Inès – pohled z její perspektivy

Reine s lehkostí seběhla schody jako první, světlé vlasy spletené do copu, bavlněná bílá sukně se jí vlnila kolem štíhlých nohou. V těch šatech vypadala vždycky trochu hloupě, i když bych jí to nikdy neřekla. Vypadala spíš jako panenka z pohádky než to hravé malé kvítko, jakou jsem ji znala. Zářila od ucha k uchu, a když dorazila na konec schodiště, předvedla mi propracovanou piruetu, aby ukázala, jak jí sukně pluje ve vzduchu. Párkrát jsem zatleskala a ona se mi uklonila na oplátku.

"To je pohled k nezaplacení, slečinko," řekla jsem.

Zasmála se uznale, pak se najednou zastavila, oči se jí rozšířily. Podívala se nahoru po schodech, natáhla malý krk, aby viděla co nejdál, a pak se ke mně přikradla po špičkách. "Mami, můžu ti říct tajemství?" zašeptala.

"Samozřejmě že můžeš. Cokoliv na světě."

Zamávala na mě, a já jsem poslušně poklekla a opřela jsem si jeden loket o koleno. Musela jsem zkrotit svou tvář do vážnosti. Vždycky to byla zvláštní příležitost, když se jedno z dětí rozhodlo, že mi může svěřit svá hluboká, temná tajemství. Jejich důvěra ve mě byla nějakým způsobem tou nejvíce uklidňující věcí na světě.

Reine se naklonila blíž a nepatrně zavrtěla rameny. Čekala jsem, až promluví, ale mlčela.

"No tak," vybídla jsem ji. "Nikomu to neřeknu, slibuju."

Jednou na mě zamrkala, pak znovu, tentokrát důrazněji. Z úst mi unikl úžas.

"To jsi neudělala!"

"Prosím, nezlob se!" Udělala o půl kroku zpět a já jsem natáhla ruku.

"Ne, ne, vůbec ne - ale - pojď sem, ať se na tebe můžu lépe podívat," řekla jsem.

Na chvíli se zamyslela, pak tak učinila. Jistě, bylo to tam, nenápadné, ale přítomné. Vzala si to, co mohlo být jen moje líčení, a trochu se přetvořila. Nemohla jsem si pomoct, abych nebyla trochu ohromená. Když jsem byla v jejím věku, sáhla bych rovnou po karmínové rtěnce a třpytivých fialových očních stínech, ale zdálo se, že Reine má mnohem skromnější vkus. Náznak lesku se jí třpytil na rtech a tváře se jí leskly tvářenkou, ale jinak byla její tvář holá.

"Víš, vždycky se můžeš zeptat," řekla jsem a natáhla se, abych jí z očí vyčesala pár zatoulaných vlasů. "Ráda ti ukážu, jak se všechny tyhle věci používají."

"Udělala jsem něco špatně?" zeptala se a obočí se jí stáhlo k sobě.

"Ne, ne, vůbec ne. Vypadáš krásně. Pochybuju, že bych tě mohla naučit něco lepšího, než je tohle, ale i tak bych ti ráda někdy pomohla experimentovat, jestli bys chtěla," řekla jsem jí laskavě.

Její tvář se rozzářila zvláštním odstínem čisté radosti, který znají jen děti. "Opravdu? Vážně? A ty bys mi pomohla?"

"Vážně," slíbila jsem. "Ale prozatím - ví tvůj otec a bratr, co jsi vyváděla?"

Zavrtěla hlavou a cop se jí houpal tam a zpět.

"No, co třeba tohle: neřekneme jim to. Uvidíme, jestli si toho všimnou. Kluci můžou být v tomhle docela hloupí, víš. Vsadím se, že celou večeři stráví tím, že se budou snažit přijít na to, co je na tobě dneska tak zvláštního."

"Dobře!"

Mrkla jsem na ni a ona se pokusila gesto oplatit. Ještě si úplně neosvojila umění zavírat jedno oko najednou, takže to bylo spíš přehnané šilhání, a její malý nos se námahou svraštil.

Zvedla jsem se na nohy právě včas, aby Rénard seběhl po schodech. I on vypadal docela elegantně v malém šedém obleku, který jsem mu koupila loni na Vánoce. O chvíli později následoval Raulf, bez tónu si pískal a jednu ruku měl zastrčenou v kapse vínové vesty. Pocítila jsem, jak mi horko stoupá po krku při pohledu na něj, a rychle jsem se otočila, abych se zaměstnala servírováním jídla.

"No, vy všichni vypadáte docela nóbl," řekla jsem. "Teď mám pocit, že bych se měla taky trochu zkrášlit!"

"Ty už jsi krásná, mami," trvala na svém Reine. "Že jo, tati? Myslíš, že je krásná, že jo?"

"Myslím, že je to ta nejkrásnější dáma na celém světě, vlastně - kromě tebe, samozřejmě," řekl Raulf.

"Ne, ona je hezčí," řekla Reine svým malým hlasem docela vážně. "Možná budu vypadat jako ona, až vyrostu."

"Nebudeš," namítl Rénard. "Budeš vypadat divně. Ještě divněji než teď."

"Drž hubu!"

"Nemůžeš mi to nařídit!"

"Dobře, vy dva, ztlumte to." S plnými talíři jsem je začala nosit na stůl a balancovala s jedním v každé ruce. Děti vyskočily na svá místa a Raulf se loudal za svou židlí a ruce si opíral o její složitě vyřezávanou opěrku.

"Nepotřebuješ s tím pomoct, Inès?"

"Už jsem se dostala takhle daleko," řekla jsem a položila jeho a svou polévkovou misku. "Myslím, že unesu pár talířů, aniž bych si zlomila záda. Ale víš co, skoč pro zápalky a svíčky, jo? Vím, že tyhle malé potvůrky nesní ani sousto, dokud se aspoň nepodívají na svůj dort."

Při slově dort se Reine a Rénardovi rozšířily oči jako talíře před nimi. Vyměnili si pohled - něco tajného mezi nimi, čemu mohli rozumět jen oni, jak už to u dvojčat bývá - a začali sedět velmi rovně, s rukama složenýma v klíně.

"To bychom si moc přáli," souhlasil Rénard.

"Moc." Reine horlivě přikývla.

"Nepředbíhejte. Žádné jezení dortu před večeří. Můžete sfouknout svíčky, to je všechno."

Trochu se tím zklamali, ale hned se zase rozzářili, jakmile jsem jim dort položila na stůl. Poleva byla čokoládová a Reine vypadala triumfálně.

"Říkala jsem ti, že je to můj rok! Minule jsme měli vanilkový!"

"Nebyl," trval na svém Rénard, ale v jeho hlase byl slyšet zasmušilý tón poraženého. Dělala jsem, že neslyším. Není třeba, aby předem věděli o mém malém překvapení.

Raulf se vrátil se svíčkami a opatrně je zapíchl do dortu: šestnáct z nich, osm pro Reine a osm pro Rénarda. Dáváme jim každému svou vlastní sadu od té doby, co jim bylo pět a málem si navzájem vytrhali hrdla, když se hádali, kdo bude moci sfouknout tu poslední. Dort už byl dost přeplněný. V jednom z nadcházejících let budu muset udělat dva.

"Tak jo," řekl, když je přestal zapalovat. "Pojďme na to."

"Zhasnout světla, zhasnout světla!" vybízela dvojčata. Překlopila jsem vypínač a ponořila nás do tmy kromě záře svíček. Zajásali, pak ztichli, když jsme jim s Raulfem začali zpívat.

"Happy birthday to you... happy birthday to you...."

Jako vždy, když došlo na jejich jména, řekla jsem Rénardovo jméno jako první, zatímco Raulf řekl Reineino. Naše rozcházející se hlasy zněly trochu směšně, ale obrovský úsměv mého syna mým směrem to víc než vynahradil.

"...Happy birthday to you."

Sfoukli svíčky, zatímco jsme jim s otcem tleskali, a já jsem znovu rozsvítila světlo. Kouř stoupal v mlhavých pruzích ze všech šestnácti svíček.

"Výborně," řekl Raulf. "Víš, když se ti nepodaří sfouknout všechny, tak je to zlé znamení--"

Jeho hlava trhla do strany, nozdry se mu rozšířily. Jeho poplach byl tak silný, že mi zrychlil vlastní srdeční tep, a otočila jsem se, abych sledovala jeho pohled. Za širokým oknem jídelny se začínaly usazovat stíny soumraku. Kromě umučených pozůstatků begónií jsem neviděla nic špatného.

"Co se děje, mon amour?" Podařilo se mi udržet slova odlehčená, ale v krku mi úplně vyschlo.

"Já jen..." Jeho oči klouzaly sem a tam pod spuštěným obočím. "Myslel jsem, že jsem něco slyšel. Tam venku, v lese."

"V lese je spousta věcí," upozornil Rénard. On a jeho sestra si nevšímali napětí mezi mnou a Raulfem; měli oči jen pro spoustu jídla, které jim bylo předloženo. To bylo lepší, myslela jsem si.

"V tom máš pravdu," řekl. Jeho škádlivý tón se neshodoval s ostrými rysy jeho obličeje. "Pravděpodobně jen liška nebo něco takového. Nebo malé srnče, které hledá svého tatínka. Promiň, Bambi, tvého tátu máme k večeři!"

"To je morbidní," řekla jsem, i když se děti smály. Raulf se na mě ohlédl a ulevilo se mi, když jsem v jeho očích znovu spatřila vřelost.

"No, to je pravda! A bude to vynikající, to ti slibuju. Za předpokladu, že nikdo neodvedl příliš hroznou práci s přípravou masa?"

"Krvavě rudé, přesně tak, jak to máte vy, stvoření, rádi," řekla jsem. Pomalu jsem se posadila a on mě brzy poté následoval a natáhl se pro dotyčné maso. "Nezapomeň ochutnat i polévku. Strávila jsem s ní většinu dne."

"Jak můžeš strávit většinu dne s polévkou?" řekl můj syn.

"Nemluv s plnou pusou, Rénarde."

Velkolepě ukázal, jak polyká obrovské sousto zvěřiny, a pak se znovu zeptal. "Ne, ale vážně, jak?"

"To by mě taky zajímalo," řekl Raulf. "To nemůže být tak složité, ne?"

"Ráda bych tě viděla, jak se o to pokoušíš," odsekla jsem. "Většina ingrediencí se musí předem uvařit, v oddělených dávkách, a příprava vývaru od nuly je sama o sobě utrpení, nemluvě o čase, který zabere vaření..."

Odmlčela jsem se. Znovu se díval na okno.

Po několika taktech ticha nepatrně zatřásl hlavou a znovu se zaměřil na jídlo. "No, vsadím se, že bude vynikající. Nemyslíte, děti?" Oba přikývli, ústa příliš plná, než aby mohli odpovědět slovy.

Mohl by je oklamat, ale mě oklamat nemohl. Když se my, vlci, spáříme, není to stejné jako lidské spojení. Stáváme se něčím jiným, nerozlučně spojeným na úrovni tak hluboké jako naše vlastní krev. Je to chemická změna stejně jako emocionální, která spojuje všechno od našich emocí až po naše osobité vůně. To je důvod, proč si nikdy nemůžeme lhát. A i když teď nelhal, neříkal ani celou pravdu. Paranoia, která mě krátce sevřela v kuchyni, se začala vracet desetinásobně, dokud se mi chloupky na zátylku nepostavily do pozoru. Ovinula jsem si ruce kolem ramen a doufala, že skryju husí kůži, která je začala pokrývat. Dvojčata byla stále blaženě nevědomá. Hltala jídlo, jako by týdny nejedla, a přitom si udělala docela nepořádek.

Ať už Raulfovi dělalo starosti cokoliv, nebyl důvod se tím teď zabývat. Možná to opravdu bylo bezvýznamné - něco, s čím se setkal v lese, rozzlobený jezevec nebo záhon jedovatých bobulí, od kterých budeme muset držet děti daleko. Jistě nic víc než to. Nikdo nebyl ochranářštější vůči dětem než on, dokonce ani já ne. Kdyby si myslel, že jsme v nebezpečí, řekl by něco. Žádná narozeninová oslava nestála za riziko... za... Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, co by to mohlo být.

Kromě toho se zdálo, že je zase sám sebou. Ani jsem si nevšimla, že děti začaly s dortem, ale cpaly se, nadšené překvapením z mramorového interiéru, zatímco on je oba škádlil.

"Dávejte pozor, nebo se tak nacpete, že nebudete moct zítra ráno chodit!" zasmál se Raulf.

"To se nestane!"

"Ale ano - mně se to stalo už mockrát--" řekl Reine.

"Lžeš!"

"Lhal bych ti někdy? Ach - moment, máš něco na obličeji--" Raulf otřel Reine tvář čokoládovou polevou a ona vykřikla, zavrtěla se a vylila přitom polovinu polévky.

"Proboha, vy všichni, ztlumte to o stupeň," řekla jsem, ale mohla jsem stejně dobře mluvit cizím jazykem, protože mi nevěnovali žádnou pozornost. Jejich hlasy se jen zvyšovaly, smích se mísil s drobnými výkřiky radosti. Protočila jsem očima a vstala, abych vzala ručník. Bylo nejlepší dostat tu polévku ze stolu, než zničí lak.

Zrovna jsem se vracela do kuchyně, když se vchodové dveře začaly chvět pod tíhou pevného, úmyslného klepání.