku, aniž by jí dal šanci. „Kam jdeš, Bailey?“ zeptal se, jeho hlas byl plný zloby.

„No, myslím, že ses mě ptal, proč jsem tady, takže jsem předpokládala, že chceš, abych odešla.“ řekla jsem mu.

Miles skloní hlavu dolů, takže je na úrovni s mou, hluboce se nadechne, jako by si stále užíval mou vůni. Dělá to v poslední době mnohokrát, což mi připadá dost bizarní. Ale ignoruji ho, když nakloní hlavu, aby se na mě podíval: „Hmm, myslím, že by moje máma a táta mohli mít co říct, kdybys odešla. Jejich chytrá malá Bailey. Nedej Bůh.“ Přitiskne mi čelo na čelo. „Jen se ode mě drž dál a nekaz mi zábavu.“

Z nevěřícnosti nad ním zavrtím hlavou, když se ode mě vzdálí. Myslel si vůbec na chvíli, že bych se k němu přiblížila, kdybych se tomu mohla vyhnout? Raději bych byla kdekoli jinde než blízko něj!

„Bailey, proč obtěžuješ mého kamaráda?“ slyšela jsem svého bratra Jordana, jak se dožaduje, když se náhle přiblížil a způsobil, že se mnoho lidí otočilo a podívalo se na mě. Skvělé. Není nic lepšího než začít drby ve smečce, že? Jsem si jistá, že by to Miles ocenil!

„Neobtěžovala jsem ho, přišel si se mnou promluvit. Ptá se, proč jsem přišla.“ řekla jsem mu a můj bratr se zasmál. Je stejně idiot jako Miles. Všichni moji přátelé, kteří mají starší bratry, nenávidí, jak moc je chrání. Já? Ne, můj starší bratr je ten, který vede veškerou šikanu a je na mě naprosto hnusný. Je mu velmi trapné, že jeho mladší sestra zdaleka nepatří k oblíbené skupině a je, podle jeho slov, „až příliš ponořená do svých knih“. Myslím, že upřímně celá moje rodina mě v jednom nebo druhém ohledu považovala za obrovské zklamání.

„No, má pravdu. Ne že by ses zapojila do oslav. Pravděpodobně budeš sedět někde v tichém koutě a číst.“ škádlil mě.

„No, to je jistě intelektuálně příjemnější než kdokoliv z vás.“ ušklíbla jsem se na něj, když jsem odcházela od bratra, který tam stál a vypadal zmateně. Jsem si jistá, že neměl tušení, co jsem tím myslela. Nejděsivější na tom je, že bude příští Beta smečky. Bůh ochraňuj naši smečku. Mezi ním a Milesem měli dohromady jen jednu mozkovou buňku, a to tu, kterou sdíleli, jsem si jistá! A i tak si myslím, že byla dobíjecí a začala ztrácet energii a znalosti rychlým tempem! Střední školu absolvovali jen proto, že platili lidem, aby za ně dělali práci.

Když jsem se potají vytratila z rušného salonku na horní část schodiště, kde jsem doufala, že se schovám co nejdéle, uslyšela jsem za sebou kroky. Rychle jsem se otočila v naději, že je to jen někdo, kdo jde do své ložnice nebo dokonce do jedné z náhradních koupelen v tomto patře. Ale bohužel, štěstí mi dnes večer nepřálo. Ne. Miles mě sledoval. Zvednuté obočí a vypadal docela podrážděně.

„Hej. Chci si s tebou promluvit.“ dožadoval se.

„Před chvílí jsi mě požádal, abych odešla, ne?“ zeptala jsem se ho.

„To si nemyslím, spíš šlo o to, proč jsi tady.“ řekl Miles s úšklebkem. Seděl se mnou na horním schodu.

„Milesi, máš tu celou smečku na své narozeniny, jsem si jistá, že cokoliv, o čem se mnou potřebuješ mluvit, může počkat.“ pokrčila jsem rameny, zoufale toužila po klidu, což by vzhledem k dunivému rytmu hrající hudby bylo obtížné.

„Ne. Proč jsi mi neřekla, že odjíždíš?“ ptá se, jako by byl rozzuřený tím, že jsem mu to nedala vědět. Proč bych mu to měla říkat?

„Nejsme přátelé, Milesi. Také ještě nejsi můj Alfa. Bylo to domluvené s mými rodiči, mnou a tvým tátou, jako Alfou.“ vysvětlila jsem mu, nejsem si jistá, proč by ho to vůbec mělo trápit. Pokud něco, myslela bych si, že bude rád, že se mě zbaví.

„Ale odjíždíš.“ zamumlal.

„To se obecně stává, když jdeš na vysokou školu nebo univerzitu. Jo.“ řekla jsem a znovu pokrčila rameny.

„Nebyla žádná blíž domovu?“ zasyčel. „Protože mi připadá, že sis vybrala tu nejvzdálenější.“

„Co je ti do toho? Nenávidíš mě. Nebudu tady, splní se ti tvé přání zbavit se mě.“ vyštěkla jsem, opravdu mě už unavovalo, jak se mi snaží diktovat, co bych měla a neměla dělat. Tvrdě jsem ve škole pracovala, abych to mohla udělat. Moji rodiče mluvili s mou tetou a strýcem, Lunou a Alfou naší smečky, aby mi dali zvláštní povolení jít studovat na univerzitu mimo stát a řekli, že to je to, o čem jsem snila. Nic mě nedrželo zpátky. A vzhledem k tomu, že mě Miles nechtěl za svou družku nebo svou Lunu, tak jsem opravdu neměla. Ne že by o tom někdo z nich věděl. To bylo naše vlastní tajemství.

I přes tu touhu po něm jako po mém druhu, od té doby, co se můj vlk objevil, mi stále připadal opravdu odporný. Znechucoval mě. I když ty bolesti, když spal s mnoha vlčicemi, které navštěvovaly jeho postel, ještě usnadnily nenávist k muži, kterým se stal. Stále jsem neměla tušení, co jsem udělala, že jsem si zasloužila tohle zacházení od tohoto muže, kromě toho, že jsem nebyla jednou z oblíbené skupiny. Ale věděla jsem, že si zasloužím víc než jeho.

Miles na mě pohlédl, na okamžik se mu v obličeji objevil zamyšlený výraz, téměř starostlivý, než ho vystřídala tvrdost. „To je pravda. Už se nemusím dívat na to zklamání, které bohyně měsíce udělala tím, že mě spárovala s tebou. Alespoň ne na pár let. Kdo ví, možná tam někoho potkáš. Navrhuji ti, abys to udělala. Tím pádem se nebudeš muset vracet, protože já, jako Alfa, budu hledat svou Lunu.“

„Milesi, upřímně je mi jedno, jestli si někoho najdeš.“ řekla jsem mu, chystala jsem se vstát a jít domů, nechtěla jsem strávit ani chvíli na stejném místě jako on.

Když jsem se chystala odejít, popadl mě za ruku a přitáhl mě k sobě, takže jsem znovu seděla na úrovni s ním na horním schodu prvního patra naší smečky. „Vždycky tak spravedlivá, že, Bailey? Říkáš, že ti to je jedno? Uvidíme. No, tohle bude za mých podmínek. Já, Miles Davenport, tě odmítám, Bailey Westová, jako svou osudovou družku…“ začal a v hlavě se mi začalo točit, když se jeho slova zaryla dovnitř. Uvědomění a nesnesitelná bolest z toho, co se děje, se pro mě staly příliš…