Colby byl ohromený a nevěřícně hleděl na Emeryho.

Emery mu pohled oplácel chladně. Daisy byla jeho žena a on nedovolí, aby ji kdokoli urážel.

Colby procedil skrz zaťaté zuby: „Fajn! Už ji nebudu srovnávat s Beatrice. Ale stejně si nemyslím, že je tě hodna.“

Emeryho hlas byl mrazivý. „Je to má žena. Tvůj názor pro mě nic neznamená.“

Colby zmlkl, jen aby uslyšel Emeryho rozkaz, ať přivede Daisy dovnitř.

Když Emery zkolaboval, Daisy stála po jeho boku. Neopustila by ho, takže musela přijít do nemocnice. Věděl, že její nepřítomnost má na svědomí Colby.

Colby, zastrašený Emeryho pohledem, neochotně vyšel z pokoje.

Daisy se choulila v dřepu před pokojem a napjatě naslouchala jejich rozhovoru. Když uslyšela, jak se jí Emery zastal, propukla v pláč. Po Barbařině smrti se o ni nikdo nestaral ani ji nechránil.

„Emery říkal, že můžeš jít dovnitř, ufňukánku,“ dobíral si ji Colby.

Daisy si otřela slzy a postavila se, ale nohy měla z dlouhého dřepění znecitlivělé, takže se nemohla hned pohnout.

Colby se zamračil. „Děláš to schválně, abys poštvala Emeryho proti mně? Nech toho divadla.“

„To nedělám,“ odpověděla. Poté otevřela dveře, oči podlité krví od pláče.

Emery zpražil Colbyho pohledem. „Omluv se jí.“

Colby zakoktal: „Emery...“

„Řekl jsem, omluv se jí!“ zopakoval Emery, tentokrát ještě chladnějším tónem.

Atmosféra v pokoji zhoustla. Daisy se cítila ještě provinileji a nervózně vysvětlovala: „Pane Pottere, to není jeho chyba. Je to moje vina, že jsem koupila zlevněné steaky.“

Emery k ní natáhl ruku. Když to Daisy viděla, přistoupila k jeho lůžku a vložila svou ruku do jeho dlaně. Jemně ji utěšoval: „Daisy, nikdy jsem ti neřekl o svém citlivém žaludku. Není to tvá chyba. Nemusíš si nic vyčítat.“

Daisy popotáhla, cítila se ještě zoufaleji. „Kdyby nebylo toho steaku, nedostal byste akutní gastroenteritidu.“

„Mé onemocnění bylo tentokrát způsobeno hlavně nepravidelným stravováním. Ten steak byl jen poslední kapkou,“ řekl Emery a otřel jí slzy. „Můj žaludek není tak slabý, aby nezvládl kousek masa.“

Pak se znovu podíval na Colbyho. „Omluv se za své hrubé chování.“

Daisy rychle vpadla do řeči: „Měl o vás jen strach. Nebyl hrubý.“

V Colbyho očích byla Daisy pokrytecká. Neochotně hlesl: „Promiň.“

Emery přimhouřil oči. „Tobě se do toho nechce?“

„To bych si nedovolil,“ odpověděl Colby, ale jeho výraz jasně ukazoval nespokojenost.

Emery, obvykle vyrovnaný, vypadal trochu zklamaně. „Colby, pokud pohrdáš Daisy, pohrdáš i mnou. Odejdi a ať už tě tu nevidím.“

Colby se zachvěl a nevěřícně se zeptal: „Emery, ty se mnou kvůli tomuhle přerušíš styky?“

Emery sevřel rty. „To ty přerušuješ styky se mnou.“

Daisy úzkostlivě sevřela Emeryho ruku. Nechtěla, aby kvůli ní přišel o dobrého přítele.

Emery jí věnoval uklidňující pohled. Ve skutečnosti nechtěl s Colbym zpřetrhat vazby, ale dával mu varování.

Colby, hledící na Emeryho odhodlaný výraz, se zhluboka nadechl a vážně se Daisy omluvil: „Neměl jsem se k tobě předtím chovat hrubě.“

Emery poznamenal: „Omluva tvou chybu nenapraví.“

Colby řekl: „Máš pravdu, Emery. Nedávno jsem našel sadu šperků, která by Daisy slušela. Ber to jako mou omluvu.“

Daisy se začervenala a srdce se jí rozbušilo.

Když Emery viděl, že se Colby snaží vše napravit, zmírnil tón. „Dobře. Nezapomeň mi převést peníze za myčku na účet.“

Colby přemýšlel, jestli ho nešálí sluch. „Emery, odkdy jsi takový malicherný? Copak ti někdy záleželo na deseti tisících dolarech?“

„Jsem teď ženatý. Musím živit rodinu.“

Colby oněměl.

Daisy to trochu dojalo. Možná to manželství nakonec není tak špatné.

„Daisy, ať tě odveze domů.“

Když to Daisy uslyšela, stiskla Emeryho ruku pevněji. „Nejdu domů. Chci tu zůstat s vámi.“

„Ještě musím dostat dva sáčky kapaček. Než to skončí, bude už ráno,“ řekl.

„Chci zůstat s vámi.“ Nechtěla nechat Emeryho v nemocnici samotného. Navíc nechtěla jet v Colbyho autě.

Emery ji nemohl odmítnout, a tak ji nechal zůstat.

Daisy vytáhla z kabelky malý zápisník. „Pane Pottere, máte nějaká dietní omezení? A jaké léky na žaludek pravidelně užíváte? Zapíšu si to.“

„Daisy, o to se nemusíš starat. Nechám to na naší hospodyni.“ Když pochopil Daisyiny obavy, dodal: „Je to hospodyně z našeho rodného města a je cenově velmi dostupná.“

Daisy se na chvíli zamyslela. „Dobře.“

Emery byl zaneprázdněný prací a neměl čas vařit. Daisy však vařit neuměla.

Když se podíval na její unavenou tvář, řekl: „Daisy, proč si na chvíli neodpočineš?“

„Ne, mohla bych usnout. Musím hlídat kapačku.“ Daisy odmítla ustoupit, ať říkal Emery cokoliv, a dokonce ho přinutila jít spát. „Pane Pottere, buď budete spát teď, nebo si zítra vezmete volno. Vyberte si.“

Emery měl druhý den projednávat důležitý obchodní případ, takže udělal kompromis a zavřel oči.

Daisy se spokojeně usmála a bedlivě sledovala infuzi. Vešla sestra a řekla: „Slečno Cookeová, můžete si odpočinout. Zůstanu tady a dohlédnu na kapačku pana Pottera.“

Daisy se cítila trapně. „Nebude vás to obtěžovat?“

Sestra jemně odpověděla: „Vůbec ne. Naše nemocnice poskytuje noční hlídací služby zdarma.“

„To je skvělé!“ Daisy byla tak unavená, že se jí točila hlava. Chtěla si jen na chvilku lehnout, ale jakmile zavřela oči, usnula.

V tu chvíli Emery otevřel oči, vstal a přenesl ji na vedlejší postel.

Daisy měla pod očima tmavé kruhy. Emery hleděl na její klidnou spící tvář a povzdechl si. „Hlupáčku.“