Liják promáčel Daisy až na kůži a zanechal v ní pocit ztracenosti, zatímco hleděla na rozcestí před sebou. Uvědomila se, že nemá kam jít.

V příštím okamžiku se zdálo, že déšť náhle ustal. Daisy se otočila a uviděla komorníka, který nad ní držel deštník. V očích jí svitla jiskřička naděje, když se zeptala: „Pane Lyonsi, požádali vás rodiče, abyste to udělal?“

Po chvíli ticha Jaycob Lyons odpověděl: „Slečno Daisy, stále se na vás zlobí. Jakmile se uklidní, přivedou vás domů.“

Daisy se bezmocně usmála, neschopná si už déle nic namlouvat. Pak v kapse nahmatala vizitku – byla od toho muže.

*****

O půl hodiny později před Daisy zastavilo taxi. Nevěnovala mu pozornost, dřepěla na zemi a malým klacíkem kreslila obrazce do bláta.

„Nastup si,“ přikázal hlas.

Když sjelo okénko dolů, Daisy spatřila jeho pohlednou tvář. Postavila se, ale od chodidel jí projelo mravenčení, které ji donutilo znovu si dřepnout s bolestnou grimasou.

Když to Emery viděl, zamračil se a s nádechem nelibosti v hlase se zeptal: „Daisy Cookeová, zavolala jsi mi, abych tě vyzvedl, a teď, když jsem tady, tam jen tak dřepíš?“ Vzdal se kvůli ní zakázky v hodnotě desítek milionů dolarů, jen aby zjistil, že ona si hraje na nedostupnou.

Daisy se cítila ukřivděná a odsekla: „Dřepěla jsem moc dlouho a zdřevěněly mi nohy.“ Zdálo se, že si všichni myslí, že je nerozumná, což jen těžko chápala.

Zatímco si masírovala kotníky a snažila se vstát, náhle se k ní natáhla velká ruka, podepřela ji a zaskočila ji.

Emery, kterému už docházela trpělivost s její tvrdohlavostí, zmírnil tón, když se setkal s jejíma zaslzenýma očima. „Pomůžu ti do auta.“

„Zvládnu to sama,“ odsekla Daisy a odstrčila jeho ruku. Když se pokusila vykročit, necitlivost v nohou způsobila, že klopýtla a padla mu přímo do náruče.

Emeryho její náhlé objetí pobavilo a neodpustil si rýpnutí: „Není divu, že jsi nechtěla mou pomoc.“

Daisy zrudla jako pivoňka. Odstrčila Emeryho a poskakovala vpřed na jedné noze. Kvůli vysokému podvozku však do taxíku nemohla naskočit. V tu chvíli ji zezadu objal pár silných paží, zvedl ji a posadil do auta.

Daisy tupě zírala, jak Emery zavřel dveře a posadil se vedle ní. Rozmrzele se zeptala: „Kdo říkal, že mě můžeš nosit?“

Emery pozvedl obočí a opáčil: „Nečekala jsi snad na to, když jsi tam tak stála?“ Daisy trvala na svém: „Ne.“

Emery na ni hleděl, jako by lhala. Frustrovaná Daisy se opřela o sedadlo a odmítala promluvit.

Emery pozoroval její nafouklé tváře a měl chuť ji píchnout do líčka. Ovládl se však.

Daisyino oblečení bylo promočené. Horký vzduch v autě způsobil, že jí drkotaly zuby, a vyvolal kýchání. Emery vypnul topení, pohlédl na ni a zeptal se: „Jak ses dostala do takového maléru?“

Daisy mlčela, ale Emery dál nevyzvídal, protože nebyl vůbec zvědavý.

Během čekání na semaforech jí hodil svůj kabát. Bez ohledu na vůni tabáku, která na kabátu ulpěla, se do něj zabalila a jeho zbytkové tělesné teplo ji zahřálo.

Najednou Daisy něco napadlo. „Jak jsi věděl, jak se jmenuji?“ zeptala se.

„Zmínila ses o tom, když jsi volala,“ odpověděl.

„Vážně?“ Daisy se cítila trochu omámeně a nemohla si vzpomenout, co řekla.

Emery přikývl na potvrzení. Ve skutečnosti získal informace o Daisy v okamžiku, kdy opustil hotel.

Daisy se tím dál nezabývala. V hlavě měla zmatek a víčka jí těžkla.

*****

Daisy měla horečku a dvojitá zrada v lásce i přátelství jí jen přitížila. Trvalo tři dny, než horečka konečně ustoupila, což pečovatelům přineslo úlevu. Kdyby horečka neklesla, Emery by je všechny vyhodil.

Daisy ležela v posteli tři dny a celé tělo ji bolelo. Nakonec vstala, aby prozkoumala dům. Měl moderní výzdobu. Tři ložnice i obývací pokoj byly udržovány v naprosté čistotě.

Náhle se ozval Emeryho hlas. „Vyřídím to zítra. Odložte to o další den.“ Byl oblečený ve stříbřitě šedém domácím úboru, stál u francouzského okna s jednou rukou v kapse a vyzařovala z něj lenivá aura.

Když uviděl Daisy, zavěsil. „Už je ti lépe?“ zeptal se.

„Mnohem lépe,“ odpověděla.

„Byla jsi dny na kapačkách a nic jsi nejedla. Na stole je ovesná kaše. Jdi si trochu dát,“ navrhl.

Daisy přikývla, cítila hlad. Když snědla malou misku ovesné kaše, měla pocit, jako by se vracela do života. Nemohla si pomoct a pohlédla na Emeryho, z něhož při každém pohybu vyzařovala elegance. V tu chvíli měla pocit, že tento ošuntělý pokoj ho není hoden.

I když jí v posledních dnech nebylo dobře, vnímala, že se o ni staral. Za celý její život byl kromě Barbary jediný, kdo u ní zůstal, když byla nemocná. Najednou cítila smíření ohledně té noci.

Daisy se starostlivě zeptala: „Kvůli mně jsi v těchto dnech odložil spoustu práce, že?“

„Dalo se to zvládnout,“ odpověděl.

„Jsem už skoro v pořádku. Nemusíš zůstávat každý den doma a hlídat mě. Jdi do práce, ať tě šéf nevyhodí,“ naléhala a vzpomněla si, že je asistentem generálního ředitele Potter Group.

Potter Group byla nadnárodní korporace a generální ředitel byl vždy zaneprázdněný. Jako jeho asistent musel mít Emery neustále plné ruce práce. Odpočíval tři dny, a kdyby v tom pokračoval, mohl by generálního ředitele naštvat. A co bylo nejdůležitější, Daisy s ním nechtěla být každý den sama.

„To se nestane,“ ujistil ji. Koneckonců, nikdo se neodvážil vyhodit asistenta generálního ředitele.

Emery se jí zadíval do tváře. Teprve když otok ustoupil, uvědomil si, jak je krásná. Byla jako křehká květina, která potřebuje péči. Srdce se mu zachvělo, když hlubokým hlasem řekl: „To, co jsem řekl tenkrát, stále platí. Už ses rozhodla?“

Jeho změna tématu ji zaskočila. „Co jsi říkal?“ zeptala se.

„Měli bychom se vzít,“ řekl Emery.