Ella

Zbývá šest dní. Pomyslím si a zírám na zakroužkované datum v kalendáři. Šest dní, než zjistím, jestli se mé sny konečně splní… nebo jestli budu muset vymyslet pro svůj život úplně jiný plán.

Od chvíle, kdy mě Cora minulý týden inseminovala, nemyslím na nic jiného; jsem tak dychtivá zjistit, jestli jsem těhotná, že jsem ještě ani nezačala zpracovávat Mikeovu zradu.

Snažím se zachovat chladnou hlavu, přesto si nemůžu pomoct a představuji si svou budoucnost s tímto novým miminkem. Ať se snažím sebevíc, neustále se přistihuji, jak o tom sním. Dokonce si pobrukuji, když se ráno chystám do práce.

Když dorazím do sídla svého zaměstnavatele v nejexkluzivnější čtvrti Moon Valley – což z ní v podstatě činí nejexkluzivnější čtvrť na světě, jelikož Moon Valley je jedním z nejdražších měst na planetě – okamžitě mě vítají dva malé hlasy, které vzrušeně křičí mé jméno. „Ello!“

Následuje objetí tříleté Millie, která se mi věší na nohy, zatímco její starší bratr Jake mě objímá kolem pasu. „Dobré ráno, vy mí broučci!“ zvolám a oplácím jim objetí. „Jste připraveni na muzeum?“

„Jo!“ jásají a řítí se ze dveří, aniž by se zastavili a oblékli si kabáty. Chce to trochu přemlouvání, abych je dostala zpátky dovnitř a nabalila je do chladného zimního dne, ale zanedlouho už vyrážíme do sněhu.

Jake běží napřed před Millie a mnou, netrpělivý, až dorazí do vědeckého muzea, a nezdá se, že by si všímal, že sestřiny malé nožky se prostě tak rychle nepohybují. Se smíchem zvednu Millie do náruče a posadím si ji na bok. „Panejo, na tohle už začínáš být moc velká, prcku.“

„Nene,“ zazubí se Millie, „ty jsi jenom moc malá.“

Možná má pravdu. Se svými sto padesáti pěti centimetry nemám zrovna postavu stavěnou na zvedání těžkých břemen. Jsem v dobré kondici, ale nikdy jsem nebyla nijak zvlášť silná. „Ty jsi nějaká chytrá,“ dobírám si ji a směju se s tou malou holčičkou.

Když se podívám zpět směrem k Jakeovi, uvědomím si, že se zastavil pár metrů před námi. Srdce mi vynechá úder, když zjistím proč. Jsme před Sinclairovým sídlem a jeho majitel právě stojí uprostřed chodníku a jeho pohled mě pálí jako cejch, zatímco se s Millie blížím. Dominic Sinclair je asi ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla, ale je také jedním z nejděsivějších.

S tmavými vlasy, pronikavýma zelenýma očima, ostře řezanými rysy a tělem tak svalnatým, že by se mi z toho podlomila kolena, se nezdá fér, že vypadá tak dobře a zároveň je tak bohatý. Kdybych to nevěděla lépe, mohla bych si myslet, že je to jeho bohatství nebo impozantní výška, co ho činí tak zastrašujícím – koneckonců měří nejméně metr devadesát, což znamená, že se tyčí nade mnou i nad všemi ostatními kolem. Není to však ani jedno z toho; na tom muži je prostě jakási nedefinovatelná kvalita, kterou nedokážu přesně pojmenovat, ale která křičí: nebezpečí. Vyzařuje z něj energie tak syrová a živočišná, že člověk zapomene, že je v místnosti ještě někdo jiný.

Zhluboka se nadechnu a překonám vzdálenost mezi námi, aby ho Millie mohla pozdravit. Když ho osloví, Dominic odtrhne pozornost ode mě a věnuje jí úsměv tak upřímný, až mě to chytne za srdce. Když ho sleduji, jak mluví s mými dvěma malými svěřenci, vzpomenu si na to, co mi Cora řekla o jeho boji s neplodností. Očividně miluje děti a já k němu cítím vlnu empatie. Jestli někdo ví, jaké to je toužit po vlastní rodině, jsem to já.

Jake právě ukazuje Dominicovi své nové letadýlko, vytahuje model z kapsy a předvádí, jak daleko doletí. Mocným nápřahem pošle hračku plachtit vzduchem, jenže ta přistane uprostřed ulice. Než kdokoli z nás stačí říct jediné slovo, Jake se za ní rozběhne přímo do rušné silnice.

„Jakeu, ne, pozor!“ vykřiknu a sleduji, jak vybíhá do dráhy přijíždějícího auta, ale strach mě zmrazil. Než stačí uvažovat o tom, že bych Millie položila a běžela za ním, kolem mých očí prosviští šmouha. Nikdy v životě jsem neviděla nikoho se tak rychle pohybovat. Dominic se změnil v pouhý mlhavý obrys, vrhl se za Jakem a strhl ho z cesty těsně předtím, než do nich auto narazilo. Pneumatiky vozidla stále kvílí, když Dominic pokládá Jakea vedle mě, výraz v tváři najednou velmi přísný.

„To bylo velmi nebezpečné,“ kárá ho jemně. „Nikdy bys neměl vstupovat do vozovky, aniž by ses nejdřív rozhlédl na obě strany.“

Jake svěsí hlavu. „Promiň, nechtěl jsem, aby mi přejeli letadlo.“

„Jsi milionkrát důležitější než hračka,“ řekne mu Dominic pevně, „a svou chůvu jsi k smrti vyděsil.“

„Promiň, Ello,“ popotáhne Jake a vzhlédne ke mně s vytřeštěnýma očima.

„Já vím, zlatíčko, jen už to nikdy nedělej,“ vydechnu a přitisknu si ho k boku. „Moc vám děkuji,“ řeknu Dominicovi a cítím větší vděčnost, než dokážu vyjádřit. „Netuším, jak jste se mohl tak rychle pohnout! Bylo to jako z nějakého superhrdinského filmu.“

„To byl asi adrenalin,“ pokrčí Dominic rameny a věnuje Millie další úsměv, než se rozloučí. „Užijte si zbytek dne a drž se dál od silnice, mladý muži!“

„Ano, pane!“ zavolá za ním Jake a strká si letadlo do kapsy. „Opravdu mě to mrzí,“ dodá směrem ke mně.

„Je to zapomenuto,“ řeknu mu měkce, ačkoli ho chytím za ruku, aby už nemohl nikam utéct.

„Všechno se to seběhlo tak rychle,“ vyprávím později večer Coře. „Teda, čím víc o tom přemýšlím, tím úžasnější se to zdá. V jednu chvíli tam byl a v další byl pryč. Bylo to jako kouzlo.“

„Díky bohu, že je Jake v pořádku,“ odpoví, ale místo aby vypadala, že se jí ulevilo, má tvář zkřivenou do hluboké grimasy.

Když studuji výraz své sestry, dojde mi, že její ponuré chování není jen kvůli tomu, že to s Jakem bylo o fous. Děje se něco jiného a já se cítím provinile, že jsem si toho nevšimla dřív. „Je všechno v pořádku?“

Cora se zamračí: „Ani ne. Ale ty toho teď máš tolik, to není důležité.“

„Coro, nebuď směšná,“ napomenu ji. „O co jde?“

„No, když mluvíme o Dominicu Sinclairovi,“ začne záhadně, „víš o tom spermatu, co k nám poslal na testování?“

„Jo,“ potvrdím a divím se, kam tím proboha míří.

„Ztratilo se… a já jsem poslední člověk, který ho viděl, nemluvě o tom, že bylo v mé péči,“ vysvětluje a hlas jí ztěžkne emocemi. „Ello, já myslím… myslím, že mě vyhodí. A jestli dojde k vyšetřování, mohla bych přijít o lékařskou licenci.“

„Cože?“ vykřiknu. „Co tím myslíš, že se ztratilo? Lahvička spermatu nemůže jen tak vstát a odejít.“

„Já vím, myslím, že to někdo musel ukrást, ale neexistuje způsob, jak zjistit, kdo za to může. A vypadá to, že si to budu muset vypít já,“ svěřuje se a oči se jí lesknou slzami.

„Coro, nemůžu uvěřit, žes mi to neřekla dřív!“ naříkám. „Nemůžou tě vyhodit, to není fér.“

„Ty to nechápeš, Dominic je jeden z našich největších dárců,“ vysvětluje Cora. „A zuří, v podstatě chce mou hlavu na stříbrném podnose.“

Před týdnem bych možná věřila, že pro Coru není naděje, ale když jsem viděla, jak laskavý a chápavý byl dnes Dominic k dětem, říkám si, jestli by opravdu mohl být tak bezcitný. Jistě, kdyby pochopil, že by Cora nikdy nebyla tak nezodpovědná, projevil by shovívavost? Musím se jí pokusit pomoct, pro svou sestru bych udělala cokoliv – i kdybych měla prosit nemilosrdného miliardáře o milost.