„Polož to.“

„Buďte opatrný, můj pane,“ řekl muž, oči stále upřené na mě. „Je to čarodějnice. Čarodějnice dokážou skrývat svůj vzhled a snadno vás oklamat. Musí být zabity.“

Cassian se zamračil. Pohlédl na muže. „Cítíš síru?“

Muž zamrkal, zmatený. „Ne, můj pane.“

„Cítíš něco shnilého?“

„…Ne.“

Cassian se podíval zpátky na mě, pak se slabě usmál. „Pak to není čarodějnice. Jen bezmocná Omega.“

Mužovo sevření nepovolilo. Jeho oči kmitaly k Cassianovi, jako by zvažoval, zda poslechnout.

„Nenuť mě se opakovat.“ Cassianův hlas se nezvýšil. Nemusel.

Tlak v místnosti se okamžitě změnil. Druh ticha, které přichází před prolitím krve.

Konečně čepel klesla.

Na hrdle mě zapálilo, jen tenká linka, mělká, ale pálila. Ten parchant na mě zíral, jako bych to způsobila já.

Cassian se na mě nepodíval. „Odejděte.“

Muž se nepohnul.

Cassianův pohled se zostřil. „Řekl jsem, odejděte a jděte na týden do káznice.“

Ve vzduchu viselo napětí o úder srdce příliš dlouho. Pak se muž toporně uklonil a otočil se na patě. Dveře se za ním zavřely.

Z mých rtů unikl povzdech úlevy. Má ruka se vznášela u krku. Stejně jako řez na mé ruce, i rána na krku byla nyní pryč. Polkla jsem a podívala se zpět na Cassiana.

„Ví o tom ještě někdo?“ zeptal se.

Krátce jsem vydechla a zavrtěla hlavou. „Viděl jste, jak reagoval váš muž. Co myslíte, že by udělal můj otec?“ Z hrdla se mi vydral hořký smích, dřív než jsem ho stihla zastavit. „Nepotřeboval by meč. Sám by mě předal Radě.“ Zabít čarodějnici je čest. Ale předat čarodějnici radě by jim přineslo zásluhy.

„Ani tvá roztomilá sestřička?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechtěla jsem ji ničemu vystavovat ani ji nutit skrývat za mě toto tajemství. Bylo to břemeno.“ To byla upřímná odpověď. Jak jsem mohla nechat Celeste nést toto břemeno se mnou? Spolupráce s někým, koho považovali za čarodějnici, se trestá smrtí.

Cassian neřekl nic.

Místo toho postoupil vpřed a vzal mě za ruku, tu, kterou jsem si pořezala.

Cukla jsem sebou. „Co to–?“

Přiložil si ji k nosu a pomalu vdechoval, jako by si chtěl zapamatovat ten pach.

Snažila jsem se odtáhnout, ale jeho sevření nepovolilo.

„Co to děláte?“ zeptala jsem se a srdce se mi rozbušilo. Neodpověděl. Pak přistoupil blíž.

Jedním čistým pohybem mi jeho druhá ruka sklouzla za záda. Beze slova přitiskl tvář na stranu mého krku.

Ztuhla jsem.

Teplo jeho dechu se otřelo o mou kůži. Jeho sevření na mé ruce zůstalo pevné. Cítila jsem jeho pevnou váhu, chladnou vlhkost jeho kabátu, tichou hrozbu obsaženou v každém palci jeho nehybnosti.

Srdce mi bušilo o žebra – hlasitě, rychle, nekontrolovaně.

Nepohnul se. Ne hned. Jen tam stál a vdechoval mě jako predátor katalogizující svou kořist.

Když se konečně odtáhl, jeho oči se setkaly s mými s ostrostí, která mě přišpendlila k podlaze.

„Nevoníš krví,“ řekl.

Tváře mi hořely. „Ne… můj pane.“ Co jsem si vůbec myslela? Samozřejmě, že se snažil zjistit, jak dobrá je má schopnost.

„A tvá zranění jsou zhojená. Žádné jizvy ani známky toho, že tam byla.“

„Ano.“

Bez váhání mi vzal dýku z ruky a přejel jí přes svou vlastní dlaň.

Oči se mi rozšířily. „Co to–“

„Uzdrav to.“ Byl to rozkaz, který jsem nemohla odmítnout.

Zírala jsem na něj. Šílenec! Ten chlap je blázen! Přesto jsem vzala jeho mozolnatou ruku bez ptaní.

Mé prsty se dotkly rány.

A stejně jako předtím, zmizela.

Roztržená kůže se hladce spojila. Žádná krev, žádná jizva, dokonce ani stopa. Jako by tam nikdy nebyla.

Rychle jsem stáhla ruku zpátky.

Tohle nebylo normální. Ani mezi vlky, ani s rychlým hojením, tohle nebylo ono. Tohle bylo něco jiného. Něco nebezpečného.

Cassian se podíval na svou dlaň, pak se uchechtl.

„Takže… nejsi čarodějnice.“

Neřekla jsem nic. Ruce mi zůstaly podél boků, klidné jen proto, že jsem je nutila být.

Každý věděl, jak jsou čarodějnice poznamenané. Jejich rituály zanechávaly na kůži přetrvávající pach síry. Žádná magie to nemohla skrýt. I ta nejdokonalejší třpytivá mámení se časem rozpadla.

Čarodějnice závisely na složitých kouzlech a pečlivých přípravách. Žádná z nich nemohla léčit jediným dotykem. Vždy se muselo něco obětovat na oplátku. „Nejsem,“ odpověděla jsem.

Cassian mě studoval o vteřinu déle, pak pustil mou ruku.

„Mohu být užitečná,“ řekla jsem tiše. „Pokud ušetříte mou rodinu… budu vám sloužit. Budu vám dlužit svůj život. Zavážu se vašemu jménu.“

Jeho úšklebek byl okamžitý.

Otočil se ke mně čelem. „A co tě přimělo myslet si, že máš navrch?“ Jeho hlas byl chladný, pobavený. „Co ti vnuklo myšlenku, že jsi v pozici klást si podmínky?“

Slova mi uvázla v hrdle. Kolena se pode mnou podlomila.

„Mohl bych tě donutit mi sloužit,“ řekl a postoupil blíž. „A ani král by nic nenamítal. Mohl bych si z tebe udělat svého malého mazlíčka a nikdo by se neodvážil klást otázky.“

Ústa se mi otevřela, ale nevyšel žádný zvuk. Hanba mi hnala horkost do tváří, když jsem sklopila zrak. Měl pravdu. Mohl mě prostě donutit dělat, co chce, a já bych byla bezmocná. Slabá.

„Prosím…“ zašeptala jsem. „Ušetřete je. Ať už se stane se mnou cokoliv… jen jim neubližujte.“

Chvíli byl zticha.

Pak náhle vystřelil ruku a popadl mě.

„Hej!“

Neodpověděl. Jednu paži mi ovinul kolem pasu a trhl se mnou dopředu tak rychle, až jsem narazila do jeho hrudi. Vyrazilo mi to dech.

„Co to–“ Má slova se zadrhla.

Naklonil se blízko.

„Tak naivní,“ zamumlal. „Dovol mi ukázat ti, jak skvělá tvá rodina ve skutečnosti je.“

A pak se pohnul.

Nebyl čas se bránit. Nebyl čas přemýšlet. Zvedl mě, jako bych nic nevážila, jednu ruku pod mýma nohama, druhou přes záda. Okno se za námi s prásknutím otevřelo. Studený vzduch a déšť nás pohltily, když skočil ze střechy na povědomý balkon.

Pohyboval se, jako by sem patřil, jako by tohle byl odjakživa jeho domov.

Než jsem stihla popadnout dech, dveřmi balkonu ke mně dolehl tichý smích. Ztuhla jsem.

„Vidíš, Celeste? Fungovalo to,“ ozval se mi v uších hlas mé matky. „Všechny ty roky předstírání, chování se k ní jako k jedné z nás. Vyplatilo se to.“

Srdce se mi zastavilo. Předstírání? O čem to mluví?

„Sama podepsala tu smlouvu. Nakráčela přímo do toho.“

Ztuhla jsem. Mluvily o mně?

„Měla jsi pravdu,“ řekla matka, hlas se jí dmul pýchou. „Přesvědčit ji, že jsi jediná, komu může věřit... stačilo to. Obětovala se bez otázek. Věděla jsem, že držet si ji u těla bude užitečné. Nakonec jsem měla pravdu.“

„Matko,“ řekla Celeste lehce. „To nemůžeš říkat. Chovala ses k ní jako k dceři celé roky... měla bys cítit aspoň trochu vinu, ne?“

„Cítit vinu? Žertuješ?“ odfrkla si matka. „Není to má krev. Ani tvého otce. Přiživovala se na nás už dost dlouho. Krmili jsme ji, šatili, vychovávali, i když je dcerou divocha. A teď? Udělala jedinou věc, pro kterou se narodila – zemřít za tebe.“

V hrudi mi vykvetla ostrá bolest. O čem to mluví?

Celestin hlas se ozval znovu, teď měkčí, téměř teskný. „Hádám... vědomí, že souhlasila, aniž bychom ji nutili, zmírňuje můj pocit viny.“ Její sladký hlas se nesl ke mně. Jak to mohla říct? Jak mohla–

Pevné sevření na mém zápěstí mi připomnělo, abych nevydala ani hlásku. Podívala jsem se na Cassiana. Usmíval se, potěšen tím, co slyšel.

„To ne,“ odpověděla matka. „Byl to tvůj nápad. A fungovalo to. Zajistila jsi svou budoucnost, spojenectví naší smečky a nemusela jsi ani hnout prstem. A za to… si za všechnu tu tvrdou práci zasloužíš odměnu.“

Nedýchala jsem. Co to je?

Co to říkají?

Ruce se mi stáhly v pěst, nehty se mi zarývaly do dlaní.

„Co je to?“ zeptala se Celeste.

„Dárek,“ řekla. „Zasloužíš si ho. Ty jsi důvod, proč to vyšlo.“

„Neměly bychom ještě slavit,“ řekla Celeste. „Krutovládce si ji ještě nevzal. Dokud s ním neodjede… není nic zaručeno.“

„Přestaň se strachovat,“ řekla má matka se smíchem. „Atasha není nic než tvůj mazlíček. Jakmile si ji Krutovládce vezme, její osud je zpečetěn…“

A v tu chvíli... se ve mně všechno zlomilo.