Sedím na zahradě, popíjím ranní kávu a s otevřeným notebookem zoufale projíždím nabídky práce, když zleva zaslechnu hluboké zavrčení, které mě donutí prudce otočit hlavu. Miles si opíral hlavu o zahradní plot od vedle, shlížel do naší zahrady, kde jsem seděla. Intenzivně mě pozoroval a ve tváři měl naprostý odpor…

Netušila jsem, jak dlouho tam stojí, ani co ho tak rozzuřilo, že zavrčel, ale pořádně mě vylekal. „Do prdele, Milesi,“ vyštěkla jsem a zamračila se na něj. Poslední týden od příjezdu jsem se chovala slušně a držela se od něj dál. Dařilo se mi vyhýbat se všem smečkovým akcím a ujišťovala jsem se, že se vyhýbám všem místům, kde by se mohl vyskytovat. Ano, znamenalo to, že jsem trávila spoustu času ve své ložnici doma, ale raději jsem to udělala, než abych se s ním musela vypořádávat.

Dneska nádherně svítilo slunce a myslela jsem si, že by bylo hezké dát si snídani venku, zatímco budu hledat práci online. Seděla jsem na zahradním nábytku, který máme na zahradě, pod hřejivým ranním sluncem, a kávu jsem si užívala, dokud mě tenhle pitomec nevyrušil. Zavrtěla jsem hlavou jeho směrem a přemýšlela, proč se ke mně připlížil. Měl tolik jiných míst, kde mohl být…

„Co si myslíš, že jsi, že mi tady nadáváš?“ zavrčel Miles.

„Na toho, kdo se ke mně takhle choval. Připlížil se ke mně z ničeho nic bezdůvodně.“ Protočila jsem nad ním oči v opovržení, jen abych viděla, že ho to ještě víc rozzlobilo. I když myslím, že cokoli, co bych udělala, by Milese rozzlobilo. Zdálo se, že ke mně v tuto chvíli chová vážnou zášť, ale měla bych opravdu očekávat něco menšího?

„Já si s tebou poradím, Bailey,“ zasyčel.

„Poradíš si se mnou?“ zeptala jsem se na jeho volbu slov. „Poradíš si se mnou jak? Požádal jsi mě, abych se ti vyhýbala. A to dělám.“

„Co to děláš?“ rozhodl se ignorovat má slova a podíval se místo toho na obrazovku mého notebooku, takže jsem obrazovku pomalu zavřela, aby nemohl nic vidět. Nechci, aby věděl, že se ucházím o práci mimo tuto oblast. Nedivil bych se, kdyby mi v tom zabránil. Zdá se, že je v poslední době záměrně zlý, takže opravdu nevím, k čemu by se snížil, aby byl ke mně zlý…

„Nic, co by tě mělo zajímat.“

„Jsem tvůj Alfa. Takže všechno, co se děje v mé smečce, je moje věc,“ řekl mi s úsměvem.

Zavrtěla jsem hlavou a usmála se zpět: „Hmm, tak docela ne, Milesi, nejsi. Tvůj táta je stále Alfa, takže se nepředbíhej.“

Po tváři mu znovu přeběhl rozzlobený výraz. Jeho pohledná tvář se zkřivila vztekem. Neměl rád, když s ním lidé nesouhlasili. Ale nehodlala jsem mu dovolit, aby mi diktoval…

„Jen proto, že jsi kdysi byla moje družka, ti nedává právo se mnou mluvit, jak se ti zlíbí, víš?“ zavrčel Miles.

„Ona je tvoje družka?“ zeptal se hlas, který nás oba donutil otočit hlavy, jen abychom uviděli nečekanou tvář Milesova mladšího bratra Ellise.

S hrůzou se teď dívám na Milese, srdce mi buší v hrudi a dlaně se mi potí. Zajímalo mě, co sakra teď plánuje, když tajemství, které jsme tak dlouho tajili, je teď venku… jak jsme ho ani jeden neslyšeli přicházet?

„Ne, není. Odmítla mě,“ řekl Miles chladně a díval se na mě, jako by mě vyzýval, abych s ním nesouhlasila.

Počkat… on to dělal, jako bych ho odmítla já? Šokovaně jsem se podívala na Milese, ale v jeho očích byl pohled, jako by mě vyzýval, abych se hádala.

„Odmítla jsi svého Alfu? Co jsi za blázna?“ zeptal se Ellis a jeho oči mě přejely od hlavy až k patě jako kus špíny. Smutné je, že na tenhle pohled jsem víc než zvyklá. „Vědí o tom máma a táta?“

Miles zavrtěl hlavou. „Ne. Ani nechci, aby to věděli. Příliš by se o ně báli, Elsi, prosím, nic neříkej. Bailey a já jsme se k sobě nikdy nehodili, takže možná udělala správnou volbu. Prosím tě o to?“ Miles prosí svého bratra a já se částečně divím, jestli se nebojí, co by jeho rodina udělala, kdyby se dozvěděli o jeho rozhodnutí jít proti Bohyni Měsíce. Jako Alfa to bylo téměř neslýchané. Obviňovat mě bylo zbabělé. Ale jestli to chce udělat, tak ať to udělá.

‚Ani se neopovažuj říct něco jiného.‘ Milesův hlas se mi ozývá v mysli skrze spojení. ‚Nebo budeš litovat. Ten tvůj milovaný titul by se dal snadno zničit.‘

Vzala jsem si k srdci slova, která Miles řekl, a smutné je, že o nich nepochybuji. Nedivil bych se, kdyby našel způsob, jak mi odebrat titul. Nechal by mě uvíznout v naší smečce. Brzy by byl Alfa a byl by to on, kdo by mohl diktovat, co dělám… Neměla jsem jinou možnost, než udělat, jak chtěl. Přesto cítím, jak mi v žilách koluje vztek…

Zvedla jsem notebook a vstala ze sedadla. „Budu s tebou mluvit, jak se mi zlíbí, Milesi. Když si myslíš, že se ke mně můžeš chovat, jak se ti zlíbí.“ A s tím jsem odešla od obou bratrů, kteří se na mě dívali a v šoku odcházeli. Vím, že budu litovat toho, co jsem právě řekla, ale už mi to bylo jedno…