Natalia:

Chodila jsem po dvoře sem a tam a snažila se zpracovat to, co jsem právě viděla.

Právě jsem se provdala za monstrum.

Ne že bych já sama byla člověk, ale nezabíjela jsem ostatní jen tak mimochodem.

instinkt každého vlka. Čím dříve si na to zvykneš, tím lépe,“ řekl a zamířil dovnitř. Povzdechla jsem si, pohlédla na zem, která pode mnou a Blakem před chvílí popraskala, a mávnut„Natalie, z toho tvého neustálého přecházení se ti leda zamotá hlava.“

„Ten muž právě zabil dalšího…“

„Byl to tulák, který vnikl na jeho území, to je naprosto přirozené,“ prohodil Blakeův otec tak ležérně, že mi ani nedovolil dokončit větu.

„Jak to můžete brát tak na lehkou váhu? Váš syn právě zabil člověka.“

„Udělal bych přesně totéž, Natalie. Je to přirozenýím ruky jsem praskliny zacelila. Ostatní členové domácnosti si mě zvědavě prohlíželi, když jsem vešla dovnitř a následovala Jodie, která na mě čekala u dveří.

Můj zrak padl na portrét a měla jsem pocit, jejím hlase mi jasně napovídala, že tu nechce být, a soudě podle okolností jsem věřila, že mě v tomto domě stejně nikdo nechce.

„Večeře je za hodinu, přijdu pro vás, abych vás doprovodila do jídelny.“Vstoupila jsem do pokoje, kam mě Jodie zavedla. „Vaše věci budou zítra ráno uloženy do šatny, pokud si je tedy nepřejete uspořádat sama…“

„Děkuji, Jodie,“ zastavila jsem ji. Nechuť v že se mi před očima zhroutil celý svět. Uvědomila jsem si, že ta krásná žena byla Blakeova družka. Když měl v životě ji, nechápala jsem, proč mě chtěl za ženu, ani jak ona mohla něco takového vůbec dopustit.

Přikývla jsem a sledovala, jak odchází z pokoje a nechává mě o samotě s mými myšlenkami. Jak mi to rodiče mohli udělat? Skutečnost, že se nikdo z nich neobtěžoval zeptat, proč ten muž nechce svatbu, nebo proč se ani neobtěžoval ukázat se osobně, mě bolela dost, ale tohle…

Ani jsem nevěděla, co říct na situaci, v níž jsem se nyní ocitla.

Proč?

Proč jen?

*****************

Veou u jednoho stolu nebo pobývat v mé přítomnosti.“

Jeho slova mnou projela jako dýka. Přistihla jsem se, jak couván zpět, zatímco se na mě všichni dívali. Tentokrát ne se stejným znechucenímšla jsem do jídelny bez jediného slova. Jodie za mnou přišla přesně ve chvíli, kdy jsem se po hodině oblékla, jak avizovala. Celé tělo se mi napnulo, když jsem si všimla, že se na mě upírají oči všech přítomných. Usmála jsem se na Rosalyn, Blakeovu matku, která mě vyzvala, abych se posadila po jejím boku.

„Kdo ti dovolil zasednout k mému stolu?“ zastavil mě náhle Blakeův hlas, až jsem se zmateně zamračila. Všichni v místnosti při jeho slovech ztuhli; Rosalyn i Daniel, jeho otec, se na něj nechápavě podívali.

„Prosím?“

„Nemám pocit, že bych ti dovolil jíst se mn nebo odporem, ale s lítostí.

„Blakeu…“

„Pokud si přeješ jíst, dveře kuchyně jsou vždy otevřené, můžeš večeřet třeba v obývacím pokoji. Ale pokud sedím u tohoto stolu já, nepřeji si tě tu vidět,“ prohlásil Blake a vzhlédl od sklenice vody, kterou držel v ruce. Přikývla jsem, věnovala mu sarkastický úsměv a otočila se, abych odešla stejnou cestou, kterou jsem přišla.

„Slečno Natalie…“

„Nepřeji si být rušena, Jodie,“ řekla jsem při vstupu do svého pokoje. Vteřinu poté, co jsem zavřela dveře, mi ze rtů unikl vzlyk. Sesunula jsem se podél dveří na zem, zatímco mě zaplavoval pocit hanby. Skutečnost, že to řekl tak ledabyle před všemi v domě, mi stále zněla v hlavě – služebné, které tam stály, jeho rodina…

Nikdy v životě jsem nebyla tak ponížená a zahanbená.

„Slečno Natalie,“ ozval se zpoza dveří Jodiein hlas doprovázený dvojím zaklepáním.

Donutila jsem se přestat plakat a ovládnout svůj tón. I když jsem věděla, že můj vzlyk museli slyšet, nechtěla jsem jim dopřát tu výhodu, aby mě viděli zlomenou.

„Ano, Jodie?“ ozvala jsem se přes zavřené dveře.

„Paní Rosalyn požádala, abychom vám přinesli něco k jídlu. Přejete si něco konkrétního?“

„Ne, děkuji, nemám hlad,“ odpověděla jsem klidně. „Můžete Rosalyn ujistit, že jsem v pořádku.“

Neobtěžovala jsem se při mluvení otevřít. Přešla jsem do koupelny a opláchla si obličej, než jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle. Zaplavil mě pocit sebelítosti, něco, co jsem z duše nenáviděla. Zvláště proto, že jsem byla vychována tak, abych držela hlavu vzhůru navzdory všemu, čím si mohu projít.

Zavrtěla jsem nad sebou a svým přístupem hlavou, vrátila se do pokoje a zamkla dveře ložnice. Věděla jsem, že nakonec zaklepou, aby mohli dovnitř, pokud ne dnes v noci, tak zítra ráno. Ale ať se propadnou do horoucích pekel, jestli si myslí, že mohou rozbít mou hrdost a důstojnost.

Za tohle zaplatíš, Blakeu Knighte. to bylo upřímně jedno. Všechno, co se stalo minulou noc, jsem měla stále v živé paměti, dalo by se říct, že se mi to do ní přímo vrylo.

Ponížení, které jsem cítila, nebylo něčím, co

*******************

Probudila jsem se brzy ráno obklopená svým oblečením.

Usnula jsem na podlaze vedle něj, když jsem vybalovala tašky.

Záda mě z tvrdé podlahy bolela, ale v tuto chvíli mi bych mohla snadno přijmout, ani něčím, co bych hodlala nechat plavat. Ale prozatím jsem musela zůstat tichá jako lovící kočka. Ten idiot se mě naučí respektovat, tak či onak, a bylo mi jedno, jestli to ovlivní dohodu, kterou měl s mým otcem.

To já jsem vdaná, ne moje rodina, a rozhodně jim NEDOVOLÍM, abych se znovu cítila nicotně.

Ta hrůzovláda, kterou jsem si prožila, nebude mou budoucností; to odmítám.