Lucianne vstala z postele ve 4 hodiny ráno, vyčistila si zuby, oblékla se a popadla tašku s lahví vody, než se vydala do přízemí a vyšla z budovy zadním vchodem. Doběhla k nedalekému lesu za hotelem a svlékla se za stromem. Poté, co si uložila oblečení do tašky, se přeměnila.

Její bílá vlčice se safírovýma očima měla neobvyklý rys - pruhovaný ocas v bílé a šedé barvě. Nikdy nevěděla proč. Prohledala každou knihu, kterou mohla najít o zvláštnostech vlkodlaků, ale o pruhovaných ocasech tam nebylo nic. Ti, kteří viděli její podobu, vždy poukazovali na tuto její zvláštnost. Někteří říkali, že má neznámý dar; jiní říkali, že je prokletá. Z hlediska funkčnosti ji to nikdy netrápilo, takže tyto komentáře jen přecházela pokrčením ramen.

Když její tlapky dopadly na travnatou zem, držela tašku v tlamě a vběhla do lesa. Chladný vánek byl osvěžující. Jemné šelestění větru bylo zvukem, který milovala, a nekonečné řady stromů ji vtahovaly hlouběji a hlouběji do lesa. Zastavila se, až když uslyšela zvuk tryskající vody z řeky.

Tam se posadila na břeh řeky a podívala se na svůj odraz. Lucianne pak zírala na oblohu a zhluboka, uspokojivě se nadechla svobody. Dělala to každé ráno ve své smečce. Ten klid jí dával prostor vyčistit si hlavu. Ticho jí nabízelo trochu míru.

První paprsek světla byl jejím signálem k návratu. Běžela lesem cestou, kterou přišla, přeměnila se zpět do lidské podoby, oblékla se a vstoupila do budovy, než vyjela výtahem do sedmého patra. Jakmile vyšla z výtahu a zahnula za roh chodby, uslyšela zvuk těžkých kroků, které se zastavily. Lucianne při chůzi listovala v telefonu, takže neviděla, kdo to je.

Najednou bylo její tělo strženo dopředu a narazila do něčeho tvrdého. „Uff!“

„Bohyně, měl jsem takový strach! Kde jste byla?!“ zvolala osoba, která měla hlavu zabořenou v jejích vlasech.

Lucianne přitiskla ruce na tvrdý povrch jeho hrudi, aby oddělila jejich těla, a když ucítila jiskry a zaregistrovala vůni akáciového dřeva a lesních stromů, uvědomila si, že je to Král. Když se jejich pohledy setkaly, viděla v jeho očích obavy, úlevu a trochu hněvu. „Ach, to jste vy. Dobré ráno, vaše... chci říct, Xandare.“

Jemně jí zastrčil zatoulaný vlas za ucho, když se zeptal: „Kam jste dnes ráno šla, Lucianne?“

„Šla jsem si zaběhat do lesa vzadu. Proč? Stalo se něco?“ zeptala se.

Xandar znovu přitiskl jejich těla k sobě a jiskření zesílilo. Pak zabořil hlavu do jejího krku a zašeptal: „Neslyšel jsem nikoho ve vašem pokoji a vaše vůně na chodbě byla slabá. Myslel jsem, že se vám stalo něco zlého. Už mi to nedělejte, Lucianne, prosím. Nemohu si dovolit vás ztratit.“

Upřímnost v jeho hlase ji chytila za srdce, ale připomněla si své předchozí druhy a zůstala klidná, když pronesla: „Omlouvám se, že jsem vás znepokojila. Ale nejsou tady v okolí žádné útoky, že ne?“

„Ne.“ Zašeptal jí do ucha a jeho teplý dech lechtal její kůži, když pokračoval: „Ale to neznamená, že bych se bál o nic méně, kdybych nevěděl, kde jste.“

Snažila se zachovat klid, když pronesla: „Mohl jste se zeptat Ethana. Viděl mě odcházet.“

Xandarovo tělo ztuhlo a jeho sevření na jejích ramenou zesílilo, když se odtáhl, aby se jí podíval do tváře. Jeho oči byly divoké a jeho tón byl podbarven žárlivostí, když se zeptal: „Kdo je Ethan?“

Se svraštěným obočím Lucianne odpověděla prostě: „Strážný u zadního vchodu. Šest stop. Tmavý. Krátké vlasy. Je to strážný tohoto místa, ne? Nebo jste se mohl zeptat jeho parťáka, Benjamina. Ten hlídá přední vchod, ale myslím, že mě dnes ráno viděl odcházet zadem.“

Xandarovo tělo se uvolnilo a blaženě se usmál, když jí palcem pohladil po tváři. Myslel na to, jak úžasná je jeho družka, že se naučila jména hotelových strážných. Král se lehce uchechtl bez jiného důvodu, než jak šťastný se cítil, když byl s ní.

Luciannin telefon pípl, což přitáhlo její pohled k obrazovce. Pak se podívala zpět na Krále a zeptala se: „Potřeboval jste něco? Musím se připravit na snídani. Měla bych tam být dřív než moje Alfa a Luna.“

Když telefon zvedla, podíval se na něj a viděl, že je to připomínka, aby se připravila. Měl takový strach, že si ani nevšiml, že je v teplákové soupravě. Neochotně ji pustil a řekl: „Nebudu vás zdržovat. Měl bych se jít také připravit. Nemohu se dočkat, až vás uvidím na snídani, Lucianne.“

Zmohla se na zdvořilý úsměv a prošla kolem něj. Sledoval, jak odemyká dveře a mizí z dohledu, když se za ní zavřely. Xandar byl přikován na místě ještě celých pět sekund, než nastoupil do výtahu a opustil budovu jako křenící se opice.

Pro jednou přemýšlel, co si vezme na sebe. O oblečení se nikdy moc nestaral. Když je někdo v mocenském postavení, podřízení se mu klaní bez ohledu na to, co má na sobě. Ale teď chtěl pro svou družku vypadat co nejlépe. Poté, co si oblékl modrozelenou košili a vzhled doplnil černým smokingem, si několikrát prohrábl prsty své tmavé, husté vlasy, dokud nebyl spokojen s tím, jak vypadají v zrcadle, než opustil pokoj a jel do jídelny.

Ve chvíli, kdy vstoupil do sálu, se všichni přítomní uklonili jeho směrem a počáteční hovor okamžitě utichl. Zahlédl osobu, kterou hledal, a pocítil píchnutí u srdce, když i ona měla hlavu skloněnou a kolena mírně pokrčená.

Král se nuceně usmál a oznámil: „Hlavy vzhůru, všichni. Prosím, poslužte si jídlem a pitím. Vlci, nemusíte čekat, až dorazí ostatní lykani. Pokud jde o mě, oba druhy jsou si rovny. Prosím, začněte.“

Někteří starší lykani byli obzvláště nespokojeni s tím, co jejich Král právě řekl, ale většina mladších byla příjemně překvapena. Mnozí, s nimiž Král mluvil předchozí noc, k němu přistoupili s jediným cílem – pozdravit ho. ‚Je to jiný pocit,‘ pomyslel si. V předchozích letech k němu vlci a lykani přistupovali a zdravili ho, ale vždy to vypadalo povinně. Letos cítil jejich upřímnost, když mu jeho poddaní přáli „dobré ráno“.

Namířil si to přímo ke své družce, která k němu byla zády, když se k ní blížil. Mluvila s Lunou Lyssou, která pozorně naslouchala, dokud si Luna nevšimla jeho přítomnosti a na pozdrav se neuklonila. „Můj Králi. Dobré ráno.“

Lucianne se tak ladně otočila ve svých tyrkysových šatech. Rukávy jí sahaly k loktům a zakrývaly jizvu. V ruce měla sklenici vody. Její hlava se začínala sklánět dolů, když ji Xandar chytil za rameno a zvedl jí bradu, zatímco šeptem žadonil: „Lucianne, nemusíte se mi klanět, prosím. Opravdu mě bolí, když to děláte.“

Lucianne byla šokována, když slyšela, že Krále bolí vidět ji se mu klanět, ale tvrdohlavě zamumlala: „Bylo by ale dost zvláštní, kdybych to neudělala, zvlášť když všichni ostatní mají hlavy dole.“

Usmál se, sáhl jí na tvář a řekl pevně: „Nebude to zvláštní, protože jste má družka. Nedovolím, abyste se mi klaněla.“ S tím vzal její ruku a zvedl ji ke rtům, než jí vtiskl sladký polibek na hřbet, a řekl: „Vypadáte krásně.“

Nabídl jí stejné gesto předchozí večer, ale to neznamenalo, že Lucianne byla o nic méně šokovaná. Snažila se něco říct: „Uh... děkuji, Xandare.“ Nikdy nevěděl, že jeho jméno může znít tak dobře, dokud nevyšlo ze rtů jeho družky.

„Posedíte se mnou u snídaně?“ zeptal se s nadějí v očích.

Zaváhala a podívala se na Lunu Lyssu, než se zeptala: „Mohu mít ještě pár minut s Lunou Lyssou? Právě jsme dokončovaly naši diskusi.“

„Samozřejmě.“ Zazubil se, znovu cítil hrdost na její nezištnou povahu.

„Omluvte mě, Výsosti,“ řekla Luna Lyssa.

S úsměvem mávl rukou ve vzduchu a řekl: „Není třeba. Dělá mi velkou radost vidět plodnou výměnu názorů.“ Jeho laskavost a pochopení mu vynesly úsměv od Luny Lyssy a Lucianne. Ztratil se v úsměvu své družky a přisunul se k ní blíž, než jí objal paží kolem pasu.

Lucianne tiše zalapala po dechu a snažila se ignorovat jiskry a hřejivý pocit z jeho paže a ruky. Pak si odkašlala a promluvila k Luně Lysse o svém tréninkovém plánu. „Luno Lysso, nemusíte se bát o smečku Krvavého zatmění, mohu vás ujistit, že nejsou nic jako ty zvěsti, které se o nich šíří. Jsou divocí, ano. Ale to jen proto, že musí být, když útočí tuláci. Všichni jsme takoví, když bojujeme. Jejich Alfa je chápavý a velkorysý. Pomůže vám.“

„Bylo by možné, abyste nás později u čaje představila? Doufala jsem, že jelikož vás zná, bude ochotnější nabídnout své bojovníky k výcviku naší smečky,“ navrhla Luna Lyssa.

„To by nebyl vůbec žádný problém, Luno Lysso. Měla bych vás také představit Luně Lovelace ze Půlnoční smečky. Jejich bojovníci jsou také velmi dobře vycvičení a jejich smečka není od vaší příliš daleko, takže byste možná chtěla zvážit spolupráci s nimi v budoucnu.“ Lucianne se usmála a pronesla v odpověď.

„To by bylo úžasné! Děkuji, Lucianne. Je tak úžasné vás konečně poznat poté, co jsem o vás tolik slyšela. Nebudu vás teď zdržovat.“

„Nápodobně, Luno Lysso.“

Luna Lyssa se znovu uklonila Xandarovi, než odešla. Když byla dostatečně daleko, Xandar zašeptal Lucianne do ucha: „Je tak těžké se do vás nezamilovat, když vás vidím tohle dělat.“

Pokrčila rameny a zamumlala: „Jen jsem pomáhala.“

„Nápomocná a skromná.“ Pronesl a usmál se, nabízeje jí ruku, když řekl: „Pojďte, dáme si něco k jídlu.“

Přikývla a ruku v ruce zamířili k bufetovému stolu. Vlci a lykani ustupovali stranou, když viděli přicházet svého Krále, ale Jeho královská Výsost trvala na tom, aby si jeho poddaní vzali jídlo jako první, zatímco on šťastně čekal ve frontě. Lucianne si s úlevou povzdechla, když to udělal. Věděl to. Nechtěl, aby se cítila nepříjemně kvůli tomu, že je s někým z královské rodiny. A co je důležitější, nechtěl, aby se cítila nepříjemně, že je s ním.

Sezení bylo volné, ale platilo nepsané pravidlo, že vlci si nemohou sednout ke stolu, pokud tam už sedí lykan. Takže oba druhy seděly mezi svými. Když Lucy položila svůj talíř na prázdný stůl, Xandar jí odsunul židli a pronesl: „Pokud chcete, mohou si k nám přisednout vůdci vaší smečky.“

„Opravdu?“ Její oči zářily a vyslaly elektrickou jiskru skrze jeho bytost.

„Samozřejmě.“ Koutky úst se mu zvedly, když se lehce zasmál.

Její oči se zakalily, když se myšlenkově spojila s Alfou Juanem a Lunou Hale. Během okamžiku dorazili ke stolu a uklonili se Králi, než se posadili. Konverzace s Králem začala opatrně a zdvořile, ale když se Xandar začal zajímat o snahy Alfy Juana vyzývat bezohledné Alfy, aby převzali jejich smečky a poskytli členům smečky lepší péči, atmosféra u stolu se značně uvolnila.

Ač se mohl zdát chladný, Král byl dojatý, když Luna Hale mluvila o tom, jak se smečka pod jejím dohledem starala o nová štěňata ze smeček, které převzali, zvláště pokud ztratila rodiče. Pět z nich osobně adoptovala a řekla, že by jich přijala víc, nebýt pevného nesouhlasu Alfy Juana.

„Nemohu jí to dovolit, Výsosti. Opravdu nemohu. Už máme tři vlastní a miluji těch pět, které jsme přijali, ale víc už ne, jinak bychom museli postavit hotel místo sídla smečky,“ řekl Alfa Juan a vysloužil si hravé plácnutí do paže od své družky.

Lucianne se zachichotala a upoutala Xandarovu pozornost. Myslel si, že její hlas je to nejkrásnější, co kdy slyšel, ale její smích zněl ještě lépe! Chtěl ho slyšet víc.

Xandar se s úsměvem podíval na Alfu Juana a řekl: „Pokud by se Luna Hale rozhodla v budoucnu přijmout další štěňata, Alfo Juane, dejte mi vědět. Rád finančně přispěju na stavbu toho hotelu.“

Luna Hale i Lucianne se smály vyděšenému výrazu Alfy Juana. V tu chvíli vůbec nevypadal jako ten přísný, děsivý Alfa, jak ho popisovalo mnoho smeček. Alfa Juan si odkašlal, než navrhl: „Výsosti, možná bychom měli uzavřít dohodu. Za každé štěně, které přijmeme my, byste měl přijmout jedno i vy.“

Byla řada na Králi, aby vypadal vyděšeně, a podíval se na Lunu Hale a žertem řekl: „Prosím, odpusťte mi, Luno Hale. Obávám se, že v tomto musím stát na straně vašeho Alfy. Měla byste zůstat u počtu štěňat, která už máte.“

Alfa Juan se vítězně ušklíbl směrem ke své družce a Luna Hale řekla v předstíraném hněvu: „Vy bezpáteřní zrádče, Výsosti!“ Lucianne a Xandar se chystali zasmát, když se za nimi ozvalo hluboké zavrčení: „Jak se opovažuješ takhle mluvit s naším Králem, ty vlčice!“

Alfa Juan a Luna Hale sebou na židlích viditelně trhli. Lucianne ztuhla. Ale Xandar zuřil. Kdo se opovažuje s nimi takhle mluvit?! Otočil hlavu. Jeho vražedné oči viděly, že je to Cummings, jeho ministr obrany. Jeho dcera Sasha stála přímo za ním s nějakým mužem po boku.

„Je nějaký problém, Cummingsi?“ zavrčel Xandar.

„Výsosti.“ Cummings se uklonil. „Mám poslat ochranku, aby si poradila s touhle vlčicí?“ Jako by to udělal schválně, řekl to tak nahlas, že se jejich směrem otočila polovina sálu. Alfa Juan vstal, tělem chránil svou družku, zatímco se jeho tmavé oči zabodávaly do Cummingsových.

Xandar zuřivě zavrčel, čímž donutil Cummingse a ty dva za ním, aby se uklonili. Řekl jasným tónem: „Tito lidé jsou mí hosté. Poradím si s vámi dřív, než budete mít šanci si s kýmkoli bezdůvodně poradit.“

„Ale Výsosti, obvinila vás, že jste zrádce!“ hádal se a Sasha za ním v předstíraném překvapení zalapala po dechu.

„Účastnil jste se našeho rozhovoru? SLYŠEL JSTE, O ČEM JSME MLUVILI?“ Všichni sebou trhli při Králově výbuchu.

„N-ne, Výsosti.“

„Tak jak byste mohl znát kontext, ve kterém jsme mluvili?“

Cummings se viditelně třásl, když Xandar oznámil: „Pro upřesnění, náš rozhovor se točil kolem humoru. To, co váš ministr obrany právě slyšel, byl prostě vtip. Pokud se mu to nepodařilo rozluštit, musím říct, že mám obavy, zda mu dovolit nadále chránit můj lid.“

Místností se neslo šuškání, jak všichni začali vrhat nesouhlasné pohledy na ministra. Cummings se uklonil hlouběji a pronesl: „Tisíceré omluvy, Výsosti. Už se to nestane. Špatně jsem to pochopil. Omlouvám se za svou chybu.“

Xandar pohlédl na Lucianne, jejíž nespokojené oči byly upřeny na Cummingse, než se podíval zpět na svého ministra a řekl nahlas: „Neomlouvejte se mně. Omluvte se Luně Hale, vlčici, které jste ukřivdil.“

Ozvalo se slyšitelné lapání po dechu, dokonce i od Sashy, které bylo tentokrát upřímné, ale jejich Král byl neoblomný. Vzhledem k tomu, že lykani byli nadřazenějším druhem, bylo naprosto neslýchané, aby lykan respektoval vlka, natož aby se mu omlouval. Cummings jen mírně zvedl hlavu. Chtěl něco říct, ale když uviděl Královy vražedné oči, otočil se k Luně Hale, zatnul zuby a pronesl: „Prosím, odpusťte mi, Luno Gale.“

„Je to ‚Hale‘, ministře,“ ozval se v prostoru mezi nimi podrážděný hlas Lucianne, zatímco zůstala sedět.

„Prosím?“ zeptal se Cummings, překvapený poznámkou od drobné vlčice, na kterou si nevzpomínal, že by ji kdy potkal. Dorazil pozdě předchozí večer, takže nevěděl, kdo to je.

Alfa Juan pak řekl temně: „Je to Hale, s ‚H‘.“

Cummings začínal být rozrušený, dokud mu v uších nezazněl Xandarův chladný hlas: „Jak si můžete říkat lykan, když ani nedokážete správně slyšet jméno, Cummingsi?“

Cummings zrušil svůj plán odseknout vlkům a uklonil se jejich směrem, když řekl: „Mé omluvy, Luno Hale. Špatně jsem rozuměl a přeřekl se. Doufám, že mi odpustíte.“

Luna Hale přejela Cummingse pohledem plným opovržení, než se střetla očima s Xandarem, a s grácií a rozvahou vstala, když řekla svým hlasem Luny: „Děkuji za objasnění situace, Výsosti. Jinak by mezi našimi druhy došlo k vážnému nedorozumění, jehož náprava by mohla trvat příliš dlouho.“

„Mohu vás ujistit, že se to pod mým dohledem nestane, Luno Hale,“ usmál se a rozhlédl se po sále, když řekl: „Všichni ostatní, pokračujte.“

Cummings a ti dva za ním se otočili a odešli směrem k bufetovému stolu. Alfa Juan, který stále stál, natáhl ruku a poděkoval Xandarovi za vyřešení konfrontace. Xandar mu laskavě potřásl rukou a řekl: „Nemusíte mi děkovat. Právě teď se stydím přiznat, že je to jeden z mých ministrů.“

Když se oba znovu posadili, Lucianne se k němu otočila se svýma jasnýma očima a zašeptala: „Děkuji, Xandare. Opravdu.“

Záře v jejích očích a její rozkošný úsměv zažehly oheň v Xandarově srdci. Naklonil se, aby jí zašeptal do ucha: „Neděkujte mi, Lucianne. Byla to správná věc.“ Využil jejich blízkosti a vtiskl jí polibek na tvář, čímž ji viditelně přivedl do rozpaků, a uchechtl se tomu, jak její tělo reagovalo na jeho gesto.