Inès POV

Zhluboka jsem se nadechla, šlachy se mi napínaly. Tělo se mi vzpíralo, prosilo, aby se mohlo uvolnit do své krutější, prvotnější podoby, ale zatnula jsem zuby a držela se zpátky. Dvojčata byla dost chytrá na to, aby věděla, že moje nečekaná proměna signalizuje nebezpečí, a nechtěla jsem, aby se bála – ještě ne.

Pak se dveře pootevřely a veškerý vzduch ze mě vyprchal.

Byl to on. Samozřejmě, že to byl on. Široká ramena, rozcuchané vlasy, strniště na bradě – jak jsem si mohla vůbec představit něco jiného? Raulf se na nás usmíval, jeho oči vřelou kuchyňskou září jiskřily jantarovou barvou. Přes záda měl přehozeného mrtvého jelena. Měl roztržený krk a jazyk mu visel napůl z tlamy, vypadal přesvědčivě mrtvý, pomyslela jsem si, a o to víc byl lákavý.

Reine a Rénard vykřikli radostí tak hlasitě, že jsem málem čekala, že se spontánně promění, jako to dělali, když byli příliš malí na to, aby to ovládali. Přesto si udrželi svou podobu, vyvlékli se z mé ochranné náruče a vrhli se tak rychle, jak jen mohli, do otcovy čekající náruče. Raulf s nimi tvrdě zatřásl, shodil jelení mršinu na vedlejší stůl a bez námahy je oba zvedl.

Cítila jsem, jak se uvolňuji a opírám se o stranu sporáku. Kruci, Inès, vzpamatuj se. Ty dny jsou pryč. Není se čeho bát. Tady ne. Tady není nic než moje děti a můj manžel a naše absurdně nádherná malá chaloupka v nejzazších končinách amerického státu zvaného Vermont. Mé vlastní zbytky strachu – napůl uvědomělé vzpomínky na stíny za úsvitu, lesklé zuby a kruté černé oči – jsou jen tím. Vzpomínky.

Raulf políbil každé dítě na hlavu, nejprve Reine, pak Rénarda, a pak oba ještě jednou pro jistotu. Přenesl váhu zpět na zárubeň a zvedl jedno rozcuchané obočí mým směrem, ústa se mu zkroutila do tázavého výrazu. "Inès, chtěl jsem se tě na něco zeptat," řekl. Jeho tón byl nezvykle tlumený, chladný jako železo. Dvojčata ztuhla v jeho náručí a jejich široké oči se otáčely mezi námi dvěma.

Odolala jsem nutkání rtů škubnout se nahoru. "Opravdu?"

Vážně přikývl. "Víš, když jsem lovil, zjistil jsem, že mě něco… řekněme… trápí."

"A to je…?"

"Myslel jsem, že má někdo narozeniny… ale nemohl jsem si vzpomenout, čí. Není to divné? Vždycky se cítím tak špatně, když zapomenu na něčí výjimečný den, ale za nic na světě jsem si nemohl--"

Poslední slabika sotva opustila jeho rty, než ho dvojčata začala mlátit a kňučet na protest. Zakryla jsem si ústa rukou a zachichotala se. Byli víc než pobouření; v jejich malých očích byla zuřivost, nebo její ekvivalent, v každém případě. Nikdy nepoznali skutečný hněv, a dokud budu žít, nikdy ho nepoznají.

"Ale, ale, počkej," řekl Raulf a dramaticky se krčil v reakci na útoky dvojčat. "Myslím… myslím, že se mi to teď vrací--"

"Nejsi vtipný!" trvala na svém Reine s úsměvem. "Nemůžeš na to zapomenout!"

"Je to důležité!" dodal Rénard.

"Máte naprostou pravdu. Nemůžu uvěřit, že jsem udělal takovou věc… musí to být tím stářím." Stiskl rty k sobě a přikývl. "Moje paměť už není to, co bývala… řekněte mi znovu, kolik vám je let? Pět? Šest?"

"Ne, ne!" sborově zvolali.

"Chcete mi říct, že vám jsou čtyři?" spadla mu brada. "Nemůže vám být už sedm--"

"Je nám osm!" vykřikla Reine a rozhořčeně plácla otce.

"Osm? Mon dieu, čas opravdu letí." Jeho oči se znovu zvedly ke mně a v břiše se mi něco pohnulo. I po celém tom čase – více než deset let manželství a vztah roky předtím – mě stále dokázal přimět, abych se cítila jako malá holčička pohlcená zamilovaností. "No, jestli je vám opravdu celých osm let… řekl bych, že to volá po oslavě, nemyslíte?"

"Ano!" zapištěl Rénard, zatímco Reine přikyvovala s takovou mírou nadšení, která byla téměř zběsilá.

"Je dobře, že jsem pro nás chytil tuhle extra speciální večeři." Naklonil hlavu k jelenu. "Čerstvější než čerstvé, mes amours. Jen to nejlepší pro takový zvláštní den. A tvoje matka… no, co je tohle?" S dítětem na každém boku ke mně přešel a po celou dobu okázale čichal k vzduchu. "Nějaká polévka, že? Nevadí ti, když si jen…"

Položil je oba a natáhl ruku k hrnci, který se vařil na mírném ohni. Okamžitě jsem ji odstrčila. Ráda jsem si myslela, že není tak směšný, aby skutečně ponořil ruku do téměř vroucí vody, ale nikdy jsem si nemohla být jistá, jak daleko by zašel se svými směšnými vtipy.

"Žádné dotýkání, táto," napomenula jsem ho. "A žádný špatný příklad pro les petits chiots. Víš, že to nemáš dělat."

"Asi máš pravdu." Pomalu na mě zamrkal, čelo se mu svraštilo falešnou sklíčeností. Odstrčila jsem ho. Se smíchem se opřel o zeď a přenesl váhu na jednu nohu. "Ale vážně, co tam máš? Voní to jako nebe."

"No, vypadá to, že tvoje verze nebe nešetří česnekem," řekla jsem. Zvedla jsem ze stolu dřevěnou lžíci a líně jsem s ní zamíchala v hrnci. "V troubě je chleba a já se chystám uvařit pár vajec. S tím a s masem dohromady si myslím, že budeme mít jídlo hodné i těch nejhladovějších rostoucích štěňat. A ty máš hlad, že?" Hodila jsem poslední slova přes rameno a byla jsem odměněna zběsilým souhlasem. "Takže běžte nahoru a umyjte se; jste oba špinaví. Nevychovala jsem vás jako zvířata."

Zasmáli se tomu. Byl to starý vtip a nesmírně hloupý, ale vyplatil se pro úsměvy, které vždy vykouzlil na jejich tvářích. Každý z nich ještě jednou objal otce kolem pasu, pak se otočili a odběhli, jejich hlasy se překrývaly, jak se snažili předhánět se v běhu do schodů. Přistihla jsem se, že se za nimi několik dlouhých okamžiků dívám a vychutnávám si teplo pod hrudní kostí.

"Opravdu rychle rostou, že?"

S odchodem dětí se z jeho hlasu vytratila hloupá melodie, i když v něm stále zůstávala záře úsměvu. Otočila jsem se, abych se setkala s jeho očima. Stále se lenošně opíral o zeď, ruce měl zkřížené a v bledých očích se mu držel okolní třpyt.

"Přemýšlela jsem o tom samém," souhlasila jsem. "Připadá mi to jako klišé, dokud to nezačneš žít."

"To platí pro spoustu věcí, řekl bych."

"Ach, ano? Jako co?" Předstírala jsem, že se vracím k polévce, ale on věděl stejně dobře jako já, že veškerá moje pozornost je na něm – jeho horko, jeho blízkost, chraplavý zvuk jeho hlasu.

"No, víš… láska. Ztráta. Záležitosti srdce. Dokonce i básníci nemohou některým věcem učinit spravedlnost." Podlaha zavrzala, když udělal krok ke mně, a já jsem zavřela oči, ruka mi ztuhla na polévkové lžíci.

"Někdo se cítí jako romantik. Rozrušilo tě lovení, chéri?"

"Možná jsem jen sveden geniální… polévkou mé ženy," zamumlal mi do vlasů.

"Chtěla jsem udělat francouzskou cibulovou," řekla jsem, "a pak jsem si vzpomněla, že mám manžela vybíravějšího než moje osmileté děti, který by nepoznal dobrý vkus, i kdyby ho kousl do zadku."

"Žádný vkus v jídle, jasně, to snesu." Zimnice mi projela po zádech, když mi položil ruku na rameno a palcem se dotkl spodní části mého ušního lalůčku. "Ale ráda si myslím, že si některé věci vybírám velmi dobře."

"To jsem si jistá."

Jeho druhá ruka si našla cestu kolem mého pasu a já jsem se nebránila, když mě přitáhl blíž. Byl dost silný na to, abych se v jeho objetí mohla prakticky uvolnit, hlavu opřenou o jeho hruď, bez nejmenšího strachu z pádu. Jeho rty se klouzaly po pěšince v mých vlasech a posílaly další vlnu mrazení po mé páteři.

"Víš," zašeptal mi do ucha, "s těmi dvěma tak starými, možná je čas začít přemýšlet o dalších. Brzy, možná. Jakmile…" Jemně mi zatáhl za vlasy. "Dnes večer?"

Snažila jsem se potlačit zčervenání ve tvářích, ale s malým úspěchem. "Jsi špinavý," řekla jsem, "ve více než jednom smyslu, Monsieur Arthur." Trochu neochotně jsem se odtáhla, otevřela oči a pokračovala v míchání. "A teď, proč nejdeš nahoru a neumyješ se sám?"

"Bez jediného polibku od mé krásné ženy?"

Nechala jsem ho, aby mě jemně otočil, pak jsem zvedla bradu, abych se na něj podívala. Stále byl mladý, jen o pár let starší než já, ale ráda jsem si myslela, že ho rodičovství změnilo. Ta chlapecká rozcuchanost měla tón zralosti, který dříve neexistoval, jistou skromnou moudrost, která se skrývala v šedých skvrnách jeho vousů a smíchových vráskách kolem jeho křišťálově zbarvených očí. Mohla bych se na něj dívat věčně, ale nedal mi šanci, než se naklonil k polibku. Vzdychla jsem mu do rtů. Chutnal jako lov, železo zahalené borovicovými jehlicemi, stále horké vzrušením z vítězství. Teprve když mě jeho jazyk začal škádlit, jsem se odtáhla a zlehka ho plácla po tváři pro jistotu.

"To stačí, ty směšný muži. Běž se umýt. Já připravím zbytek."

Tentokrát poslechl, ale ne bez posledního ukradeného polibku na tvář. Mrkl na mě, pak napůl vyběhl do schodů a nechal mě znovu samotnou v kuchyni.

Na co jsem to sakra myslela, než přišel domů? Ten směšný muž měl docela zálibu v tom, že vymazal každou jinou myšlenku v mé hlavě, kdykoli vešel do místnosti. Není to zrovna nejužitečnější vlastnost u životního partnera, ale Raulf to měl jak napravit. Polévka, to bylo ono. Něco chybělo. Chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem v duchu pokrčila rameny a přidala pár extra otřesů černého pepře. V každém případě to nemůže uškodit.

Nahoře bublaly trubky a sprchová voda začala syčet. Obrátila jsem svou pozornost k jelenu. Chtěli by ho samozřejmě syrového, ale mohla bych ho alespoň nakrájet na lépe zvládnutelné kousky. Pak už by stačilo jen uvařit vejce, rozdělit porce a – samozřejmě – polít polevou dort, který jsem schovala v troubě vedle pečícího se chleba. Musím přiznat, že jsem to letos trochu přehnala, ale očekávání výrazů v obličejích dětí už stačilo na to, aby se ta práce navíc vyplatila. Jako obvykle se ti dva hádali o to, jakou chtějí příchuť. Rénard prosil o vanilkovou, zatímco Reine trvala na čokoládové, a tak jsem se rozhodla, že se pustím do mramorového dortu. Když jsem se na něj naposledy podívala, vypadal zatraceně dobře.

Slunce začínalo klesat pod obzor venku a naplňovalo kuchyň hlubokým jantarovým světlem. Zhluboka jsem se nadechla. Mír přicházel dlouho, ale je tady. Mám krásný dům, dvě dokonalé děti a manžela, který mě dohání k šílenství. Dokonce i begonie, pomyslela jsem si, budou v pořádku.

Co se týče té skryté bolesti, toho sotva slyšitelného šepotu, že by mohlo být něco špatně… moje intuice byla vždy pozoruhodná; byl to talent sdílený v rámci našeho druhu. Zvířecí instinkt, dalo by se tomu říkat. Ale také jsem měla sklon být paranoidní. Jistě to nebylo nic víc než to. Za boží milosti.

Všechno bylo v pořádku.

Muselo být.