Amandin pohled:

Dnes mám 8. narozeniny, jsme doma. Bydlím s tátou a mámou. Sedím teď na gauči a čekám na ně. Mamka je tak zaneprázdněná přípravou svačin. Táta je venku a chystá auto. Usmála jsem se a představovala si, co se bude dít později. Jsem tak nadšená, že s nimi oslavím své 8. narozeniny!

"Amando, jdeme!" zavolala na mě máma. Seskočila jsem z gauče a následovala ji. Vyšli jsme ven. Zamkla hlavní dveře. Táta nastoupil do auta. Máma si sedla dopředu. Já sedím vzadu.

"Jsem tak nadšená, že pojedeme na piknik!" vykřikla jsem šťastně. Moje máma se na mě podívala a usmála se. "Všechno nejlepší k narozeninám, moje Amando." Popřála mi s jejím krásným úsměvem. Přikývla jsem. "Děkuju, mami!"

Táta se také usmál, vidím to v zrcadle.

Po hodině jsme dorazili do parku. Vystoupila jsem z auta a rozběhla se kolem. Jsem tak nadšená! Pak jsem si sedla pod velký strom. Máma a táta jdou spolu, nesou naše svačiny a vidím krabici s dortem. Určitě je to můj narozeninový dort! Jsem dnes tak šťastná!

Teď sedíme spolu pod velkým stromem. Máma mi začala zpívat píseň k narozeninám. Zpívali jsme spolu a tleskali rukama. Sfoukla jsem svíčky na dortu a něco si přála. Moje přání? Jen chci být šťastná se svou rodinou, za boží milosti. Všechno jsme snědli, a když jsme skončili, vrátili jsme se zpět do auta. "Kam jedeme, tati?" zeptala jsem se a zapínala si bezpečnostní pás. Podíval se na mě a odpověděl: "Jdeme ti koupit dárek k narozeninám!"

Když jsme dorazili do obchodního centra, ptali se mě, co by mi měli koupit. Jen jsem se rozhlédla a míč mě zaujal. Vzala jsem ho a dotkla se ho. Vypadá skákavě. Zkusila jsem s ním driblovat a je opravdu dobrý! Můj táta mě viděl, přišel ke mně a sklonil se, aby mě dosáhl. "Amando, chceš to?" Zeptal se mě. Přikývla jsem na něj. Usmál se a vzal ho. "Koupím ti to, ano?"

Usmála jsem se a dvakrát přikývla. "Ano, prosím!" Pak jsem ho objala. "Děkuju, tati! Jsem tak šťastná!"

Můj táta koupil míč. Máma a táta se na mě dívali, zatímco jsem si hrála s novým míčem. Nevím, proč mě ten míč tak přitahuje!

Pak jsme šli do kina a společně se dívali na komedii. Byla to velká zábava. Máma a táta se smáli bez přestání. Jen jsem se na ně dívala. Máma a táta seděli spolu. Já jsem seděla vedle mámy. Je tak krásné se na ně dívat. Přeju si, aby to nikdy neskončilo.

Po filmu jsme se rozhodli jít ven. Potřebovali jsme přejít silnici, protože táta zaparkoval naše auto daleko od obchodního centra, protože parkoviště u obchodního centra bylo plné, když jsme přijeli. Stáli jsme vedle mnoha lidí. Čekáme na signál k zastavení. Dívala jsem se na stop světlo a driblovala s míčem. Ale pak...

"Cože?" Vyjekla jsem. Míč mi vyklouzl z ruky. Můj míč se skutálel na silnici. Sevřelo se mi srdce. "Ne!" Zakřičela jsem. Je pro mě tak drahocenný! Nesmí se poškodit! Bezstarostně jsem vykročila dopředu, abych míč zvedla, aniž bych si uvědomila svůj čin. Viděla jsem bílé auto, jak se ke mně blíží. Zavřela jsem oči. Ale...

Co se děje? Pomalu jsem otevřela oči a nesl mě nějaký chlap. Nevidím mu do obličeje, má na sobě čepici. Rozhlédla jsem se a uvědomila si něco divného. Létáme? Začala jsem se bát. Hrozně jsem plakala. Nevím, co se děje. Prosím, zachraňte mě, mami a tati!

Po několika sekundách jsme dorazili do parku Retiro. Viděla jsem tam lavičku a rozhodla jsem se tam posadit. Utřela jsem si slzy a podívala se na něj. Snažila jsem se mu vidět do obličeje, ale je tak tma a má na sobě čepici. Otočil se a pak zvedl pravou ruku. Loučí se? Bylo to mávání rukou, které mi říkalo, že mě tu nechá samotnou? Ale i tak mi zachránil život! Nevím, jestli jen nemám halucinace. Ale chci mu z celého srdce poděkovat. "Děkuju, že jsi mě zachránil!" Zakřičela jsem. Přestal chodit. Ale pak pokračoval v opouštění parku.

Zhluboka jsem se nadechla. Doufám, že moje máma a táta jsou v pořádku. Vzala jsem telefon a zavolala mámě. Máma vzlykala, když zvedla telefon. Už byli v autě a řekli mi, že jsou poblíž. Jen jsem čekala, až dorazí. Po několika minutách sem dorazili. Viděla jsem je z dálky a běžela k nim. Když ke mně přišli, objali mě a já je objala zpět. Vypadají tak ustaraně! Ale nezeptali se mě, jak jsem přežila tu nehodu. Byli tak šťastní, že jsme zase spolu.

"Moje dcero, to bylo tak nebezpečné. Prosím, už to nikdy nedělej." Máma vzlykala a objímala mě. Poplácala jsem ji po zádech. "Slibuju, mami, už to nikdy neudělám."

Táta pak pustil objetí a vstal. Podívala jsem se na něj a drží můj míč. Rozšířily se mi oči. "Jak?" Zeptala jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že můj míč přežil ty auta!

"Auta zastavila, když jsme vykřikli tvé jméno. Ale k našemu překvapení jsi byla pryč. Byl tam jen míč a zůstal v bezpečí!" Vysvětlil táta a plakal.

"Tati.." zamumlala jsem. Máma mě stále objímá. Ale opravdu se divím, proč se mě neptají, jak jsem přežila tu nehodu.

Máma vstala a vzala mě za ruku. "Půjdeme?" Zeptala se mě a dívala se mi do očí. Přikývla jsem a společně jsme opustili park.

V autě jsem nemohla přestat přemýšlet o tom, co se stalo předtím. Kdo je? Je vůbec člověk? Bylo to vůbec skutečné? Nebo to byl jen sen? Jsem zmatená. Ale jsem opravdu vděčná, že mě zachránil. Doufám, že se ještě setkáme, chci mu znovu poděkovat vhodnějším způsobem.