Inès POV

Ztuhla jsem a oči mi vylétly k Raulfovi, který se náhle postavil. Čelist měl zaťatou, šlachy na krku mu ostře vystupovaly a prsty se zapřel o stůl. Tentokrát dort nestačil děti rozptýlit, zíraly směrem ke dveřím. Srdce mi bušilo o žebra a zhluboka jsem se nadechla, snažila jsem se ho přimět k mírnějšímu rytmu. Nikdy jsem nebyla tak dobrá v zachování klidu jako Raulf, a pokud dvojčata zachytí pach mého strachu, všechno se zhroutí. Zatím se není čeho bát. Ano, nemáme žádné sousedy – v okruhu několika mil – ale jen proto, že je návštěva nečekaná, neznamená to, že je hrozivá. Kdoví, třeba je to jeden z našich starých vůdců smečky, který se zastavil během dovolené v zahraničí. Až na to, že nikdo z nich neví, kde bydlíme. Nikdo neví, kde bydlíme.

Raulfovi se nějak podařilo vykouzlit úsměv. „No, co by to mohlo být? Myslel jsem, že si tady děláme jen malou oslavu. Vy malí uličníci jste nepozvali žádné kamarády, že ne?“

Dvojčata mlčky zavrtěla hlavou. Byla to z Raulfovy strany chvályhodná snaha, ale ani jeho vtipkování nemohlo něco takového zachránit. Dvojčata se učí doma. Nemají žádné kamarády, které by mohli pozvat, a absurdita jeho návrhu působila spíše strašidelně než humorně. Jen to ještě více upozornilo na fakt, že něco, nějak, je velmi, velmi špatně.

„Hm. To je trochu divné. Možná překvapení? Měli bychom se jít podívat?“

To už je zase rozesmálo, ale než stačila vyskočit ze židlí a vyrazit chodbou, zvedla jsem ruku. „Ještě ne. Nechte maminku a tatínka podívat se první, ano? Vy dva dojezte dort.“

„Ale já chci znát překvapení!“ namítala Reine.

„Teď ne.“

Raulf na mě varovně pohlédl. Věděla jsem, že můj tón byl příliš strohý, že pravděpodobně děsím děti, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Pokud vše půjde dobře, budou se za pár minut smát melodramatu mé reakce. Pokud všechno nepůjde dobře… ale na to jsem nemohla myslet.

„Pojďme se podívat,“ řekla jsem a vydala se ke dveřím s Raulfem po boku. Už jsme tam skoro byli, když se znovu ozvalo zaklepání, které mě vytrhlo z kůže. Raulf mě chytil za loket a přidržel mě u sebe.

„Inès, jsi nervózní. To nic není,“ zamumlal. „Stresovala jsi se s tím zatraceným vařením. Příště se prostě zastavím ve městě pro dort, ano?“

Snažil se mě uklidnit, ale znala jsem ho příliš dobře. Existovaly přesně dvě situace, kdy vypustil z úst sprostá slova: když jsme byli v posteli a když jsme byli v nebezpečí.

„Není to nic,“ zašeptala jsem zpět, dostatečně tiše, aby to neuniklo ani bystrým uším dvojčat, která nepochybně poslouchala tak pozorně, jak jen mohla. „Neříkej mi, že to nic není.“

„Tady. Ukážu ti to.“

„Ne--“ promluvila jsem hlasitým, ale tlumeným tónem, ale marně.

Vykročil vpřed, odstrčil mě z cesty a jedním širokým pohybem otevřel dveře.

Nevím, co jsem čekala, že uvidím na druhé straně, ale rozhodně to nebylo to, co bylo přede mnou.

Ve dveřích stál muž. Člověk, celkem milý, a o něco mladší než Raulf, pokud bych měla hádat. Měl takový ležérní postoj, jedno rameno vyhozené, palce zaháknuté za poutka u džínsů. Na jeho jemných rysech se rozléval lehký úsměv a vlasy mu splývaly přes čelo v jemné, medově blond vlně. Proti soumračnému pozadí naší předzahrádky vypadal jako postava z obálky romantického románu, jako ty, které jsem četla, než jsme byli s Raulfem spolu.

„Ahoj.“ Jeho oči, chladně hnědé, se přesunuly ode mě k Raulfovi a zase zpět.

Na tom, jak se na mě díval, bylo něco, co mi způsobilo zvláštní závrať, jako bych při chůzi ze schodů minula jeden schod. Nemohla jsem říct, jestli je to dobrý pocit nebo špatný. Možná to nebyl nic víc než šok z toho, že vidím člověka až tady na venkově, kde žijeme. Byl tak mimo, že mohl stejně dobře přijet z cizí planety.

„Dobrý večer,“ pozdravil Raulf. Jeho hlas byl zdvořilý, ale hlubší než obvykle, tón, který používal během rozhovorů, které ho obzvlášť nebavily. „Ztratil jste se v lese nebo něco? Nestává se často, že by nás někdo navštěvoval.“

„No, nenazval bych se návštěvníkem.“ Pokrčil rameny, štíhlá ramena se pohnula pod bílou košilí s knoflíčky. Rukávy byly krátké a jeho paže nevypadaly nijak zvlášť silně. To, spolu s téměř rozpačitým nádechem v jeho hlase, stačilo k tomu, aby mé napětí trochu opadlo. „Spíš jako, no… jako nezvaný vetřelec. To můžu přiznat. Promiňte, jestli jsem vás překvapil.“

„Vůbec ne,“ řekl Raulf stroze.

Nemluvila jsem, ale místo toho jsem jen nepatrně přikývla.

„Rád to slyším, rád to slyším. Víte, jen jsem se tak procházel, možná jsem se trochu ztratil, ale znáte to; nádherný pozdně letní den, zdá se, že světlo vydrží navždy, a než se nadějete, jsem míle od města a slunce je napůl pryč. Už jsem se chystal otočit, ale zaslechl jsem hlasy. Smích taky. Znělo to, jako by se někdo skvěle bavil,“ řekl muž, jako by nás znal roky.

„Doufám, že ano,“ řekl Raulf. „Oslavujeme narozeniny našich dětí.“

„Opravdu?“ Zvedl jednu ruku a poškrábal se na zátylku, čímž narušil hladký střih svých vlasů. „To je bláznivé. Moje vlastní holčička minulý týden oslavila sedm let. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Kolik je vašim?“

„Deset,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě. Raulf na mě hodil boční pohled, ale dělala jsem, že si toho nevšímám. „I když je snadné zapomenout, že nejsou starší.“

„Opravdu?“ Jeho oči se se mnou držely v kontaktu o jeden úder příliš dlouho. Polkla jsem zavrčení, které mi hrozilo v hrdle. Ať už je to člověk nebo ne, tenhle muž už překročil svou povolenou dobu návštěvy a nechtěla jsem odpovídat na žádné jeho otázky ohledně mých dětí.

„Promiňte mé chování,“ řekl Raulf náhle. „Nechci vás nechat venku. Chcete si vzít s sebou něco na cestu zpět? Obávám se, že se děti nedovolí dotknout jejich dortu, ale máme tu čerstvě upečenou bagetu.“

„Jste příliš laskavý!“ zvolal muž a bez váhání vstoupil dovnitř. Tiše jsem za ním zavřela dveře. Zaklonil hlavu, aby si prohlédl vstupní halu, a při pohledu na květinovou tapetu a vroubkované zábradlí si tiše zahvízdal. „Máte tu krásné místečko! Nikdy bych nečekal, že něco takového najdu uprostřed ničeho.“

„Ano, no, raději se držíme stranou.“ Raulf ukázal směrem k jídelně. „Mám vás vést?“

Přešli tam a já jsem se držela těsně za cizincem, ruce jsem měla pevně spojené. Jakkoli jsem se ho chtěla zbavit, věděla jsem, že Raulf dělá správnou věc. Pokud bychom byli příliš odměření nebo agresivní, označili bychom se za potenciální hrozbu, což by mělo za následek, že by k nám domů přišlo více lidí. Lidé, kteří by byli potenciálně mnohem hrozivější než tento muž. A pokud by se naše tajemství prozradilo, no. Nechtěla jsem na to myslet, protože to by byl konec.

„Vy musíte být oslavenci!“ zvolal muž, když jsme vstoupili do jídelny. Reine a Rénard seděli upjatě na svých židlích, ale něco mi říkalo, že právě přiběhli od zdi, kde pravděpodobně vedli důkladné odposlouchávání. Přikývli a pak se podívali na Raulfova, oči jim zářily nevyslovenými otázkami. Snažila jsem se neupírat zrak na zbytky jelení krve, které stále skvrnily jejich naštěstí prázdné talíře. V koutku Rénardových úst byla malá šmouha červené, ale mohla být zaměněna za nějaký řez, pokud se člověk nedíval příliš zblízka.

„Zdá se, že máme nečekanou návštěvu!“ prohlásil Raulf. „Tenhle laskavý chlapík se jen tak procházel, když zaslechl, jak moc se tady všichni bavíme. Řekl bych, že je to docela dobré znamení úspěšné narozeninové oslavy, nemyslíte?“

„Kdo jsi?“ zeptala se Reine bez obalu.

Přemohla jsem se, abych promluvila. „Zlato, neptej se takhle. To je neslušné.“

„Ale to mi nevadí.“ Muž mávl rukou. „Chápu to, chápu, nějaký divný chlap se objeví odnikud, nabourá se na vaši oslavu… kdybych byl na vašem místě, byl bych naštvaný.“

Sevřelo se mi hrdlo, ale Raulf promluvil dřív, než jsem mohla já.

„Pokud vám to nevadí, neradi tady používáme takový jazyk.“

„Samozřejmě, samozřejmě. Moje chyba. I když jsem si jistý, že jsem říkal všechny ty srač--, všechny ty věci za zády mých rodičů, když mi bylo deset.“

Sakra. Zaryla jsem si zuby do vnitřního rtu a tiše jsem si přála, aby děti držely pusu. Reine vypadala zmateně a Rénard spíše polichoceně, ale – díky bohu – ani jeden z nich nic nenamítal. Jenom nepočítej svíčky na dortu, prosila jsem tiše. Co mě vůbec napadlo lhát? Poslední, co jsem chtěla, bylo vypadat podezřele, ale také jsem nechtěla, aby věděl, jak mladí moji andílci jsou. Bez ohledu na jeho úmysly se ve mně něco vzpíralo představě, že by je mohl vidět jako zranitelné.

Než se trapné ticho mohlo protáhnout, Raulf se začal zabývat kusem bagety a okázale ji balil do jednoho z našich kostkovaných ubrousků. „Je mi líto, že jste přišel trochu pozdě. Před pár minutami jsme tu měli celou hostinu. Práce mé ženy,“ řekl cizímu muži.

„Opravdu? Vaříte často?“ Když se zeptal, na kraji jeho plných, růžových rtů se objevil úšklebek a ten zvláštní, točivý pocit mnou znovu projel.

„Ne, vlastně ne.“ Odkašlala jsem si a snažila se do svého hlasu vnést veselost. „Jen dnes večer, vzhledem k tomu, že je to zvláštní příležitost a tak.“

„To teda jo. Vypadáte všichni tak krásně! Oblékl bych se, kdybych věděl, že narazím na takovou oslavu!“

„Já taky nejsem zrovna oblečená na tu příležitost,“ řekla jsem. Něco mě trápilo, něco nového. Vůně, pomyslela jsem si, ale nemohla jsem ji přesně určit, stejně jako jsem nedokázala určit, co té polévce dnes večer chybělo. Ten okamžik mi připadal jako před tisíci lety. Ta vůně nebyla vyloženě špatná, ale byla jiná. Nemístná.

„Nesmysl. Řekl bych, že vypadáš docela hezky,“ prohlásil cizinec. „Celá tahle rodina, tenhle dům – kdo by čekal takový malý kousek ráje uprostřed těchto lesů? Návštěvníci tu musí být docela vzácný pohled.“

„Dost vzácný,“ souhlasila jsem opatrně. Ta vůně. Co to je za vůni?

„No, nemáte se čeho bát.“ Znovu se poškrábal na zátylku. „Jen proto, že mám hlad, neznamená to, že mi chybí vychování, takže žádný strach, nebudu se zdržovat déle, než je nutné.“

„Prosím, buďte naším hostem, není třeba--“

Raulfova slova přerušil výstřel.

Zíral a nepřestával zírat, rty měl stále napůl zaháknuté v přátelském úsměvu. Krev mezi jeho očima byla zpočátku jen skvrna, a pak začala téct v hustých chuchvalcích, stékala mu po nose a ústech a stříkala dolů na stůl.

Raulf spadl dozadu na zem a svět zatemnil můj křik.