„Sestro... nevypadáš dobře. Jsi v pořádku?“

Celestin hlas vklouzl do pokoje jako teplý med. Ale já už za ním teď slyšela ostří.

Ztuhla jsem. Mé oči se zvedly k její tváři, té samé tváři, která kdysi osvětlovala mé dětství jako lucerna v temnotách. Vypadala dokonale, jako vždy. Lesklé černé vlasy jí spadaly na ramena, teplé hnědé oči plné toho, co se jevilo jako starost. Vypadala jako bezpečí. Jako domov.

Ale teď jsem věděla své.

„Nespala jsem,“ řekla jsem tiše a sklopila zrak. „Měla… měla jsem noční můru. O lordu Cassianovi.“

Její ruka mi jemně přistála na rameni. „Pššš… stěny mají uši,“ zašeptala. „Byla jsi pod takovým tlakem. Chápu to. Ale v budoucnu si musíš dávat pozor, abys takové věci neříkala, zvlášť na severu.“

Tlak?

Kousla jsem se do tváře. Tlak nebylo to slovo. Tlak bylo to, co jsem cítila v den, kdy se mi nepodařilo probudit mého vlka. Tohle… tohle bylo něco jiného. Po včerejší noci, po tom, co jsem stála na tom balkoně a slyšela vlastní matku předávat Celeste odměnu za mou zradu, ve mně nezbylo nic, na co by se dalo tlačit. Byla jsem prázdná.

Cassian po tom, co se stalo, neřekl ani slovo. Prostě mě vysadil na mou postel v podkroví, promočenou bouří, a zmizel. Žádný výsměch. Žádná hrozba. Dokonce ani pohled. Prostě odešel. Nějak… to ticho bolelo méně než teď Celestin úsměv.

Nyní jsem následovala Celeste chodbou, jako bych nic nevěděla. Jednu nohu před druhou. Překvapivě jsem cítila jen otupělost.

Jak mohl někdo působit tak čistě a přitom tak zle zároveň? Možná jsem byla naivní, tak naivní, když jsem si myslela, že dívka bez vlka si zaslouží trochu lásky.

„Připravila jsem ti koupel,“ řekla Celeste, jako by mi prokazovala laskavost. Kývla jsem bez odpovědi a nechala se jí zavést do místnosti.

Vana byla plná mléka a okvětních lístků, levandule, růže, fialky. Byly to mé oblíbené a Celeste to věděla. Voda se v záři svíček jemně pařila. Vypadalo to jako koupel pro královnu. Nebo pro nevěstu.

Svlekla jsem se v tichosti a vstoupila dovnitř. Teplo se vsáklo do mé kůže, ale ke kostem nedosáhlo.

Celeste seděla vedle mě, broukala si, povídala o starých vzpomínkách, které jsem sotva vnímala. Něco o kradení koláčů z kuchyně. Jak jsem se jí stulila do postele, když hřmělo.

Pamatovala jsem si ty noci. Její paže ovinuté kolem mě, když byly bouře příliš hlasité. Tu chvíli, kdy mi dala svou šálu, když jsem si odřela koleno. Jak mi říkala „malá myško“, když jsem nemohla spát.

Tehdy jsem si myslela, že ty okamžiky něco znamenají.

Teď… už jsem si nebyla tak jistá.

Lži. Všechno. Nebo možná ne lži. Možná polopravdy zkroucené ve zbraně. Jak kruté.

Když jsme se osušily, vzala mě do své šatny. „Vyber si jakékoli šaty,“ řekla a otevřela skříň dokořán. „Dnes večer je tvé představení. Lord Cassian si přijde vyzvednout svou nevěstu.“

Vyzvednout svou nevěstu. Ještě před nocí by to ve mně vyvolalo alespoň něco, strach možná. Ale teď? Necítila jsem nic. Ne po tom, co jsem včera slyšela.

Vytáhla róbu, aniž by čekala na mou odpověď. Vínová. Temná jako krev. Budu v ní vypadat bledě, vysátě. Přízračně. Dokonalá obětina.

„Tyhle,“ řekla s jemným úsměvem. „Vytáhnou modř tvých očí.“

Znovu jsem přikývla. Beze slova. Jako vždy.

Pak mě začalo zajímat: Kdy jsem se stala tak tichou?

Kdysi jsem se smála. Kdysi jsem kladla otázky. Kdysi jsem snila.

Možná to byla léta šikany. Výsměch. Dny, kdy mi bylo řečeno, abych jedla u dveří kuchyně, protože nemám vlka. Možná to bylo otcovo mlčení. Matčin chladný hlas. Nebo možná Celeste – mé slunce – pomalu mizející ve stínu.

Kousek po kousku jsem mizela. Slunce v mých očích pohaslo. Úsměv na mých rtech vybledl. Stala jsem se tím, čím mě potřebovali mít. Poslušnou a malou.

Snadno využitelnou. Snadno odhoditelnou.

Celeste tleskla rukama a její osobní služebná beze slova vstoupila. „Uprav jí vlasy. Musí být perfektní.“

Dívka pracovala rychle, tahala a kroutila, vplétala do nich nevěstin závoj, bledé růže a stříbrnou stuhu. Nechala jsem je, aby mě nastrojily jako panenku.

Celeste sáhla po mých rukou a přejela palci po mých kloubech. „Slib mi, že nezapomeneš psát,“ řekla měkce. „Chci vědět, že jsi v bezpečí… že jsi v teple… že jsi v pořádku.“

Zírala jsem na ni.

„Slyšela jsem, že na severu mrzne,“ pokračovala. „Tak jsem ti sbalila víc než jen kabáty. Ten tlustý s kožešinovou podšívkou, co nosíval otec, dva matčiny pláště, dokonce jsem přibalila tu deku z podkroví, kterou jsi mi kradla z postele.“

Dech se mi zadrhl.

„Sbalila jsem ti vlněné ponožky. Palčáky se sametovou podšívkou. Jednu nebo dvě deky navíc, pro případ, že by na hradě táhlo.“

Každá věc, kterou vyjmenovala, řezala hlouběji než ta předchozí. Dělala to z pocitu viny?

Natáhla se, aby mi zastrčila pramen vlasů za ucho. „Dávej na sebe pozor, Atasho. I když nikdo jiný nebude… ty musíš. Rozumíš?“

Přikývla jsem a vynutila si další úsměv.

„Jestli přestaneš psát dopisy, řeknu otci, aby tě navštívil,“ našpulila Celeste rty. „Nedělám si legraci. Jsi má jediná sestra. Musíš mi psát dopisy a vyprávět mi všechno o sněhu.“

Podívala jsem se na ni. Opravdu jsem se na ni podívala. A na okamžik jsem jí chtěla věřit. Že možná, jen možná, mi nechtěla ublížit. Možná to bylo pro smečku. Možná opravdu věřila, že sňatek s Krutovládcem napáchá víc škody než užitku. Že podvést mě byla jediná cesta.

Možná si namlouvala, že je to milosrdenství.

Možná si myslela, že to pochopím.

Ale pokud to byla pravda… proč to stále působilo, jako by mě s úsměvem vykuchala?

Slyšela jsem její hlas včera v noci. Slyšela jsem ji se smát.

A věděla jsem to. Všechny ty noci, kdy jsme sdílely tajemství pod peřinou, vtipy na chodbě, rohlíky podávané pod stolem… na ničem z toho nezáleželo. Ne když došlo na volbu mezi mnou a její budoucností.

Tak takhle to chutnalo, být zrazena někým, koho milujete.

„Dokážu se o sebe postarat,“ řekla jsem tiše a nutila se do úsměvu. „Nemusíš mít strach.“ Už jsem svou prokletou schopnost ukázala Krutovládci. On mi na oplátku ukázal pravou tvář mé rodiny. To by mělo něco znamenat, ne? „A budu psát.“

Vypadala potěšeně. Možná i s úlevou. Jako bych jí to právě usnadnila.

„Vypadáš, že se rozbrečíš,“ řekla a lehce mě pohladila po tváři. „Zničíš si make-up.“

Přikývla jsem.

Pak se ozvalo zaklepání.

Dovnitř vstoupila jiná služebná, tón měla strohý. „Lord Cassian dorazil.“

Zůstala jsem v klidu a studovala dívku v zrcadle. Má pleť vypadala téměř průsvitně, rty měly záměrný odstín karmínu a vlasy ležely dokonale zajištěné pod řadou perlových jehlic.

Koutkem oka jsem to uviděla. Záblesk úlevy na Celestině tváři.

Pak mi kolem krku zapnula náhrdelník, svůj náhrdelník. Ten, který nosila během dvorních návštěv. „Vypadáš tak krásně,“ zašeptala. „Nebude moci odtrhnout zrak.“

V duchu jsem se ušklíbla. Ten muž se mě včera v noci pokusil připravit o život. Byl to netvor, nic víc. Byl to netvor zabalený do ďábelsky dobrého vzhledu a moci, kterou vládl jako čepelí. Jestli jsem teď něco chtěla, tak zůstat potichu, zůstat malá a neviditelná. Mimo jeho zorné pole.

„Tvé vlasy vypadají jako drahokamy, jako zlato,“ usmála se Celeste. „Jsem si jistá, že se mu to bude líbit.“

Znovu jsem přikývla. Perly se leskly v mých vyčesaných vlasech, prameny se jemně kroutily kolem mé tváře, jako bych byla připravována na výstavu.

Celé roky jsem přemýšlela, proč jsou mé vlasy blonďaté. Proč jsou mé oči modré. Proč nevypadám jako Celeste, nebo má matka, nebo kdokoli jiný v Nightfallu. Všichni ostatní měli husté tmavé vlasy. Teplé hnědé oči. Kůži v barvě země políbenou jižním sluncem.

Pokud jde o mě, vždy jsem působila nepatřičně. Má kůže byla nepřirozeně bledá, tím druhem bledosti, který lidi nutil šeptat o nemoci nebo křehkosti. Mé rysy jsou nezaměnitelně cizí. Roky jsem si namlouvala, že může být jen jediný důvod, musím být nešťastná anomálie.

Teď… myslím, že jsem konečně pochopila proč.

Než se mé myšlenky stačily roztočit, služebná se vrátila. „Alfa Collin žádá vaši přítomnost v přijímacím salonu,“ řekla. Pak po pohledu dodala: „Lord Cassian trvá na tom, že chce vidět svou nevěstu.“

Nevěstu.

Vstala jsem. Prsty se mi mírně stáhly podél boků, jen tolik, abych zabránila jejich třesu.

Věděla jsem, že bych neměla truchlit. Toto místo ke mně nikdy nebylo laskavé, nikdy vřelé, nikdy bezpečné. A přece… něco uvnitř mě cuklo zpět při pomyšlení na odchod.

Měla jsem cítit úlevu.

Místo toho jsem cítila jen tíhu neznáma.

Protože bez ohledu na to, jak užitečná jsem si myslela, že jsem… viděla jsem, jak se na mě Cassian díval. Jako by se stále rozhodoval, jestli stojím za to, aby si mě nechal, nebo aby mě spálil.

Bohužel jsem věděla, že i ti užiteční krváceli, když s nimi skončil.

„Páni, jak romantické od něj,“ prořízl mou otupělost Celestin hlas, její nevinný úsměv ostrý jako sklo. „Starší sestro, nejsi nadšená, že potkáš svého ženicha?“