„Už je ti zase špatně?“ rýpala do mě Faith. Přišla se podívat na film, ale byl tu jeden problém. Cítila jsem se mizerně.

Rozběhla jsem se do koupelny, což bylo dneska už počtvrté, a dorazila k umyvadlu právě včas, než jsem znovu začala zvracet.

Cítila jsem se takhle už asi tři měsíce a mé tělo mělo blízko k tomu to se mnou vzdát. Bylo to pravděpodobně proto, že jsem se přepínala, ale neměla jsem na vybranou.

„Neboj, to nic není!“ křikla jsem nazpátek a vykloktala si ústní vodou, jak jsem se pokoušela odstranit tu nechutnou pachuť z úst. Bez ohledu na to, co se dělo, i kdybych byla na pokraji smrti, musela jsem dělat cokoliv, abych tento měsíc alespoň zaplatila nájem, takže hodit se marod nepřipadalo v úvahu.

Zatímco všichni měli rodinu, na kterou se mohli obrátit, já ne a byla jsem na všechno sama, jako vždycky. Samozřejmě, že by nebylo na škodu požádat Faith nebo Lunu o peníze, protože jsem věděla, že by mi je rády nabídly, ale cítila jsem se příliš trapně. Byla jsem už ve věku, kdy jsem měla být schopná se o sebe postarat, ale nemohla jsem.

„Říkala jsem ti, ať nejíš ten chleba s Cheetos, vždycky jíš ty nejnechutnější věci,“ stěžovala si Faith a zamířila do koupelny. Rychle jsem odložila ústní vodu a nasadila svůj nejlepší herecký výkon. „Není to nechutné, viděla jsem to na kolumbijském kanálu o vaření, je to bezpečné!“

Faith ohrnula nos a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Zlato, vím, že se zoufale snažíš naučit španělsky a chceš vědět víc o své kultuře a tak, ale možná bychom měly nechat recepty na dobu, až budeš skutečně vědět, co říkají.“

„Dobře, příště se zeptám Luny,“ našpulila jsem pusu, abych ji setřásla, a vrátila se do ložnice, abychom mohly pokračovat ve filmu. O pár hodin později film skončil a Faith konečně odešla. Nevěděla jsem, jak rychle utíkat na záchod, ale věděla jsem jednu věc, a to, že je čas znovu zvracet.

Byla jsem známá jako nejlepší kamarádka Googlu a vyhledala si své příznaky, ale neudělalo mi to dobře. Končilo to všemi druhy nemocí, tak jsem se rozhodla přestat.

Další den mi bylo ještě hůř, ale do práce jsem stejně šla, protože jsem byla příliš odhodlaná nezmeškat jediný den. Pravděpodobně jsem si vzala každý lék, co jsem mohla, ale moc to nepomohlo a jen to věci zhoršilo.

Stejně jako každou noc jsem se podívala do zrcadla a otočila se, abych se podívala na své tělo. Oblečení, které jsem nosila, obvykle obepínalo mé křivky, ale dnes ne. Vypadalo to jinak a stejně tak i mé tělo.

„Luno, vypadám tlustě?“ zeptala jsem se a podívala se na ni, zatímco si nanášela rtěnku. Přestala s tím, co dělala, a otočila hlavu mým směrem, aby si dobře prohlédla mé břicho, a pokrčila rameny. „Ne, ale trochu jsi přibrala, sluší ti to ale.“

Luna, která si nebyla vědoma dopadu, jaký její slova zanechala, se vrátila k tomu, co dělala, zatímco můj žaludek dělal kotrmelce. Znala jsem své tělo a věděla jsem, že není důvod, abych takhle vypadala. Držela jsem přísnou dietu, abych si udržela postavu, a nebyl důvod, proč jsem přibrala.

„Veverko, prostě jsi jen přibrala, nejsi těhotná, přestaň vyvádět,“ zasmála se mi Luna a vyšla ze šatny. Nohy mi zeslábly a klesla jsem na podlahu, než jsem zabořila hlavu do dlaní.

Tohle se nemohlo dít...

Tohle se nemohlo dít...

Ale nebylo jiné vysvětlení pro tyto příznaky. Nebylo jiné vysvětlení pro můj náhlý přírůstek na váze, než že jsem těhotná.

Ne, Sereno, přestaň vyvádět, nejsi těhotná.

Zvedla jsem se z podlahy a znovu se podívala do zrcadla. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že není možné, abych byla těhotná, ale nebylo to možné.

Všechna znamení, která jsem vykazovala, vedla k tomu, že jsem těhotná. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza, a ve spěchu ji setřela.

Bez ohledu na cokoliv, nemohla jsem být těhotná. Byla jen jedna osoba, která mohla být otcem, a tou osobou byl muž, který by mi nevěnoval ani minutu svého času, muž, který by mi nevěnoval ani pohled, pokaždé když kolem mě prošel a dělal, jako by se mezi námi nic nestalo, a tím mužem byl Christian.

Co by udělal, kdybych mu řekla, že jsem možná těhotná? Pravděpodobně by mě donutil jít na potrat. Ano, na sto procent. Co jiného by řekl, když měl celý život před sebou, který si nemohl nechat zničit dítětem nějaké nuly.

Slyšela jsem kroky a setřela poslední slzy, než jsem si na tváři vynutila úsměv. „Sereno, jsi v-“

Otočila jsem se k Faith, která měla ve tváři zmatený výraz. Bohužel mě dokázala prokouknout jako vždycky.

„Ty brečíš?“ zeptala se, ale já rychle zavrtěla hlavou a chytila ji za ruku. „Ne, něco mi spadlo do oka, pojďme.“

Vyšly jsme ze šatny zavěšené do sebe a byly tak zabrané do nějaké zbytečné konverzace, ale ta konverzace skončila, když jsem do někoho narazila, do někoho tvrdého jako kámen. Okamžitě jsem vzhlédla, jen abych se setkala s Christianovým nezaujatým výrazem, a okamžitě jsem se omluvila. „Moc se omlouvám!“

Srdce mi bušilo skoro až z hrudi, jak jsem tajně očekávala, jaký bude jeho další krok, ale on ustoupil stranou a ignoroval mou existenci, zatímco kráčel dál. Úplně mě ignoroval. Ignoroval by mě stejně, kdybych mu řekla, že jsem možná těhotná?

„Sakra, on je tak pěknej a hrubej zároveň,“ obdivovala ho Faith a ještě jednou se ohlédla, zatímco jsem ji táhla za ruku. Chtěla jsem jen, aby tato noc skončila co nejdříve, a už tak začala tak špatně, jak jen mohla. Poslední věc, kterou jsem čekala, že se stane, bylo narazit do Christiana, přesně té osoby, které jsem se snažila vyhýbat.

Normálně bych ho v klubu ani neviděla, ale samozřejmě, ze všech časů, kdy jsem ho mohla vidět, to muselo být zrovna teď.

Jako vždy byl klub plný lidí, kteří se sem přišli bavit, až po byznysmeny, kteří hledali povyražení. Místo abych šla za bohatými obchodníky do VIP sekce jako obvykle, udělala jsem změnu a vmísila se mezi normální hosty.

Tančit a odvázat se za peníze nebyla ta nejhorší práce, ale jedinou nevýhodou byly předsudky. Ty pohledy, které jsem dostávala, kdykoli se mě lidé ptali, jakou mám práci, protože neočekávali mou odpověď. Plachá a tichá holka jako já, co dělá striptýz v klubu, aby si vydělala peníze.

Přestala jsem dělat to, co jsem dělala, a podívala se dolů na své břicho, zatímco jsem úplně vytěsnila každičký kousek hudby, jak mi myslí běžela jediná myšlenka. Byla jsem evidentně těhotná a nešlo to popřít, a přesto jsem tu byla, chovala se nezodpovědně, zatímco tohle byla ta poslední věc, kterou jsem měla dělat, ale nebylo to tak, že by někdo platil mé účty, a já ty peníze rozhodně potřebovala. Jak mohla někdo jako já otěhotnět? Proč jsem vůbec měla jednorázovku? V jakém světě by Serena Reyes udělala něco takového?

„Vypadáš jako hovno a už tak vypadáš několik měsíců, běž domů a odpočiň si nebo jdi k doktorovi.“ Ten samý chlap, který mě jako vždy pronásledoval, aby vybral mé dýška, promluvil. Frankie byl celkově milý chlap, ale byl extrémně přímočarý a nebál se říct pravdu, která tentokrát nešla popřít. Odejít dřív by pravděpodobně přišlo vhod nám oběma, protože by to znamenalo, že on by pro dnešek taky skončil.

Podívala jsem se na velké hodiny na zdi a viděla, že už je po půlnoci. „Fajn.“ Kývla jsem na Frankieho. Pro dnešek to stačilo a pravděpodobně jsem už splnila svůj cíl. Poplácala jsem Frankieho po rameni a poděkovala mu, než jsem se rychle vydala do šatny v naději, že mě nikdo neuvidí.

„Veverko, už odcházíš?“ zaslechla jsem hlas, jak volá, a zastavila se v kroku a zavřela oči. Podle veselého tónu, který ostatní dva bratři Lambertiovi neměli, jsem usoudila, že je to Enzo, a měla jsem dvě možnosti.

První by byla vejít do šatny a ignorovat svého šéfa, zatímco ta druhá by byla otočit se a čelit mu v tomto stavu, ale první možnost nepřipadala v úvahu. Vzhledem k penězům, které jsem potřebovala, byla poslední věc na mém seznamu vyhýbat se šéfovi.

„A-ahoj,“ pozdravila jsem ho trapně a otočila se k němu čelem. Enzovy oči se na vteřinu rozšířily a přiložil mi ruku na čelo, aby mi asi zkontroloval teplotu.

„Veverko... vypadáš jako několik sraček smíchaných dohromady,“ okomentoval to. Enzo měl vždycky zajímavý způsob vyjadřování, který byl buď příliš primitivní, nebo příliš pokročilý pro můj jednoduchý mozek, takže jsem svraštila obočí a čekala na jeho další vysvětlení.

„Vypadáš divně, běž se vyspat,“ přeložil svá slova. Nepodařilo se mi skrýt smutný výraz ve tváři, což ho přimělo věnovat mi lítostivý pohled. Enzo si povzdechl a zíral na mé tělo, které se třáslo zimou, než přesunul oči na nedostatek oblečení na mém těle.

„Chrisi, pojď se na tohle podívat, jestli máš jednoho dne převzít tátu, budeš se muset ke svým zaměstnancům chovat líp!“ zakřičel Enzo na osobu za mnou, zatímco já stála nehybně v němém úžasu. Kdybych věděla, že se mé cesty podruhé za dnešek zkříží s osobou, které jsem se snažila vyhnout, zapomněla bych na peníze a vůbec bych do práce nešla.