KAPITOLA 7: Amandin nový domov

Nikdo z pohledu:

Amanda, schovaná v popelnici, tiše plakala. ‚Máma mi řekla, že se musím schovat, dokud nevyjde slunce, budu ji prostě poslouchat. Obětovali se, aby mi zachránili život.‘ pomyslela si Amanda a tiše plakala. Srdce jí pukalo žalem. Nemohla se smířit s tím, že její rodiče byli zabiti přímo na její 8. narozeniny. Pak se jí ale rozšířily oči. Pocítila husí kůži, když uslyšela hlas toho vlkodlaka.

„Amando? Kde jsi? Chceš se přidat ke svým rodičům v nebi?“ křičel kolem.

Amanda se třásla. ‚Prosím, zachraň mě.‘ pomyslela si a modlila se, aby ji nechytil.

Zdálo se, že vlkodlak z té oblasti zmizel. Amanda se stále modlila a tiše plakala. Bála se a v mysli se jí vracela smrt jejích rodičů.

Po několika hodinách se podívala na hodinky. „Je šest ráno.“ zamumlala si pro sebe.

Amanda zvedla ruce a vytlačila víko popelnice nahoru. Sundala víko a vylezla z úkrytu. Zvedla víko a dala ho zpět na popelnici. Podívala se na ni: „Děkuji ti, že jsi mi zachránila život.“ Poděkovala jí, protože ji zachránila před smrtí. Začala se rozhlížet kolem s opuchlýma očima a zničenými pocity. Vrátila se k jejich domu. Rozplakala se, jakmile otevřela dveře. „Mami! Tati!“ křičela a vzlykala. Běžela k nim a viděla jejich těla plná krve. Objala je a tiskla se k nim. Zabarvila se jejich krví, ale to jí bylo jedno. Neustále plakala a cítila vztek. Obviňovala se. „Kvůli mně jste zemřeli!“ Amanda vzlykala ještě víc. „Kdybych byla silnější…“ zamumlala. Pak se jí ale v mysli objevil obličej vlkodlaka. Srdce jí začalo bít rychleji. Potom se postavila a cítila se odhodlaná. Chce pomstu. „Budu usilovat o spravedlnost, mami a tati!“ slíbila si Amanda. Potom se cítila vyčerpaná a sedla si na gauč. Vzala telefon a zavolala na tísňovou linku. Mluvila s policií a požádala je, aby tam co nejdříve přijeli.

Amanda ukončila hovor a za pár minut přijela policie a sanitka. Amanda znovu plakala a prosila policistu. „Vlkodlak zabil mé rodiče! Prosím, najděte ho!“ prosila a chytala policistu za košili. Policista ji odstrčil. „Vlkodlak? Existují vůbec? Prosím, nečtěte tolik smyšlených příběhů, dítě.“ chladně prohlásil policista. Amanda ani nemohla zamrkat očima kvůli té situaci. ‚Mají pravdu. Jak mohu dosáhnout spravedlnosti, když mi nikdo nebude věřit.‘ Uvědomila si a cítila se beznadějně.

„Tuto záležitost prošetříme a dáme vám vědět. Prosím, vyplňte tento formulář.“ řekla jiná policistka, když se k Amandě přiblížila.

Amanda se na ni podívala a znovu se rozplakala. „Moc vám děkuji.“ Poděkovala policistce a vzala formulář a pero.

Po několika dnech stále nebyly z vyšetřování žádné výsledky. Amanda se každou noc schovávala v popelnici, aby se schovala před vlkodlakem. Amanda se zúčastnila tryzny svých rodičů. Všichni měli na sobě černé oblečení. Amanda seděla vpředu.

„Amando?“ Někdo k ní přišel. Vedle ní si sedla dáma. Amanda se na ni podívala. „Kdo jsi?“ zeptala se jí Amanda. Dáma se na ni usmála. „Jsem nejlepší kamarádka tvé mámy, jmenuji se Jemma.“ představila se. Amanda jednou přikývla. „Ráda tě poznávám.“ odpověděla.

„Amando, vedu sirotčinec. Ráda bych ti nabídla nový domov. Budeš tam s dalšími dětmi. Je to v Barceloně.“ nabídla Jemma. Amanda na několik sekund zmlkla. ‚Když tam budu, ten vlkodlak mě nenajde.‘ pomyslela si Amanda.

Amanda na ni přikývla. „Ano, prosím. Mohu se tam přestěhovat po pohřbu mámy a táty?“ požádala. Jemma se na ni usmála a přikývla. „Jasně.“

Během pohřbu Amanda stála u rakve svých rodičů a silně plakala. Sledovala, jak se rakve spouštějí dolů. ‚Mami a tati, pomstím vaši smrt a budu usilovat o spravedlnost.‘ pomyslela si Amanda s velkým zoufalstvím.

Po pohřbu Jemma a Amanda šly do Amandina domu. Sbalily některé její věci. Amanda uviděla pod gaučem míč, který si policie a vyšetřovatelé nevšimli. Sehnula se a zvedla ho. Držela ho a dívala se na něj. „Děkuji ti, že jsi mě zachránil.“ mluvila k němu, jako by to byla živá věc. Jemma se objevila před ní. „Pojďme, Amando?“

Amanda a Jemma odjely z Madridu a jely Jemminým autem. Jemma měla řidiče. Jemma seděla vedle řidiče. Amanda seděla vzadu. Amanda sledovala scenérii za oknem auta.

„Sbohem, Madride.“ zamumlala.

Po několika hodinách tam dorazily. Vystoupily z auta a stály před budovou sirotčince. Amanda zírala a žasla nad tím, jak velký sirotčinec byl. „Páni! Je to tak krásné!“ řekla s rozzářenýma očima. Jemma se na ni podívala a usmála se. „Jsem ráda, že se ti tvůj nový domov líbí.“ pronesla Jemma.

Jemma pak vzala Amandu za ruku. „Pojďme dovnitř, Amando.“ řekla. Amanda Jemmu pevněji chytila za ruku a podívala se na ni. „Pojďme, madame Jemmo.“

Vstoupily dovnitř a bylo tam mnoho sirotků. Někteří byli mladší než Amanda. Ale někteří byli stejně staří jako ona. Většina sirotků tam ale byli teenageři. Jemma Amandu provedla kolem. Provedla ji po celém areálu. Amandě se to místo líbilo. Potom ji představila jejím spolubydlícím.

„Amando, tohle jsou tvoje spolubydlící. Jsou to Madeleine, Millie, Nancy a Cath.“ řekla Jemma. Jemma a Amanda stály u dveří. V pokoji byly dvě palandy. S malým prostorem. Amanda vykročila dopředu a usmála se na ně. „Ahoj, jmenuji se Amanda. Ráda vás všechny poznávám.“